Děti se v kavárně cítí dobře

V čem podle vás spočívá specifikum dětské literatury?

Je to jeden z prvních druhů umění, které se k dětem dostávají. Díky ilustracím poznají později výtvarné umění a díky knize jdou na divadelní nebo filmovou adaptaci. Psané slovo je základem všeho, scénáře, dramatu, libreta. Číst by měla celá rodina. Rodiče dětem, starší sourozenci mladším. Jenže dneska už nečtou ani rodiče. Myslím, že je nutné, aby se cíleně četlo společně. Ze začátku jsem se na besedách dětí ptala: „Kdo čte víc, maminka, nebo tatínek?“, teď se ptám: „Zahlédli jste někdy doma někoho s knihou?“ Rodiče, kteří sami nečtou, a nejmladší generace takových rodičů už tu je, si myslí, že se to dožene ve škole. Ale chybí­li návyk ke čtení, škola už nedožene nic.

Jaká jsou z hlediska nakladatele výhody a rizika vydávání literatury pro děti?

To už je věc praktická. Dětská kniha je asi pětkrát dražší, protože přibývá honorář výtvarníka, dobrého grafika, pak za skeny a retuše originálů. Tiskne se barevně, ve větších formátech. A k tomu se ještě přičítá propagace. Každý dobrý novinář napíše rád o dobré knize, ale když mu na stole přistane sebezajímavější dětská kniha a k tomu ještě prvotina, většinou nic nenapíše. A napíše­li, nepodaří se mu to protlačit do novin. Vloni se to podařilo snad jen jednou, když dal Jiří Peňás do Lidových novin velkou recenzi Pohádky o smutné továrně i s obrázky. Ale to jen proto, že tehdy v Plzni probíhaly Dny českého industriálu. Díky tomu se pak kniha začala dobře prodávat. A výhody? Hm… Možná se náklad dětské knihy prodá rychleji než beletrie pro dospělé.

Nejen mediální, ale i odborná recepce dětské literatury je tedy nedostatečná?

Téměř nulová. Co se týče propagace, všechno si děláme sami. Jsme asi jedni z prvních, kdo loni přišel s animovanými booktrailery, které dáváme na různé sociální sítě, aby se čtenáři o knihách dozvěděli poutavějším způsobem. Nikdo si toho ještě pořádně nevšiml, je to poměrně čerstvá věc. Tak uvidíme.

Knihy dětem kupují dospělí. Počítáte s tím, že kniha musí zaujmout i dospělého?

Samozřejmě, naše knihy jsou většinou určené pro společné čtení, musíme myslet i na rodiče. Jim jsou určené anotace. Ale na dětských webech by měla být reklama cílená i na děti. Jako první myslím kdysi rozdělil Vít Herman web Čítárny.cz na část pro dospělé čtenáře a na sekci pro děti. Minulý rok se na festivalu malých nakladatelství Tabook mluvilo o situaci ve Francii. Francouzští hosté zmiňovali věstníky podporované vládou, které kolují po knihovnách i školách, kde představují, co všechno za uplynulý rok ve francouzské literatuře vyšlo, a doporučují rodičům i učitelům, co stojí za přečtení. Také ale pomáhají v orien­taci knihkupcům. To je myslím skvělé! Proto jsme v Komisi pro dětskou knihu, sdružující nakladatele dětských knih, iniciovali vznik katalogu Nejlepší knihy dětem, kde je výběr z českých knih pro děti a mládež za roky 2012 a 2013. Uspořádali ho přední odborníci Petr Matoušek a Jana Čeňková. Byla bych ráda, kdyby se z toho časem vyvinul i nějaký časopis.

Podle jakých kritérií vybíráte autory?

Tak jak mi je život přináší. Někdy si zkusím sama vybrat, někoho si vytipuju, ale to nikdy moc nevyšlo. Takhle jsem například oslovila Antonína Bajaju nebo Jáchyma Topola. Většinou texty nabízejí autoři, a to pak jde skoro samo. Výjimkou byl Václav Havel. Jednou nám četla dcera Emma při večeři a nechala nás hádat, co to je. Hrozně se nám to líbilo. Byli to Pižďuchové. Panu autorovi zrovna končilo prezidentské období, tak jsem ho oslovila a ono to vyšlo.

Je známé jméno zárukou lepší prodejnosti?

Je. Kromě Havla jsme dotiskovali například knížky Vráti Brabence, Petra Nikla, Radka Malého, samozřejmě Hrubína… Pokud mám neznámého autora, snažím se k němu dát známého ilustrátora a obráceně.

Mezi vašimi autory jsou i úspěšní spisovatelé literatury pro dospělé. Liší se podle vás tvorba těchto autorů od tvůrců, kteří se zaměřují výhradně na dětskou literaturu?

Jsou autoři, kteří píšou jen pro děti, a jejich knihy jsou tak nějak stejné a dost podobné knihám jiných autorů, protože vlastně ne­umějí ani nechtějí psát nic jiného. Ale zase je to mnohem řemeslnější. Dětem se to velmi dobře čte. Zatímco třeba zmiňovaní Havlovi Pižďuchové jsou vlastně taková malá absurdní mikrodramátka, hůř se chápe, co tím chtěl autor říct, a baví spíš dospělé než děti. Vráťa Brabenec je to samé, řekl, že se nesníží k tomu, aby dětem podlézal, a píše pro ně spíš povídky, které baví i jeho… Romány Magdalény Platzové pro dospělé se prodávají dobře, její dětská knížka moc ne. Ale třeba se to jen špatně sešlo. Tehdy odjela do New Yorku, a tak se nestihla žádná autorská čtení. Když to srovnám: pokud autoři literatury pro dospělé píšou pro děti, zaměřují se na závažnější témata a nepřizpůsobují text a priori recepci dětského čtenáře. Něco jiného ovšem je, když píšou vlastním dětem – například z vězení, jako Jirous nebo Stránský. Joyce psal zase svému vnoučkovi, Huxley psal pro čtyřletou neteř. To jsou velmi láskyplně napsané texty.

V kavárně Švandova divadla připravujete pravidelnou Literární kavárnu. Jaký má u dětí úspěch? Chovají se na literárních večerech jinak než dospělí?

Občas něco rozlijí, rozbijí, třeba posledně jsme sbírali sklo. Myslím ale, že děti se v kavárně, v prostředí dospělých, cítí dobře. Soutěží o knihy, poslouchají muziku. Musíme zakázat kouření, paní učitelky si pak stěžují, že se jich matky podezřívavě ptají, kde to byly, když dítě přijde ze čtení domů jako z udírny. Ale myslím, že to je lepší, přitažlivější prostředí než číst někde v knihovně. Kavárna je pro děti atypické prostředí. Kavárnou stále někdo prochází, čtení ruší kávovar a spousta zvuků, ale je to autentický prostor.

Proměnil se za těch osmnáct let, co se věnujete vydávání dětské literatury, dětský čtenář?

Problém je, že kluci přestali číst úplně. A když čtou, tak se za to málem stydí. Něco málo přečtou ve třetí nebo čtvrté třídě, ale pak v osmé, deváté nečtou vůbec. Čtení pro ně není sexy, na rozdíl od her, které hrají s vrstevníky. Nedávno mě úplně vyděsil krátký šot ve zpravodajství o řečových poruchách. Ukázalo se, že tříleté či čtyřleté děti, které měly problémy s mluvením, viděly první knihu nebo leporelo až v ordinaci logopeda! Dnešní rodiče vodí do poradny malé děti závislé na hrách na tabletech, které jim dali do ruky, aby od nich měli pokoj a nemuseli s nimi ani mluvit.

Takže problém není v proměně vkusu, ale spíš v tom, zda děti vůbec čtou?

Vkus je asi stejný, děti od Harryho Pottera jen přešly k fantasy a upířím ságám… Ale klidně ať čtou cokoli. Hrubína nebo i toho Říhu s družstevním vajíčkem, holky pak Jacqueline Wilsonovou, Upíří deníky… Třeba se později dostanou k něčemu jinému.

Říkáte, že kluci nečtou a holky čtou červenou knihovnu. Myslíte při sestavování nakladatelského plánu na tato genderová rozlišení, na klučičí a holčičí témata a žánry?

Ne. Já si myslím, že to má být vždy čtení pro rodinu. Chci, aby kniha byla především artefakt. Aby to byla designová věc a natolik dořešená, že takové knihy budou děti jednou v životě chtít i pro své děti, že si řeknou: takhle má knížka vypadat. Zajímá mě kvalita textu, který musí být něčím zvláštní, a stejně tak ilustrací a je mi úplně jedno, jestli to budou číst holčičky nebo kluci.

Jakou roli tedy hraje v dětských knihách jejich výtvarná, grafická podoba?

Je to zcela rovnoprávné s textovou stránkou. Štve mě, že z krásné literatury téměř úplně vymizely knižní ilustrace pro dospělé čtenáře. Když jsme se sešli s Jiřím Sopkem k ilustracím, říkala jsem: „Tvůj obraz si může dovolit málokdo, ale ilustraci každý.“ Dětem se tu dostává ta nejšpičkovější kvalita. Současně navazujeme na tradici – knihy vždy ilustrovali i slavní výtvarníci: Čapek, Zrzavý, Preisler…

Ovlivnilo vydávání dětské literatury váš vlastní čtenářský vkus?

Proměnilo, strašlivě. Nejspíš jsem nějak zinfantilněla. Čtu víc knihy pro děti, snažím se podle doporučení překladatelů orientovat a číst i cizojazyčnou dětskou literaturu. Na filosofické věci, které jsem četla dřív a které se u nás povalují všude, protože je čte můj muž a děti, mi bohužel moc času nezbývá. Jinak ale naši literární scénu sleduju a přečtu všechno zajímavé, co během roku vyjde.

Hodně se mluví o české tradici dětské literatury. Je v něčem specifická?

Čeho si člověk všimne na první pohled, je výtvarná stránka. Jak jsem říkala, vždy tu byla velmi silná tradice ilustrací, které tvořili známí výtvarníci, a přední nakladatelské domy pořádaly i výstavy. Knihy navíc upravovali skvělí typografové, jako třeba Karel Teige. Asi nikdy nebudeme dělat realistické ilustrace jako Francouzi, kteří málokdy do dětských knížek dávají abstraktní obrázky. Všimla jsem si, že abstraktní ilustrace se nelíbí ani jinde po Evropě, ve Skandinávii, v Německu. Několikrát mi volal například Stephen James ­Joyce, že se mu strašně nelíbí ilustrace, které jsme udělali k dědečkovu rukopisu, a nechal mi poslat ilustrace z Gallimardu, jak by Kočka a čert měli vypadat. Byly to hyperrealistické, do detailů prokreslené obrázky města, v němž se příběh odehrává.

Spočívá ono specifikum tedy především ve výtvarné a typografické podobě textu, anebo i v jeho literárních kvalitách?

Výtvarná stránka nás napadne jako první, ale samozřejmě je zde i tradice kvalitních textů. Už prvorepublikoví autoři psali také pro děti. A během normalizace psala řada zakázaných autorů pod cizími jmény dětské knížky a dokázali se tím dobře uživit. Kniha se v redakci Státního nakladatelství dětské knihy a pak Albatrosu piplala i dva roky, takže byla po všech stránkách pečlivě připravená. Dneska se dětským knížkám s takovou péčí věnuje už jen pár nadšenců. Není na to čas ani peníze.