Nesnesitelná lehkost bití

Když Roland Barthes ve Světlé komoře zmiňuje Avedonův fotografický portrét Williama Casbyho, který podle něj „odkrývá pravou podstatu otroctví“, vyčerpá své vysvětlení jediným slovem: maska. Tato kombinace mlčení a poukazu k nabízející se šabloně je příznačná – o některých věcech prostě nelze mluvit, protože pro ně vhodné výrazy neexistují. Tolik se vymykají prostoru myšlení, že je lze pouze obalovat více či méně přiléhavými metaforami, které se postupem času promění v ustálená klišé. O těch největších hrůzách je možné se vyjadřovat jen prostřednictvím frází. Bylo by proto nesmyslné vyčítat snímku Stevea McQueena 12 let v řetězech přítomnost rasových, koloniálních a vizuálních stereotypů. Film, který se snaží zachytit, co znamená být otrokem, se bez nich nemůže obejít. O to důležitější však je ptát se, k čemu snímku slouží.

Těla bez příběhu

Je trochu překvapivé zjistit, že neslouží k vylíčení příběhu otroka. Ten ostatně nevypráví ani literární předloha filmu. Kniha ­Twelve Years a Slave, kterou krátce po svém osvobození z otroctví v lednu 1853 nadiktoval Solomon Northup newyorskému právníkovi Davidu Wilsonovi, byla od svého vydání propagována coby „dokumentární“ protějšek o rok dříve vydaného bestselleru Ha­­riett Beecher Stoweové Chaloupka strýčka Toma. A stejně jako její román měl i Wilsonem editovaný text za cíl přimět bílou veřejnost k podpoře abolicionistického hnutí. Northupův život proto v „memoárech“ slouží jen jako nit spojující kruté a sentimentální scény, jež odhalují pravou povahu instituce otroctví: ukazují ji jako barbarské jednání, jež nemůže být součástí společnosti civilizovaných křesťanů.

McQueenovo pojetí otroctví je o sto šedesát let později ještě abstraktnější. Podobně jako jeho předchozí snímky nabízí i 12 let v řetězech v první řadě překrásně nasnímaný labyrint zastaveného času. Jediný rozdíl je v tom, že zaměnitelné, protínající se chodby věznice, ve které ve filmu Hlad (Hunger, 2008, recenze v A2 č. 23/2009) irští vězni vytrvale čekají na příchod smrti vyhladověním, a do sebe zavinutý koloběh vzpomínek, hotelových interiérů a tělesných tekutin, v němž se potácejí hrdinové Studu (Shame, 2011, recenze v A2 č. 3/2012), nyní nahradil kaleidoskop na sebe navrstvených podob násilí a ponižování, které Solomon Northup zakouší na vlastním těle.

Prostor McQueenových filmů je prostorem opakování. V posledním snímku je předmětem repetic obličej Chiwetela Ejiofora, neustále žasnoucího nad situací, v níž se ocitl. Mnohem podstatnější však je, že 12 let v řetězech navazuje i na jiný rys McQueenovy tvorby – ta se totiž věnuje takřka výhradně kompozicím složeným z kůže, slin, výkalů a chřadnoucího masa. Údiv Ejioforovy postavy se netýká primárně ztráty svobody, ale zděšení, jež filosof Jean Améry připisoval zážitku mučení: úžasu nad tím, jak „slabý tlak ruky ozbrojené nástrojem stačí k tomu, aby se z člověka se všemi jeho vznešenými ideály stalo pronikavě kvičící podsvinče“. Být otrokem, negrem, znamená v pojetí McQueenova filmu jediné: stát se tělem znovu a znovu zpřítomňovaným ranami, jež na ně dopadají.

Koloniální kýč pro středně pokročilé

Režisérova příchylnost k vlastnímu rukopisu je ovšem zároveň tím, co působí největší potíže tohoto tak vkusně a vybraně nasnímaného filmu – a to potíže mnohem větší, než jaké představují vesměs neuvěřitelné postavy, dělící se v podstatě jen na více či méně uřvané karikatury bílých plantážníků a jednorozměrné portréty otroků, jejichž hlavní charakteristikou je to, že jsou černí. Hlavní slabinou filmu je perspektiva, z níž kamera Seana Bobbitta postavy Afroameričanů ustavičně snímá – otroci jsou zabíráni jako figury zbavené příběhu a důstojnosti, jako ne­lidské nádoby plné trápení. Tedy přesně tak, jak je vidí jejich bílí majitelé, v jejichž očích jsou otroci trochu dětmi, trochu psy a trochu věcmi.

Stejně problematické jsou i násilné scény, z nichž nejtrýznivěji nepůsobí obligátní bičování krásných nahých dívek, ale jednotlivé facky. Nechat ponížené vyprávět, co prožili, je důležité, ale aranžovat před objektivem ponižovaná těla do vznešeně působících pozic je panoptikum. Neschopností či neochotou odvyprávět Northupův příběh vytvořil McQueen podivnou, intelektuálně se tvářící exploataci – film, jehož krásně nasvícené a nekonvenčně sestříhané záběry jsou plné utrpení, které u diváků místo soucitu a rozhořčení vyvolává pouze odpor smíšený s uspokojením, že předvedené scény pochopili jako nekonvenčně odporné. V takových chvílích se McQueenův snímek definitivně míjí nejen s realitou otroků a otrokářů, ale i s čímkoli, co byť jen vzdáleně připomíná skutečnost. Bolest, nad kterou se lze pohoršit, totiž nikdy nebude naše vlastní – lze ji odložit a zapomenout, tak jako zapomínáme na vlastní viny a masky, jež si den za dnem nasazujeme na své nejisté tváře.

Autor je filmový kritik.