Světová zdravotnická organizace škrtla v roce 1992 homosexualitu ze seznamu nemocí. Ačkoli se lze ptát, zda se k tomuto kroku neodhodlala příliš pozdě, důležitý je především symbolický význam tohoto činu, který mimo jiné reflektoval rostoucí toleranci společnosti vůči homosexuálům a homosexualitě. Šlo také o reakci na klinické studie, které povahu homosexuality jako nemoci – a tedy její léčitelnost – spolehlivě vyvracely. Nicméně vygumování ze seznamu ještě zdaleka neznamenalo, že byla v ten moment osvícena celá společnost. Berlínský deník Die Taz informuje ve svém vydání z 3. února o několika občanských sdruženích ve spolkové zemi SaskoAnhaltsko, které se aktivně snaží vyhnat „ďábla“ homosexuality z těl a především duší „postižených“. Jedná se například o sdružení nazvané Společnost pro životní orientaci, která klade rovnítko mezi homosexualitu a psychické poruchy. Spolek tedy nabízí léčebné kúry, na jejichž konci má být uzdravení jedince. Dále je zde Svaz katolických lékařů, který slovy svého předsedy Gero Winkelmanna sdružuje asi 450 členů, z nichž se jich dvacet věnuje léčbě homosexuality. Svaz se ve svých tezích neodvolává na vědecké studie, ale na „žádosti postižených“, kteří prostě chtějí být vyléčeni. Kýžených výsledků se dosáhne pomocí psychoterapie. Další spolek, Německý institut mládeže a zdraví, nabízí intenzivní semináře, které slouží k trvalé změně orientace. Na této instituci je dle deníku obzvláště pikantní, že se na jejím chodu a aktivitách ve větším počtu podíleli i vedoucí zemští politici z řad křesťanskodemokratické CDU, mimo jiné bývalý ministerský předseda Christoph Bergner. Stefan Löwer, předseda Unie homosexuálů v CDU, se celou věc snažil bagatelizovat s tím, že ve straně se setkávají různé názory, a proto se nelze divit, když někteří členové tíhnou spíše ke konzervativnímu křídlu. Podle berlínského deníku je velký počet hnutí, která se snaží o „převrácení“ homosexuálů, důsledkem vývoje posledních let. Čím více je homosexualita ve společnosti tolerována, tím větší je pravděpodobnost vzniku ojedinělých, ale o to radikálnějších skupin, které se budou snažit o obracení „jinověrců“. Většina takovýchto skupin má mimochodem evangelikální pozadí nebo je zakotvena v katolické církvi. Faktem ovšem je, že zmínění radikálové reprezentují nezanedbatelnou část německé společnosti. Podle studie institutu Forsa osm procent dotázaných Němců homosexualitu považuje za nemoc a tři procenta dokonce požadují její kriminalizaci.
Minulý rok hýbal německým veřejným prostorem případ Ulliho Hoenesse, prezidenta fotbalového klubu Bayern Mnichov, který měl dlouhá léta černé konto ve Švýcarsku. Debata byla velmi rozjitřená, a ačkoli většina společnosti Hoenesse odsoudila, našli se – samozřejmě především v Bavorsku – i tací, kteří by mu neodvedené daně „za zásluhy o vlast“ nejraději odpustili a kteří veškerou kritiku okamžitě označovali za závist. Bavorské Süddeutsche Zeitung komentují ve vydání z 4. února nový případ jiné prominentní osobnosti, která rovněž několik desetiletí skrývala peníze ve Švýcarsku. Také ikona feministického hnutí Alice Schwarzerová měla třicet let tajné konto, na něž ukládala větší sumy peněz. Úroky z vkladů nezdaňovala a tím se provinila proti německému právu. Finančnímu úřadu však nabídla uhrazení celé částky, což bylo 200 tisíc eur a navíc úroky z prodlení, a doufala, že se celá věc udrží pod pokličkou, jak německý zákon podobným provinilcům slibuje. Týdeník Der Spiegel ovšem celou věc zveřejnil, na což Schwarzerová reagovala hysterickou zprávou, v níž se označila za oběť spiknutí. Süddeutsche Zeitung uvádějí, trochu škodolibě, několik citátů ženy, která se ráda stylizovala do role morálního svědomí národa. Například: „Motorem mého jednání je spravedlnost, kdyby to bylo jinak, byl by to promarněný život.“ Jako „morální svědomí“ to bude mít u kritické německé veřejnosti Schwarzerová nadále těžké. Komentátor Hans Leyendecker si všímá u všech podobných případů negativního postoje veřejnosti k prominentům – většina si na vše udělá názor, ještě než je celá věc prošetřena. Leyendecker klade ovšem také zásadní otázku: Nebylo v případě Schwarzerové porušeno takzvané daňové tajemství? Měl Der Spiegel právo věc zveřejnit, včetně částek? Skutečností je, že si Schwarzerová bere kritiku k srdci a jako další krok chce založit dobročinnou nadaci.
Ze zprávy deníku Die Welt z 3. února vyplývá, že když chce být politik „cool“, nemusí to vždycky dopadnout, jak si představoval. Třiadvacetiletý Florian Giersdorf, který kandiduje do zastupitelstva města Roth za CSU, nechal vylepit billboardy se svou fotografií a hláškou: „Chabos vědí, kdo je babo.“ Chabos je v německém rapovětureckém slangu označení pro přátele nebo spíše kumpány a babo je šéf. Čili: „Kámoši vědí, kdo je šéf.“ Na facebookové stránce mladého politika to ovšem nevypadalo, že by měl příliš mnoho „chabos“. Lidé ho vyzývali ke změně povolání – obzvláště když si všimli, že za „like“ slibuje účast na slosování a možnou výhru ručně podepsaných plakátů.