Slovenská národní galerie umožňuje celý letošní rok bezplatný vstup na své výstavy v Bratislavě. Peníze, o které na nevybraném vstupném přijde, jí uhradí sponzorský dar J&T Banky, která je součástí mocné slovenské investiční skupiny (v Česku podporuje mimo jiné Cenu Jindřicha Chalupeckého). Ozval se však nezanedbatelný hlas kulturní veřejnosti, jež požadovala, aby návštěvníci dostali možnost si vstupenku koupit a tím sponzorský dar individuálně odmítnout. Smyslem tohoto kroku je zamezit, aby J&T podporou umění a kultury zahladila povědomí o řadě nekulturních činů, které byly právem pociťovány jako arogantní. Ukázalo se, že SNG umožňuje platit dobrovolné vstupné, takže osobnímu protestu nic nebrání. Tato kontroverze přesto stojí za další úvahu.
Jak uvedla ředitelka SNG, důvodem k přijetí sponzorského daru byla snaha co nejlépe naplňovat poslání státního muzea umění. Bezplatný přístup neznamená, že je to zadarmo. Všichni víme, že podpora kultury, stejně jako zdravotnictví, školství, armáda či infrastruktura, se platí z daní; jde o to, že jednotlivec, který musí rozvažovat, za co vydá své omezené příjmy, platit nemusí. Pokud výše vstupného může být sociálně vylučující překážkou návštěvy muzea umění, pak je jistě správné ji odstranit. A pokud stát, kterému Národní galerie patří, řekne, že něco takového nehodlá podporovat, nabídne se soukromý dárce. Na jedné straně pak máme peníze boháčů, často získané vykořisťováním, na druhé straně příležitost, že prožitek z kvalitního umění bude dosažitelný i pro chudší zájemce.
Není pochyb o tom, že tento způsob redistribuce bohatství ve společnosti má předlouhou, ba prastarou tradici právě prostřednictvím umění a jeho zpřístupnění širokým vrstvám. Ostatně tvrzení, že středověké a barokní umění, každému dostupné v chrámech, vznikalo jako nezištná služba a dar Bohu, lze oprávněně považovat za estetický facelift propagace vlastní moci dárců a mecenášů. Mimochodem, americký systém soukromého donátorství je Evropě cizí proto, že byť nepočítá s neutralizující rolí státu, je tradičně založen na náboženském konsenzu. Ten morální rovinu transakce nezakrývá, ale zároveň pranýřuje příliš přímočarou a okázalou sebeprezentaci dárců jako farizejství.
Do takové situace sebevědomě vstoupil evropský moderní stát v rámci poválečného socialistického konsenzu. Vzal na sebe zprostředkující roli, jíž neutralizoval morální rozměr výměnného obchodu: bohatí platí velké daně a stát z nich pak, mimo jiné, bohatě financuje kulturu. Redistribuce bohatství funguje, ale vytrácí se přímé spojení. Uspokojení těch, kdo si kupují morální odpustky, je oslabeno a schází jim možnost předvádět svou moc přímo. Na druhé straně ten, kdo je závislý na přijímání podpory, se necítí být ponižován a nemusí se z morálního hlediska zabývat původem peněz.
Ve druhé polovině 20. století díky socialistickému konsenzu a zprostředkující roli státu ve financování kultury mělo umění v Evropě navzdory různým omezujícím tlakům tolik svobody jako snad nikdy předtím. V Československu v době státního socialismu se tato svoboda projevovala jen omezeně a velmi specificky, přesto byl i u nás jejím výsledkem kulturní rozkvět šedesátých let. Normalizační dvacetiletí jej tvrdě rozbilo a nejméně dvě generace si v něm dokonce vypěstovaly přesvědčení, že stát je vždy nepřítelem tvůrčí svobody, kterou naopak zajistí vstup do služeb mocných boháčů.
Jenže tohle vše je minulost. Důvod, proč to stát takto dělal, se u nás docela vytratil a i v zemích staré Evropy se drolí pod stále silnějšími útoky neoliberálního systému. Stát po válce nastolil maximální možné rovnosti tvůrčích možností, aby se zbytečně neztrácely kreativní činy jen proto, že s nimi přijde někdo neprivilegovaný (tedy například i ženy). Usiloval o co největší přístupnost umění a kultury, která měla kultivovat a obohacovat život všech. Hlavním cílem zřejmě bylo uměleckými prožitky podpořit soudržnost společnosti, v níž byl oslaben náboženský základ sdíleného světa.
Nabízí se politická výzva: vraťme se k tomu, co v demokratické Evropě dobře fungovalo. Chtějme, aby boháči typu J&T především poctivě platili daně v zemích, kde působí a kde s nimi lidé musí žít. Požadujme, aby se stát znovu naučil plnit svou funkci nestranného a poučeného prostředníka a přiměřeně financoval takovou kulturu, která se komerčně neuživí sama, ale přitom tvoří nenahraditelnou a nezbytnou součást společného života.
Ale co když už situaci zvrátit nelze, protože bohatství má bezmála veškerou moc, protože český ani slovenský stát už nejsou vůbec schopny řešení založených na ideálech či pozitivních vizích a politické strany ani nevědí, že by to tak mělo být? Co když předem marné volání po starých osvědčených receptech jen odvádí pozornost? Od čeho? Od toho, co potřebujeme doopravdy: vymyslet to celé nějak jinak.
Autorka je profesorka dějin umění na VŠUP a FHS UK.