Obnažování řeči

Vaše tvorba bývá spojována s hrou či dokonce hračičkářstvím a vy sám jste obdařován přívlastkem „umělec s duší dítěte“. Neštve vás to? Nesugeruje to určitou infantilitu a představu tvorby jako lehkomyslné a veselé zábavy?

Ano. Je to zplošťující. Většina toho, co dělám, je následek traumat. Léčím si tím své depky. Není to tak, že bych spokojeně tvořil veselé věcičky a vedl rozjuchaný život. Pojem hry je přesný, hračičkářství to ale není. Nehýčkám si duši děcka. Postupuji podobnou metodou jako tvůrci, kteří intuitivně nebo záměrně potlačují racionální konstrukce, a docilují tak pohledu dítěte, jež právě poznává svět a má intenzivní zážitek z neznáma. Když něco maluji nebo popisuji, snažím se vymazat nánosy zvyků, jako bych to viděl poprvé. Přitom vycházím ze své zkušenosti, chci být ale svobodný a odpovědný vůči sobě, nebýt závislý. Přirovnání k dítěti mě proto neuráží, má to logiku. Netvořím cíleně pro děti, ale vlastně ani pro dospělé, spíš se snažím vymazat předsudky, jež v sobě nesu, a dostat se do spontánního stavu, který je vlastní právě dětem.

Předpokládám, že tradiční výchovný apel s takovým herním principem nemá nic společného?

Neumím vymýšlet výchovné návody. Ošíval bych se u toho. Co to je ten tradiční apel? Že nebudu používat choulostivá slova? Verš „zlatí hadi zlatě kadí“ nikoho neurazí. A to, co může přenášet nějaký pozitivní náboj, vlastně může nechtěně a nenásilně vychovávat ke svobodnému tvoření a nazírání. Vydavatelství Meander nabízí pravidelně do nakladatelství Fraus knížky svých autorů pro uplatnění ve školách. Mé absurdní texty před časem neprošly. Vybrali příběhy s čitelným morálním zacílením. Teď ale zrovna jedna má básnička v čítance vychází. Je to zvláštní pocit, být povinnou četbou. A podobný problém mám se soutěžením. Nemám rád hru na nejlepší. Soutěživost není tvořivost. Lidé se tím dělí na vítěze a poražené, což je špatně. Dětem se vštěpuje, že vítězí ten, kdo se umí prodrat, něco nabiflovat. Při tvoření se nemohu starat o to, jestli to dělám líp než ten druhý. Může to být jen jiné, ne lepší. Jinak bych skončil u věčného opisování. Sám s tou zatracenou soutěživostí pořád zápasím. Musím se snažit dělat to, co se mi líbí a co rezonuje s mým cílem. Nepřemýšlím o tom, komu to bude určeno. Je to hra se snem, s představou, metaforou, se sebou samým.

Máte na své texty nějaké ohlasy od dětí?

Mám, mnohdy mě dojmou, když mi je předvádějí formou divadla nebo písně. Mám radost, když cítím, jak je to baví. Podněcuje mě to k dalším úletům. Nevím, jaký podíl na tom mají učitelé. Vlastním dětem jsem své výtvory nečetl, styděl jsem se. Jeden výtvarný pedagog mi před týdnem o mých ilustracích říkal, že mu připadají hororové. Některé knihy nesou názvy podobné Pohádkám, třeba Záhádky nebo Přeshádky. Mám zálibu v záhadnostech, a tak se mi z textů vylupují bytosti, které jsou neuchopitelné. Záhada s sebou nese vzrušující strach z neznámého. Potřebujeme pro nový jev najít jméno, abychom si k němu vytvořili vztah. Svět se skládá z věcí pojmenovaných, ale i těch nejasných, které kdesi v mezerách čekají, až si jich někdo všimne. Sám jsem se rád v dětství bál. Snažím se, aby napsaný nebo namalovaný obraz obsahoval všechny emoce naráz. Kdyby mě oslovili s tím, že mám vytvořit knihu pro děti, řeknu, že to neumím. Nejsem v jejich věku. Nevím, co si mohou přát. Ale tuším, co bych si přál sepsat právě teď já, a že když to ze mne spontánně vyplyne, snad to bude srozumitelné všem. Počítám s aktivním zapojením fantazie čtenářů, bez rozdílu věku. Ti menší si snad mohou myslet, že je pokládám za dospělé partnery, a ti starší se snad zase rádi osvěží. Knihy sestavuji jako zprávy o výsledcích pozorování. Utřiďuji si je podle témat. Malá kresbička hovínka v Záhádkách je stejně důležitá jako portrét děda Vševěda. Všechno je součástí velké vážné hry, kterou je můj život. Znovu říkám, že to není dětinské hračičkování, opuštění zodpovědnosti za sebe. Je to pokud možno svobodné činění, nezávislé na autoritách. Psaní a malování je pro mě jakousi anarchií vůči sobě samému. Každý jazyk opakováním tuhne. Snažím se svoji řeč obnažit.

V jednou rozhovoru jste řekl, že „malba je mrcha chycená do rámu, výřez času“. Jsou slova dalším rámem, anebo obraz spíše osvobozují?

To slovo mrcha se mi teď jeví jako zbytečně zmrtvující. Myslel jsem to asi tak, že obraz je oknem, výcucem reality. Výcuc – další nepatřičné slovo… Vždy si musíme ze skutečnosti vybrat nějaký detail, abychom ji mohli popsat. Jinak se utopíme v nekonečnu. Obraz je výřezem skutečnosti, měl by obsahovat všechny její složky. Má výhodu abstraktnosti. Kdežto slova konkretizují. Záleží, v jaké významy se věta složí. Několik slov v určitém pořadí může v sousedství jiných vypadat úplně blbě, v jiném uspořádání ale může jít o intenzivní záznam. Mám rád otevřený konec – kvůli volnému přechodu k jiným prvkům. Nemaluji proto moc výjevy, které pokračují až do kraje obrazu. Většinou na prázdné ploše zobrazím předmět, který mě zajímá. Věty také potřebují nedořečenost, abychom si mohli představovat možné pokračování. Názvy obrazů jsou v mnoha případech zbytečné. Příliš nás svazují. Proto je tolik výtvarných objektů bezejmenných. Název je jen pomůckou pro orientaci, abychom věděli, o čem se bavíme, protože co nemůžeme pojmenovat, jako bychom nemohli uchovat. Tak jako mnohý text nepotřebuje ilustraci, tak také mnohý příliš básnický název vzbuzuje nedůvěru k obrazu. Co se nedá popsat slovy, dá se namalovat, a co se nedá namalovat, dá se zase napsat. Autorské knihy jsou pro mě souborem textů a obrazů, ale obě tyto složky jsou samostatné a mohou být na sobě nezávislé. Neilustrují se navzájem, ale určitým podobným sdělením si pomáhají a protínají se v nových souvislostech.

V nedávno vydané knize typogramů Slovohledě klasické obrázky na rozdíl od předchozích knih chybějí. Stává se tentokrát obrazem samo písmeno?

Ano, další ilustrace by už jen zavazely písmenkovým obrazcům. Konkurovaly by jim. Dlouze jsem to s vydavatelkou Meanderu Ivou Pecháčkovou řešil. Děkuji jí tímto za pochopení, nevím, kde jinde bych mohl takto náročné experimenty realizovat. V typogramech zkoumám hravé kumulace významu. O předmětu se píše a současně je znázorněn i graficky, čímž vzniká dvojitý záznam. Jiné typogramy tvoří slovní hříčky nebo třeba dvojsmyslná slova. Ověřuji si, co všechno a jak se dá popsat graficky. Které obrazce si vynucují jaké významy a pod kterými názvy si nelze představit žádný předmět. Jsem výtvarník, vyjadřuji se skrze obraznost. I když píšu písňový text nebo hraji divadlo, tvořím v podstatě obrazy. Zajímá mě, jak moc obraz potřebuje slovo, anebo naopak slovo potřebuje obraz. Myslím, že Wittgenstein řekl, že když něco nemůžeme popsat, jako by to neexistovalo.

Výrazně jste změnil barevnost. Místo tlumených a vodních tónů vašich předchozích knih teď volíte jasné a výrazné barvy…

Napomáhají textům, které si vynutily různá barevná pozadí – chtěl jsem podpořit atmosféru jednotlivých obrazců, odlišit stránky. Není to však kvůli snaze přiblížit se dětskému čtenáři, i když kniha vyšla v dětské edici vydavatelství Meander. Barvy podporují vnitřní hravost, spojenou s popisovanými situacemi. Mnohé typogramy jsem vytvořil jako stopy v barevných pláních – pouště, sněhu, noční oblohy. Barevnost jsme ladili spolu s typografem Markem Pistorou.

Ve svých výtvarných, divadelních i hudebních projektech často zdůrazňujete interaktivitu. Nechybí vám u literatury tento přímý kontakt?

Nechápu interaktivitu vždy nutně fyzicky. Člověk se nemusí obrazu dotýkat. Vnímání probíhá v duchu. Pokud obraz v člověku probudí úvahy, je s ním v interakci. A kniha je vlastně interaktivní objekt, vážící, šustící a vonící tiskařskými barvami. Rád střídám činnosti, při kterých se ocitám v přímé divácké interakci, s těmi, u kterých potřebuji být sám se sebou v ateliéru. Tam ale stejně vedu dialog s vnitřním partnerem – vždy potřebuji někoho druhého. Odstup od sebe. Důležitá je pro mne vodivost. Musím mít nějaké nutkání, které v roli prostředníka posílám dál. Je­li toto sdělení vodivé, dojde k přenosu, k interakci. Bez této vodivosti by mi vznikala pod rukama formální konstrukce, umělá exhibice, pohroužená sama do sebe. Akademismus, který hovoří pouze o schopnostech a šikovnosti, u kterého jako divák sleduji jen technickou stránku obrazu, ale žádnou energii, žádné otázky. Když obraz jiskří, dotýká se nás, je vodivý, nezajímá nás, jakým způsobem je udělaný, pouze nevěřícně zíráme a marně lapáme po slovech. Předává energii.

Jaká literatura je pro vás osobně vodivá?

Mám rád knihy, které v sobě mají velký prostor a nejsou doslovené. Mají v sobě pomlku, vyznění, že to všechno může být také ­úplně jinak.