Na radikální levici se vždy mimo jiné dařilo i zarytým sektářům. To platí i pro polistopadovou Českou republiku. Příčiny levicového identitářství se sice mohou lišit podle konkrétního ideologického zázemí, jednotlivé proudy si však ohledně své uzavřenosti v zásadě nemají příliš co vyčítat.
I když se o koncepci identitářství v poslední době mluví převážně v souvislosti s krajní pravicí, na nejrůznější politiky identit narazíme i v případě takzvané radikální levice. I zde jde o reakci na situaci, kdy se horko těžko hledá sdílený jazyk. Ten je totiž nutně závislý na společné zkušenosti, ideálně na společném sociálním boji. Identitářství na levici má blízko k sektářství, které bývá zpravidla stereotypně spojováno s trockismem. V nějaké míře jím ale trpí v podstatě všechny segmenty radikální levice od akademických neomarxistů, kteří revolučnost transformovali v intelektuální autismus, až po ten druh anarchistů, kteří svou teorii ztotožnili s praxí v podobě alternativního životního stylu. Zapomeňme na tradiční pojetí Leninovy „dětské nemoci levičáctví“. Tyhle spalničky totiž svědí všechny bez rozdílu.
V kůži námořníků z Kronštadtu
Český polistopadový anarchismus jako by – docela pochopitelně – v něčem naskočil na vlnu antikomunismu. Identita se utvářela jaksi za pochodu a zpočátku pouze mlhavé teoretické zázemí potřebovalo především nepřítele. Od začátku bylo tudíž jasné, že kromě státu a kapitalismu se bojuje také proti bolševikům nejrůznějšího ražení. To ostatně odpovídalo náladě převládající ve společnosti a navíc to dobře zapadalo do velkého vyprávění, v němž autenticitu hrdinných námořníků z Kronštadtu pohřbívá autoritářská, byrokratická levice. Co na tom, že šlo z velké části o pouhou hru na velké dějiny, ve skutečnosti často o malicherné hrátky sotva dospělých. Odtud byl už jen krůček k hledání zrádců přímo uvnitř anarchistického hnutí. Právě tady někde začíná stále živý spor o jedinou správnou podobu anarchismu mezi těmi, pro něž je anarchismus především životní styl, a těmi, pro něž se vytouženým cílem stala sociální revoluce v prostředí, které v jakoukoli revoluci přestalo věřit.
Příběh českého, ale i světového anarchismu ukazuje, že pocit vlastní identitářské nadřazenosti lze odvodit stejně tak od porážek, jako od vítězství. Marxisté se rádi pyšní tím, že to v historii byli většinou oni, kteří se chopili moci (a chystanou změnu zpravidla utopili v nějaké podobě totalitářství). Anarchisté naopak svou jedinečnost hledají v sérii porážek, utvrzujících je v tom, že právě v jejich učení se skrývá jediná správná cesta ke skutečné svobodě. Výjimečnost vítězů se v mnoha ohledech podobá narcismu věčně poražených a neúspěch se dá lehce považovat za nedotaženou výhru. Ta může mít nejrůznější a často dokonce protikladné podoby. Jednou z nich je fetišizace minorit, víra v to, že pokud nemohu změnit život všech, je třeba změnit alespoň život svůj, i kdyby se to mělo dít za zavřenými dveřmi nějaké komuny. Vždycky se přece může stát, že někdo nakoukne dovnitř a pravda se nakonec rozšíří. Je v tom jistě kus realismu i autenticity, která je podezřívavá vůči velkým vizím. Narazíme ale také na pachuť vyvolenosti, na pohrdání všemi, kdo vědomě zůstávají součástí systému, s nímž přitom z duše nesouhlasí. Rezignace na univerzální emancipaci se mění v opilost z vnitřní revoluce, která si nepřipouští žádnou kocovinu.
Těžko říct, zda vykročením z tohoto bludného kruhu může být snaha neustále měnit tváře a schopnost dočasně splývat se společností a využívat instituce, jak to prezentuje například německý postautonomismus (viz rozhovor s Bobem Kuříkem v A2 č. 11/2015). Je to vítaný ústup od dogmatické ortodoxie, anebo jen karneval zaopatřené mládeže, která brzy doroste do saka a kravaty?
Jisté je, že role anarchistů je nejen v českém protestním hnutí dlouhodobě nepřehlédnutelná a s tím, jak se prohlubuje krize parlamentarismu a kapitalismu obecně, jejich důležitost spíše stoupá – což je nakonec nejlépe vidět na tom, jakým způsobem jejich myšlenky inkorporovalo třeba hnutí Occupy. Asi nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že anarchisté v rámci protestního hnutí trvale představují „sůl země“, bez níž sebedokonalejší teorie zůstává pouhou spekulací neschopnou vyjít na ulici.
Svárliví včelaři
Marxistická levice to měla v českém prostředí z jistého hlediska těžší. Musela se potýkat nejen se stigmatem státní ideologie předlistopadového režimu, byť marxismus v této podobě byl jen řadou na kost ohlodaných floskulí, ale i s nároky jeho pohrobků být i nadále strážci pochodně osvětlující dějiny. Marxistická levice se tak musela emancipovat jak od stranictví, tak od schematismu, v němž marxismus v normalizačních desetiletích ustrnul. Její osud svým způsobem symbolizuje osud tisíců svazků různých edic Marxových spisů. Ty, co po roce 1989 neskončily ve stoupě, byly k dostání v antikvariátech za cenu váhy papíru. Tam je postupně začali nacházet jednotlivci, v nichž se obnovoval zájem o marxistickou teorii.
Anarchista a antropolog David Graeber kdesi mluví o tom, proč je mezi akademiky více marxistů než anarchistů. Domnívá se, že je to kvůli teoretičtějšímu charakteru marxismu, který má k akademickému provozu blíž než anarchismus. Pro české prostředí bychom Graeberův postřeh mohli rozšířit. Nejen že v akademické sféře lze najít více marxistů než anarchistů – do značné míry platí, že marxisté jsou k nalezení jedině tam. Levičáci hlásící se k odkazu Karla Marxe jsou prostě takřka výlučně akademičtí pracovníci nebo studenti či absolventi univerzit. A aktivní jsou převážně právě akademicky. Také marxisté ovšem trpí chorobou hnutí bez reálného politického vlivu – představou, že jsou držiteli toho správného teoretického nástroje. A že zbytek světa to nakonec nevyhnutelně pochopí. Přízrak Marxe na ně vrhá uklidňující stín nezastavitelného pohybu dějin, v nichž konec konců všechna voda přece steče dolů a socialistická budoucnost lidstva je stejně jistá, jako že Kuba dostane Stázinu za ženu.
Postkomunistická situace je navíc zbavuje nutnosti své teoretické výboje konfrontovat s nějakým reálným hnutím. Marxisté nemusí dělat politiku, která by překračovala frakční třenice mezi pár desítkami lidí. Jejich největším problémem však není neznámost širší veřejnosti, spíše to, že i v rámci českého levicového ghetta je o nich slyšet jen v souvislosti s jejich vnitřními spory. Svým způsobem i to je pokračování tradice stvrzující levicovou identitu, byť poněkud neslavnou a ve svých důsledcích nešťastnou. Totiž tradice rozhádaných internacionál, posunuté ovšem na úroveň spolkaření, v němž marxisté jsou teoretičtějšími a svárlivějšími včelaři.
Pro české prostředí navíc do značné míry platí, že akademici nemají ambice být veřejnými intelektuály, a to se týká i akademiků marxistických. I jim hrozí uhnízdění v identitě kritického teoretika, jenž sice dokáže vše analyzovat a pochopit, bohužel ale právě proto má pocit, že vykonal dost. Má totiž představu o nepsané dělbě práce, podle níž on dělá čistou, teoretickou práci a tu špinavou na ulicích odvede lépe někdo jiný. Třeba anarchisté. Ve státě velikosti České republiky si bohužel takový luxus dělby práce nemůžeme dovolit. Každý sice nemusí dělat všechno, nicméně právě třeba akademicky etablované osobnosti by mohly svým kreditem výrazněji pomoci úspěchu aktivistů a zabránit tak například policejní banalizaci pouličních akcí jako aktivit „živlů“. To už se však netýká výhradně marxistů, ale akademické levice jako takové.
Úlitba umírněnosti
Na opačném pólu sektářství je možné upadnout do jiné pasti. V českém prostředí může jako příklad posloužit iniciativa ProAlt, problém je ale daleko obecnější. Jde o to, že levicové iniciativy ve snaze aktivizovat v nějakém boji širší koalici, svou levicovou identitu prostě „uzávorkují“ ve prospěch společné věci. Bohužel jde často o poněkud jednostrannou vstřícnost, která pravici posiluje v přesvědčení, že její pozice je neutrální a ústupky musí dělat anomální levice. Ta na to zpola vědomě přistupuje, tone v obavách o přijatelnosti své identity a opatrně se jí zříká. To aby náhodou někoho neodradila. Možná neodradí, ale nakonec se sama odrodí. Jak věděl už matematik a filosof Blaise Pascal, když se dostatečně dlouho chováme, jako bychom něčemu věřili, nakonec tomu věřit začneme, a co jsme zpočátku považovali za nutnou úlitbu „umírněnosti“ se stane naší „přirozeností“. Můžeme sice přistoupit na schizofrenní pozici, kombinující esoterické levičáctví a exoterickou politickou neutralitu (samu o sobě iluzorní), to ale nutně vede k sílícímu sektářství a spiklenectví. Pak jsme ovšem tam, kde jsme byli na začátku.
Ti, kteří spolu nemluví, stavějí vzájemnou nevraživost na ideových rozepřích, a přitom jsou si přes všechny rozdílnosti tolik podobní. Nakonec není náhoda, že se svorně tlačí pod jedním deštníkem, kterému se říká radikální levice. V čem má jeden navrch, toho se druhému nedostává a naopak. Při všem tom současném strachu z kontaminace vlastní identity by nebylo od věci pro jednou upustit od nekonečného zdůrazňování, v čem se cítíme jedineční a na výši, a využít toho, že vždy také sami nejlépe víme, co nám vůbec nejde. Je načase si přiznat, že učit se lze i od těch, s nimiž v lecčems nesouhlasíme. Stále je kde brát.
Autoři jsou publicisté.