Já jako dítko…

1. Které knihy vás ovlivnily v dětství?

2. Které knihy současné dětské literatury, anebo jejich adaptace, vás zaujaly?

Milena Bartlová, profesorka dějin umění

1. Hlavně a nejvíc to byly Kiplingovy Knihy džunglí, Verneovy Děti kapitána Granta, Brehmův Život zvířat. V předškolním věku mi je četl otec, protože ho nebavilo číst běžné dětské knihy. Od první třídy jsem už četla sama, co mi dali, takže chronologicky: Špalíček veršů a pohádek od Františka Hrubína a Jiřího Trnky, Louskáček a Myší král od E. T. A. Hoffmanna, opět s ilustracemi Jiřího Trnky, Anička skřítek a Slaměný Hubert od Vítězslava Nezvala s ilustracemi Toyen, O dvou sestrách a pohádkové Zemi démantového třpytu od Marietty Šagiňanové a konečně Neználkovy příhody a Neználek ve Slunečním městě od Nikolaje Nosova. Ze školní četby to byl Josef Věromír Pleva a jeho Malý Bobeš, Eduard Štorch a Lovci mamutů, Jiráskovy Staré pověsti české a kniha Vesmír, země, člověk a my děti od Vítězslava Kocourka. Na konci dětství ještě Z oříšku královny Mab od Evy Vrchlické. Od třinácti jsem už četla dospělé knihy. 

2. Na tohle neumím dobře odpovědět, děti jsou už velké, takže to moc nesleduji. Leda že by se považoval za dětskou literaturu ­Tolkien – zfilmovaný Pán prstenů i Hobit jsou asi jediné filmy, na které jsem ochotna se dívat opakovaně. 

Petr A. Bílek, literární teoretik

1. Četba z vlastní vůle ze zdrojů, které poskytovala obecní knihovna v Trhovém Štěpánově, obnášela: Karla Maye a německé indiánky tak vůbec, ale hlavně jeho cyklus Ve stínu padišáha, knihu Buffalo Bill kontra Jesse James od Davida Hamiltona a podobné italské westerny a od Julesa Vernea především Dva roky prázdnin a Dvacet tisíc mil pod mořem. Knihy vyžadované rodinou byly následující: Kája Mařík od Felixe Háje, Kubíček aneb Veselé i smutné příhody ze života jednoho kluka ze samoty a Kubíček studuje a vojančí od Jakuba Honnera, Pod junáckou vlajkou od Jaroslava Foglara. A k tomu se ještě přidala teta, zástupkyně ředitele místní školy, nutící mne do četby knih, jako byly Timur a jeho parta od Arkadije Gajdara či Práče od Jana Mareše. Jako celek výbušná směsice, která mi zasela neklid v duši na zbytek života.

2. Pavel Šrut a jeho lichožroutská trilogie. Čas myslím ukáže, že jde o monument, je to takový Pán prstenů po česku. A pak také Ve stínu šumavských hvozdů od Džiana Babana, Vojtěcha Maška a Jiřího Gruse, ale tady ta působivost nejspíš souvisí s odpovědí na první otázku.

Tomáš Brandejs, majitel nakladatelství 65. pole

1. Foglarova Kronika ztracené stopy, Lovci orchidejí od Františka Flose a Meyerův Velký atlas světa.

2. Šrutův Pan Kdybych hledá kamaráda a Chrochtík a Kvikalka na cestě za blýskavým prasátkem od Ester Staré.

David Čeněk, filmový historik

1. Byly to romány Josefa Augusty Zavátý ži­vot, U pravěkých lovců a Ztracený svět. Dále Mäkeläův Pan Hú, Kiplingovy Knihy džunglí a Andersenovy Pohádky. Potom jsem se dostal, asi nějakou náhodou, ke knize Samue­la Butlera Cesta všelikého těla, kterou jsem četl snad šestkrát a hrozně mne uhranula, ale asi to je trochu deviantní.

2. Doma čteme skoro jen francouzské věci. Ale syn si oblíbil Šmalcovu abecedu a O krtkovi, který chtěl vědět, kdo se mu vykakal na hlavu.

Kateřina Dejmalová, překladatelka, literární historička

1. Co mne opravdu ovlivnilo, už nevím. Ale zcela určitě si pamatuju, že jsem v deseti letech pod vedením staršího bratra objevila kouzlo rodokapsů a hodně upadlých detektivek (mým hrdinou byl Tom Shark – pověstný Léon Clifton mu nesahal ani po paty). Vášnivě jsem je četla s baterkou pod peřinou, protože jsem velmi přesně chápala, že tato literatura by asi rodiči schválena nebyla, a obávala se o její osud. Rodokapsy se půjčovaly jen prověřeným čtenářům, kteří si je nedali zabavit. Pokud mne nějak ovlivnily, snad přesvědčením, že padouch má být dopaden a pověšen nebo zastřelen ve spravedlivém souboji, dobro odměněno a spravedlnost má zvítězit. Bohužel, v reálném životě přesvědčení dodnes zcela nepoužitelné.

2. Uvedu aspoň Tobiáše Lolnesse od Timothéa de Fombella.

Petr Fantys, překladatel a hudebník

1. Byly to na tu dobu typické mayovky a verneovky. Z nějakého důvodu ve mně zanechala velmi silnou stopu také antologie evropských moderních pohádek Třicet stříbrných klíčů.

2. Skutečný příběh Cílka a Lídy a Jak Cílek Lídu našel od Františka Skály. Kromě toho, i když to nebude asi nic originálního, mě nepřestává fascinovat Harry Potter, jako fenomén, s nímž ruku v ruce vyrostla celá jedna generace dětí.

Libuše Heczková, literární teoretička

1. Možná nejvíce mě ovlivnila kniha Astrid Lind­grenové Detektiv Kale má podezření, potom 35. květen od Ericha Kästnera a kniha Antonína Zhoře o Marii Curie­Sklodowské. Ale zcela zásadní bylo čtení starých knih z babiččiny knihovny, jako byl například skvělý starý komiks Véna Kuk a také cyklus humoristických příběhů ze Zakarpatské Ukrajiny od nadstrážmistra Mladého Četnické humoresky – obojí z třicátých let.

2. Pro malé děti doporučuji vynikající Šmalcovu abecedu. A pro ty starší – i když nevím, jestli je to dětská literatura – skvělé Chemické případy Sherlocka Holmese od polského pokračovatele holmesiád Wacława Golembowicze.

Josef Hrdlička, literární historik, překladatel, básník

1. Byla to kvanta dobrodružného čtiva, které se dnes už nečte.

2. Zmíním aspoň knihu Zik a Cháta od Petra Šmalce a Markéty Šimkové. Se synkem jsme to s chutí přečetli aspoň třicetkrát. A pak básnickou antologii Nebe peklo ráj v edici Petra Šrámka.

Martin Nodl, historik

1. Já byl jako dítko absolutně neliterární. Takže jsem nečetl vůbec žádnou dětskou literaturu a objevil jsem ji až s vlastními dětmi, kdy jsem ji hltal snad ještě víc než moje cácorky.

2. Zaujala mě kniha Kuky se vrací, a sice ohromnou lehkostí příběhu. Potom O zahradě od Pavla Čecha svou křehkostí. Šrutova Verunka a kokosový dědek díky vtipu a nenásilnému tajemství a Jablečňák Magdaleny Wagnerové tím, jak pojednává o úskalích přátelství.

Martin Pokorný, literární teoretik a překladatel

1. Z. K. Slabý a další autoři: Tajemství oranžové kočky, Vojtěch Zamarovský: Gilgameš, Emanuel Frynta: Moudří blázni, Antoine de Saint­Exupéry: Malý princ, Alan Alexander Milne: Medvídek Pú, Vojtěch Steklač: Žlutý Robert, František Ruth: Pohádky starověké.

2. Ebenovo namluvení Medvídka Pú.

Vít Vlnas, historik

1. Jako dítě mě nejvíce ovlivnily knihy, které pro děti asi vůbec nebyly, a z bohaté domácí knihovny jsem je vytahoval víceméně na zapřenou: Moravia, Remarque, Kingsley Amis, Haškův Švejk, Tolstoj, Dostojevskij, Durych, Čapek, Škvorecký a tak dále. Samozřejmě, že jsem z toho měl v hlavě slušný salát, ale určitě tyhle knihy nakonec vyoraly hlubší brázdu než Kája Mařík, Gabra a Málinka, Vlaštovky a Amazonky, Foglar s Mirkem Dušínem nebo starouš Vinnetou. Výjimku tvořil obdivu­hodný Jules Verne, z kterého si pamatuju hlavně autorův francouzsky vytříbený antisemitismus a jeho potlačovaný obdiv k britskému impériu, patrný ze zveličování francouzských koloniálních výbojů (kladených vesměs do vesmíru). Ovšem erbovní knihou mých dětských let byl bezesporu Kiplingův Stopka a spol. To je ukrytý klenot a nevysychající pramen inspirace, z něhož dodnes čerpám vodítka pro individuální sociální strategie a královsky se přitom bavím.

2. Mohu soudit pouze podle dílčích sond do čtenářských zájmů mých dvou synů, věkově si poměrně vzdálených. Nevím, čím to je, ale ti chlapci takřka nikdy nečetli knihy přiměřené jejich věku. Asi bych se měl zamyslet nad tituly, které jsem jim sám svědomitě četl před spaním. Na druhé straně jsem s nimi v kině absolvoval veškeré Pány prstenů, Hobity i Harry Pottery, přičemž jsem se od svých dětí vždy nechal dychtivě poučovat o detailech a ­reáliích. Mnohé jsem se tak dozvěděl.