Něco se musí stát

Studovala jste kunsthistorii i volné umění, od devadesátých let působíte jako kritička umění, vysokoškolská pedagožka, kurátorka. Jak jste se dostala ke kurátorské práci?

Když jsem v devadesátých letech začala umělecky tvořit, bylo to uprostřed politicky vyhrocené situace. Byla jsem tehdy velice aktivní ve feministických kruzích. V podstatě jsme hledali, jak by bylo možné nějak propojit umění se společností. Nestačilo nám využít existující struktury – muzea, galerie. Uvažovali jsme o jiném smyslu umění, který nebylo možné v těchto institucích vyjádřit. Pokoušeli jsme se využít formát výstavy ke zkoumání, co se vlastně kolem nás děje. Organizovali jsme výstavy v soukromých bytech. Přišli lidé zajímající se o naše umění, ale přítomné bylo také osazenstvo konkrétních bytů. Snažili jsme se různé typy diváků dostat na jedno místo a iniciovat diskusi.

V roce 2007 jste byla kurátorkou kasselské přehlídky documenta 12, jež zahrnovala i některé umělce z bývalého Československa. Jiří Kovanda již byl mezinárodně známý, ale Běla Kolářová a Kateřina Šedá, podobně jako Mária Bartuszová, byly na světové umělecké scéně nováčky. Běla Kolářová měla vloni retrospektivu v londýnské galerii Raven Row, Kateřina Šedá se od té doby rovněž zúčastnila několika důležitých zahraničních výstav. Jak se podle vás český umělecký prostor proměnil za těch šest let, co jste tu byla naposledy?

Je tu mnohem více malých galerií a aktivních výstavních prostorů. Když jsem sem přijela poprvé v roce 2005, vůbec jsem je nenavštěvovala. Milan Knížák byl tehdy ještě ředitelem Národní galerie a choval se, jako by ji vlastnil. Georg Schöllhammer, který měl na documentě 12 vytvořit mezinárodní síť kulturních časopisů, mi v Česku otevřel mnohé dveře, seznámil mě s Jiřím Ševčíkem, jehož texty jsem znala, a s dalšími lidmi. Setkala jsem se s umělci, viděla jsem ateliéry a výstavy, ale musela jsem se mnohdy spolehnout na fotografie, protože řada věcí prostě nebyla dostupná. Texty o nich nebyly publikovány či přeloženy. Nedostatek přeložených textů vnímám jako tu největší překážku pro kohokoliv, kdo se chce blíže seznámit s českou uměleckou scénou, protože nikdo se za pár měsíců česky nenaučí. Musela jsem zkrátka lidem věřit, například Marii Klimešové, která byla ve svém boji za Bělu Kolářovou téměř osamělá.

Práci Kateřiny Šedé mi ukázala chorvatská umělkyně Sanja Iveković pár měsíců předtím, než jsem navštívila Prahu. Byla tehdy velice mladá a nepříliš etablovaná. Bylo mi jasné, že její umění obstojí v čase. O Kovandovi jsem už také slyšela, ale Kolářovou a Bartuszovou jsem vůbec neznala. Překvapuje mě, že Češi Šedou ještě stále nedocenili. Měla tu snad jen jednu velkou výstavu. Asi na ni ostatní žárlí. Její umění je totiž skutečně radikální, a to nejen v politickém smyslu. Ale možná by příliš časté vystavovaní uškodilo jejímu dalšímu vývoji. Když rychle dojdete uznání v povrchním světě umění, stanete se jeho fetišem a to není dobré.

Výstavy, které jste kurátorovala, často reagují na konkrétní situaci, například na reformu vysokých škol v Německu nebo gentrifikaci konkrétních čtvrtí v Barceloně. Takové problémy zde nejsou zatím přítomné v takové míře. Co říkáte situaci v Praze?

Jedním z důvodů, proč jsem se chtěla do Prahy přestěhovat, a nikoli ji jen navštěvovat jako většina hostujících profesorů, byl pocit, že právě nyní je důležité tu být. I když se jen procházíte městem, cítíte, že se tohle místo ocitlo v bodě zlomu. Začíná se rozjíždět proces gentrifikace, možná už delší dobu. Když to ale srovnám s ostatními místy, ještě pořád to tu funguje jinak, není tu patrná taková míra globalizované komerce. Na umělecké scéně se dějí zajímavé věci, přestože oficiální instituce pořádně nefungují. Řada lidí se prostě snaží vytvářet si vlastní publikum.

Něco se musí stát, není ale jasné, co to bude. Pokud by se Praha stala jen ubohou imitací Berlína nebo Londýna, bylo by to smutné, snad ale existují i jiné možnosti. Vezměte si Akademii výtvarných umění. V jistém smys­lu ji můžeme kritizovat, že je staromódní, pokud jde o pojetí uměleckých médií a vztahy mezi profesory a studenty. Pedagogové mladé umělce vůbec nepřipravují na vstup na mezinárodní scénu a zanechávají je v nevědomosti. Na druhé straně je to v jistém smyslu nebe na zemi, protože ta škola není tak ekonomizovaná, existuje tu prostor pro svobodný experiment. Má jistě své problémy, ale aspoň není pod takovým tlakem jako třeba vysokoškolské instituce v Anglii, v nichž se studenti mění v konzumenty, jež je třeba obsloužit.

Velké instituce, jako je Národní galerie, jsou pasivní, a tak mají vysoké umělecké školy příležitost vytvářet nový typ uměleckého publika, a ne jen produkovat nové umělce. Školy mohou mít opravdový vliv na uměleckou scénu města. Velké očekávání ve mně vzbuzuje nové vedení AVU. Mohlo by pracovat na strategiích pro budoucnost, aby se škola vyvíjela, a nikoli jen přežívala. Nynější profesoři jako by věřili, že si stačí uchovat své teplé místečko a zbytek světa se zkrátka přizpůsobí. Průměrný věk na akademii je vyšší než kdekoliv v Evropě. Vážím si starších mužů, ale co takhle pro změnu zkusit chytré mladé ženy? Mimochodem, poměr mezi zastoupením mužů a žen je na té škole opravdu skandální.

Pokud se vysoké školy samy aktivně nepokusí o vlastní proměnu, když si neujasní, jak se dál vyvíjet inteligentním způsobem, stane se vzdělání stejně ekonomizovaným jako ve většině postfordistické Evropy.

Vloni v listopadu jste na své přednášce ve Vídni hovořila o tom, že kariéra kurátora není vůbec snadná, že je málo peněz a příležitostí, které by nebyly eticky problematické. Jakým hlavním potížím či výzvám musí podle vás současní kurátoři čelit?

Ve své přednášce jsem se zasazovala o deprofesionalizaci. Kurátoři, jichž si dnes vážíme, jako byl Harald Szeeman, to nikdy nestudovali. V něčem si protiřečím, protože kurátorství sama vyučuji. Ale vlastně ho ne­­učím – spíš mi jde o to, jak studenti vnímají svět či sebe. Vezměte si filmovou teorii, která byla v sedmdesátých a osmdesátých letech situovaná v politickém kontextu, než se stala etablovanou disciplínou. Lidé, kteří psali ty obdivuhodné texty, nebyli odborníky na film, přicházeli z jiných akademických oborů, byli to anglisté nebo kunsthistorici. Používali filmovou teorii jako analytickou metodu, s jejíž pomocí je možné společnost studovat, a toto zkoumání mělo být prvním krokem k sociální změně. Jejich motivace byla velice odlišná od většiny současných etablovaných akademiků, kteří jsou čím dál méně napojeni na aktuální politické myšlení. Tito akademici možná chtějí studovat daný obor, ale ne proto, že by usilovali o změnu společnosti. Stalo se to feminis­mu a gender studies.

Politická kritika musí zůstat ambivalentní: jednou nohou uvnitř instituce a druhou venku. Existují argumenty pro institucionalizaci i proti ní. Otázka nezní, jestli ano, či ne, ale jak a pro koho, jaký smysl věci dávají v konkrétním kontextu.

Role kurátora prošla od devadesátých let radikální proměnou, kurátoři získali status celebrity, ale byli také kritizováni – i proto, že se stali novou institucí. Co si o tom myslíte?

Je to problematická pozice, ale nemyslím si, že jsou kurátoři tak mocní, jak se tvrdí. Spíš se jedná o mýtus světa umění, který pomáhá bílým mužům určitého věku. Podíváte­li se na to sociologicky, uvidíte, že kurátoři vydělávají velice málo peněz a své výstavy vytvářejí ve velice omezených podmínkách. Ve světle toho je představa všemocného kurátora poněkud nafouknutá. Většina kurátorů tak jako umělci bojuje o přežití. Mýtus kurátora má co do činění s centralizací a hierarchizací uměleckého světa. Tato mašinerie funguje v souladu s trhem s uměním. Odcizující jsou také modely financování. Práce, která má podobu po sobě jdoucích projektů, vnucuje všem určitý rytmus, chybí čas na výzkum a svoboda k experimentování. Neúspěch je předem vyloučen, protože musíte vykázat své výstupy subjektům, které váš projekt financují, ať už je to Evropská unie, stát nebo soukromník. V důsledku toho téměř všechny projekty vypadají stejně. Neříkám, že se v těchto podmínkách nedá vytvořit nic kvalitního, ale je to dost frustrující. Existují samozřejmě lidé, kteří nejsou součástí této mašinerie a mají za sebou skvělou práci. Já sama si světa umění příliš nevážím, připadá mi nudný.