Patologie protestů

Ukrajinský premiér Mykola Azarov podal demisi a přestěhoval se do Rakouska. Jak se ukázalo, tento odpůrce Dohody o asociaci s Evropskou unií sám již dávno získal rakouský pas. Ukrajinu opustil také zakladatel občanského hnutí Společná věc, které se demonstrací účastnilo od samého začátku. Poté, co se jeho příznivci vyznamenali nekoordinovanými útoky na vládní budovy v centru a potyčkami s ostatními účastníky protestů, překročil vůdce tohoto radikálního hnutí ilegálně hranice a nyní se nachází v Londýně, zatímco v Kyjevě je všeobecně považován za vládou placeného provokatéra. Tiskový mluvčí nacionalistického bloku Pravý sektor, ruský novinář Arťom Skoropadskyj, který se naučil ukrajinsky a přijel do Kyjeva, aby se podílel na „národní revoluci“, v přímém přenosu prohlásil, že vůdcem tohoto hnutí je Ježíš Kristus.

Protesty střední třídy

Jak ukázal sociologický průzkum z konce ledna, prováděný mezi ukrajinskými uživateli internetu, všechny akce kyjevských demonstrantů plně podporuje jen necelých sedmnáct procent dotázaných, třiapadesát procent dotázaných pak říká, že se žádných akcí ne­účastňuje a neúčastní. Ukrajinské protesty jsou především protesty střední třídy, lidí relativně vzdělaných a úspěšných. To vrhá světlo na rozdíly mezi východem a západem země – východ představuje především těžký průmysl pod kontrolou oligarchů a také zaměstnanci, kteří jsou na něm existenčně závislí, zatímco na západní a střední Ukrajině hrají větší roli drobní a střední podnikatelé, čelící v posledních letech stále většímu finančnímu tlaku ze strany úřadů, jež se snažily na jejich účet zvýšit rozpočtové příjmy. Právě k takovým podnikatelům patřili i organizátoři „automajdanů“, tedy hromadných vyjížděk motoristů k sídlům vysokých vládních představitelů. Vůči nim také vláda uplatnila surové zastrašování – Dmytro Bulatov byl unesen, jeden z organizátorů, Serhij Koba, raději opustil zemi, několik dalších aktivistů je ve vězení. Stinnou stránkou věci je, že západ země občas jako by hleděl na východ s neskrývaným despektem. Tak třeba literární kritik Ole­ksandr Bojčenko vyzývá k rozdělení země, neboť se domnívá, že výsledkem nezbytných ekonomických reforem bude „nelítostná vzpoura otroků“ z východu, kteří se „o sebe nejsou zvyklí sami postarat“.

Nepřijatelná levice

Pozornost budí účast ultrapravicových sil v protestech. Ukrajinské kulturní elity, které se formovaly v opozici vůči sovětské verzi historie, nedokážou nahlédnout, nakolik je pro liberální Evropany zásadní, aby se účastníci protestů distancovali od radikálního nacionalismu, hlásaného příznivci strany Svoboda a bloku Pravý sektor. Přitom úspěchy Svobody jsou poměrně nedávného data – strana se dostala do parlamentu teprve ve volbách na podzim roku 2012. Situaci charakterizuje anonymní facebookový komentář, který cituje ukrajinský historik Andrij Portnov: „Odpovědí na patologické oživování sovětského konzervatismu se stalo patologické nacionalistické hnutí.“

Na druhé straně je levice v ukrajinské politice i společnosti takřka nepřítomná. Kromě již zmíněných historických vlivů na tom má zásluhu i zcela odpudivá image ukrajinské komunistické strany, která dokáže získat nějaké voliče jen díky tomu, že část obyvatel východní Ukrajiny je považuje za menší zlo než Stranu regionů a nacionálně­demokratická rétorika opozičních stran je pro ně nepřijatelná. Alternativní levicová hnutí zůstávají víceméně marginální. Z levicového prostředí vyšel impuls ke stávce studentů Kyjevo­mohyljanské akademie, zrodila se iniciativa Nemocniční hlídka, jejíž aktivisté hlídají v nemocnicích zraněné, kteří jsou ohroženi zatčením, vznikla feministická Ženská setnina obránců Majdanu – nicméně levicová symbolika není mezi demonstranty vítána a slova jako socialismus nebo anarchismus je lepší nepoužívat.

Mnozí účastníci demonstrací, vyčerpaní bezvýsledností dvouměsíčních pokojných protestů, navíc obdivují mladé radikály za jejich organizační schopnosti, disciplínu a odvahu, se kterou vstupují do násilné konfrontace s policií. Během dvou týdnů od chvíle, kdy vzplanuly policejní autobusy na ulici Hruševského, se počet uživatelů sledujících na východoevropské sociální síti Vkontaktě stránku Pravého sektoru, zvýšil z deseti tisíc na 171 tisíc. Příznačné je i to, že jeho příznivci nejsou příliš přítomní na Facebooku, zatímco stránku Euromaydanu, která sehrává nezanedbatelnou roli při koordinaci protestů, sleduje na obou sítích srovnatelný počet lidí. Facebook na Ukrajině, podobně jako v Rusku, spojuje především vzdělanější uživatele. Zdá se tedy, že radikální pravice představuje hlas chudších vrstev ukrajinského obyvatelstva. Úzká vrstva intelektuálů, spisovatelů a umělců, kteří jinak představují nejslyšitelnější hlas protestů, na ně nemá vliv. Reálně ovšem nacionalistický blok tvoří asi tisíc lidí, tedy nanejvýš desetina polovojenských oddílů podílejících se na ochraně kyjevských barikád.

Tisícovka pouličních bojovníků

Na určitém přeceňování role ultrapravice v kyjevských událostech mají svou zásluhu jak obskurní proruské informační zdroje, přitahující ty evropské čtenáře, kteří se za všech okolností vymezují proti mediálnímu mainstreamu, tak senzacechtivost novinářů. Proto vznikla výzva skupiny odborníků na ukrajinský nacionalismus, jež se staví proti přílišnému akcentování podílu ultrapravicových a neonacistických skupin na pouličních protestech. Autor textu, německý politolog Andreas Umland, říká: „Křehká situace, v níž se ukrajinský národ stále nachází, a mimořádné komplikace každodenního života v podobné transformační společnosti dávají vzniknout celé škále podivných, destruktivních a rozporuplných názorů, chování a diskursů. Podpora fundamentalismu, etnocentrismu a ultranacionalismu často souvisí spíše s neustálým zmatkem a každodenními úzkostmi lidí žijících v takových podmínkách než s jejich hlubším přesvědčením.“ Jedním ze signatářů je také známý historik Timothy Snyder.

Svou dynamikou se bohužel Pravý sektor může leckomu zdát jako protiváha opozičních politiků, o nichž sice bylo opakovaně řečeno, že definitivně ztratili autoritu, ale které nikdo nedokáže v jednání s vládou zastoupit. Pokusy vytvořit organizaci zastupující bezprostředně zájmy rozhořčených občanů, skončily neúspěchem – když se Občanská rada Majdanu, jež vznikla z představitelů občanských sdružení a iniciativ podílejících se na protestech, pokusila konfrontovat s opozicí nevinným požadavkem, aby její ­představitelé určili jediného prezidentského kandidáta, rozpoutala se všeobecná hysterie, v níž politici označili Občanskou radu za nástroj v rukou vlády a dokázali ji v očích veřejnosti zdiskreditovat. Fórum euromajdanů, které chtělo rozšířit alternativní organizační síť po celé Ukrajině, se zase stalo terčem zastrašování ze strany vlády. Na charkovský sjezd této iniciativy zaútočili najatí rváči. „Kolektivním mozkem“ demonstrací tak zůstávají jen sociální sítě – ty sice nemohou bezprostředně vstupovat do jednání politiků, ale umožňují sdílení dojmů, postřehů a nálad i bleskovou komunikaci a organizaci.

Otázkou je, jak dlouho Ukrajincům sympatie k Pravému sektoru vydrží, když se toto bizarní uskupení – „přehřátý kotel, v němž kypí testosteron a mládí“, jak se nechal slyšet známý nacionalista Dmytro Riznyčenko – ani příliš netají tím, že evropská integrace Ukrajiny mezi jeho cíle nepatří. V permanentní atmosféře strachu ostatně začíná budit pozornost i fakt, že na rozdíl od členů méně radikálních organizací se zatím představitelé nacionalistického bloku, který postupně buduje svou strukturu i v regionech, nestali obětí zatýkání, zastrašování či únosů. Tisícovka pouličních bojovníků snad nedokáže po případných změnách na Ukrajině zvrátit kurs vývoje celé země. Dává však Ukrajincům příležitost zamyslet se, zda je každý nepřítel společného nepřítele dobrým spojencem.

Autor je ukrajinista.