Souvislosti spánku se změněnými stavy vědomí se zde nebudu věnovat z psychosomatického nebo psychiatrického hlediska – v těchto oblastech je má kompetence téměř nulová. Pojetí obou jevů a souvislost mezi nimi chci sledovat v kulturních souřadnicích. Situaci ovšem komplikuje, že samotný pojem psychedelie se objevil až v roce 1957 (jeho autorem byl Humphry Osmond) a teprve zpětně se jím popisuje celá škála jevů s obtížně vymezitelnými hranicemi. Ruský spisovatel Viktor Pelevin, virtuos současné psychedelické prózy, například odmítá výraz „změněný stav vědomí“, protože nenachází opěrné body pro určení stavu „nezměněného“. Takový relativismus je jistě opodstatnitelný, obzvlášť s ohledem na vratkost definic drog i konceptů reality. Odváží se dnes ještě někdo postulovat empirickou nebo virtuální realitu jako něco evidentního?
Další vysvětlivka se musí týkat souvislosti mezi psychedelickou obrazností a narkotickými látkami. Toto spojení je podle běžné představy samozřejmé. Často tomu tak opravdu je a v oblasti literární fikce můžeme dokonce rozlišovat mezi poetikou opia, marihuany nebo LSD. Přesto je nezbytné tento předpoklad částečně zpochybnit a připustit, že změněný stav vědomí nemusí být vázán na žádné konkrétní látky. Může jít o psychedelický stav blízký sugestivnímu snu, šílenství nebo halucinaci, vizionářství, hypnóze či mystickému vytržení. Jeho kulturní artikulace pak doprovázejí „klasickou“ linii tematicky spřízněných děl, která v moderní evropské literatuře začíná Coleridgeovou básní Kubla Khan („Kublaj Chán“ v překladu Josefa Václava Sládka) z přelomu 18. a 19. století a de Quinceyho Zpovědí anglického poživače opia z roku 1824.
Doklady o pojetí psychedelického tripu jako stavu analogického spánku by vydaly na celou monografii. Tím spíš, že dokud se opium podávalo jako lék, bylo jeho základním účelem tišit bolest a potýkat se s nespavostí – jak o tom svědčí již doklady ze starého Řecka. Jako vlčí máky nasáklé spánkem z Léthé líčí opium i Vergilius. Ještě legendární viktoriánský medikament zvaný Godfrey’s Cordial proslavily anglické chůvy právě jako prostředek zaručující klidný dětský spánek. A proč užívala opium Anna Karenina ve stejnojmenném románu Lva Tolstého? Právě jako hypnotikum, lék proti nespavosti, přičemž dvojsečnost tohoto preparátu klasik psychologického realismu vylíčil s precizností sobě vlastní. Anna před usnutím ve své imaginaci naléhavě pociťuje blízkost smrti – pod vlivem opia pak v úzkosti před definitivním zhroucením vztahu s Vronským a v hrůze ze ztráty syna, jehož otcem je Karenin, předjímá svoji sebevraždu, kterou, jak známo, spáchá ke konci románu.
Narkotický trans jako specifický typ spánku zanechal své stopy u většiny klasiků psychedelické literatury 20. století, ať je to Bulgakov, Benjamin, Huxley nebo Jünger.
Otázka se podstatně zkomplikuje, pokud ji formulujeme obráceně: Není sám spánek přechodem do změněného stavu vědomí? Zacházení se spánkem a snem v literatuře tvoří pozoruhodnou paralelu vědeckého výzkumu, jemuž byl spánek v průběhu 20. století podroben. Teprve EEG umožnilo Hansu Bergerovi roku 1929 stanovit různé typy aktivit mozku během spánku. A v roce Stalinovy smrti, 1953, definovali odborníci z univerzity v Chicagu dvě fáze spánku. V té první spící intenzivně mrká, avšak jeho svaly jsou maximálně uvolněné, kvalitně relaxuje a dosahuje nejvyšší intenzity snů. V druhé fázi, která s postupujícím věkem obvykle výrazně převažuje nad hlubokým ponorem do relaxačního „snového“ spánku, je spaní „mělké“ a sny se blíží bdělému stavu. Čím hůř se člověk ponořuje do spánku jako metafory smrti (už v Egyptě byli Hypnos a Thanatos dvojčata), tím více se blíží smrti skutečné. Senzaci pak nedávno vyvolaly objevy publikované v časopise Neuroscience, triviálně popularizované jako možnost „číst cizí sny“. Ve skutečnosti jde o to, že mozková činnost je při určitých úkonech ve snu obdobná procesům při týchž úkonech v bdělém stavu. Ve spánku se tedy odkrývá druhá realita, kterou individuum nevnímá pasivně.
Podrobnější analýzy spaní – podpořené Freudovým Výkladem snů z roku 1900, jednou z nejvlivnějších knih nejen své doby – podnítily pojetí spánku jako zóny generující fantazmatické fikční světy psychedelické povahy. Tak spánek v současné ruské próze pojímá její výrazný představitel Pavel Pepperštejn. Spánek se stal výchozí platformou jeho vlastní verze Výkladu snů, knihy próz z roku 2005, sepsané společně s Viktorem Mazinem, petrohradským teoretikem psychoanalýzy a zakladatelem Freudova muzea snů. Hlavním hrdinou je nevědomí a individuální snění v době, která se svými mediálními a komunikačními metodami stala od základů psychedelickou. Nejsou snad vrstvy přítomnosti, které jsou vyvolávány a sugerovány filmy, reklamou, televizními přeludy, počítačovými hrami a internetovými hypertexty, srovnatelné se změněnými stavy vědomí, s narkotickými výpravami do alternativních verzí reality? Autoři mluví o ideologii vykořisťování nevědomí – a stavějí vedle něj intimní rovinu osobních snů. Není však tato intimita už dávno intoxikovaná sdílenými obrazy, které ji vedou přízračnou krajinou k neznámým cílům?
Autor je rusista.