Předepsal jsem si pravidla

Vaše sbírka povídek Frikce se jmenuje podle tiskové chyby, jež se údajně vloudila do katalogu nakladatelství Gallimard a omylem tak přejmenovala Borgesovu známou knihu Fikce. To slovo znamená „tření“ a ve španělštině také „třenici“.

Název se odvíjí od onoho překlepu, ale nevím, jestli je ta historka pravdivá či smyšlená. V každém případě název knihy koresponduje s prvním z významů, které zmiňujete: jestliže chápeme každý literární text jako živý, proměnlivý organismus, schopný mutace s každým novým čtením, pak psaní není nic jiného než jistou formou tření s jinými těly, autory a knihami. Každá povídka ze sbírky Frikce vzdává hold nějakému jinému textu.

Povídky z této sbírky jsou vlastně stylistická cvičení. Mám ale pocit, že variace na Borgese, Cortázara, Queneaua, Pereca, Calvina nebo Bolaña vás zavádí na nová, neprozkoumaná místa…

Mně je originálnost ukradená. Respektive sama o sobě pro mě nemá žádnou hodnotu. Můžete napsat výsostně originální a zároveň zoufale špatný text – a naopak. Navíc, jak tvrdil už Nicanor Parra, být originální znamená zapomenout, kde to člověk okoukal. V tomhle ohledu nemám žádné avantgardní ambice, ačkoli některé mé povídky tak mohou působit. Jsem vyznavačem myšlenky, že vše již bylo napsáno. K tomu se pojí i vědomí, že nám nezbývá nic jiného než palimpsest, citace, koláž. Jinými slovy tření, nakažení, dotýkání.

Ve vaší tvorbě je zřetelný vliv skupiny Oulipo. Více či méně experimentální texty vyzařují nakažlivou hravost. Jsou ke hraní potřeba dva?

Samozřejmě. Nikdy se mi nelíbili solitéři a dodnes nechápu umělce, kteří tvrdí, že tvoří sami pro sebe. Literaturu vnímám jako hru, ke které jsou potřeba aspoň dvě osoby: jedna, která psaním stanovuje pravidla, a druhá, která je čtením realizuje. Není třeba chodit až k Oulipu, chceme­li literatuře, umění a kultuře obecně přiznat ludický charakter.

Údajně jste na internetu našel jmenovce, historickou postavu, jejíž příběh měl značný literární potenciál. Dovedla vás k napsání více než šestisetstránkového románu Anarchista, který se jmenoval jako já jen náhoda a zvědavost?

Zvědavost, kterou se vyznačuje i hlavní hrdina té povídky, je pro spisovatele zásadní. Zvídavost dělá literaturu, bez ní by nebylo umění. V podstatě stále opakujeme prvotní hřích Adama a Evy: schválně, co se stane, když se zakousneme do toho jablka? Pak samozřejmě přichází na řadu náhoda, která při psaní občas hraje rozhodující úlohu. Kdyby mi rodiče nedali jméno Pablo, nenapsal bych Anarchistu, který se jmenoval jako já. To je nasnadě. Každopádně nejdůležitější ze všeho je práce, a to je něco, co mě mimo jiné naučilo Oulipo: inspirace neexistuje. A pokud ano, tak ať mě raději zastihne při práci.

Svou knihou jste zaplnil jedno z bílých míst historické paměti, neboť pokus o svržení diktátora Prima de Rivery v roce 1924 téměř naprosto upadl v zapomnění. Měl jste o něm sám nějaké povědomí?

Ano, vpád, který ze sousední Francie uskutečnili španělští revolucionáři s cílem skoncovat s diktaturou Prima de Rivery a v němž Pablo Martín Sánchez hrál ústřední roli, jsem pro široké čtenářské publikum znovuobjevil. Mé předchozí znalosti byly téměř nulové, tedy ne větší, než má kterýkoli běžný občan. I proto bylo bádání v archivech tak důležité.

Vyprávění se nese – trochu překvapivě – v duchu realistické literatury…

Knihu lze číst jako dobrodružný historický román, a je to tak taky správně. Zároveň je Anarchista, který se jmenoval jako já poctou Georgesi Perecovi a jeho knize Život, návod k použití. Při kompoziční výstavbě románu jsem vycházel z řady formálních pravidel, z nichž mnohá jsou inspirována těmi, která ve svém románu použil francouzský romanopisec. Ani v nejmenším se ale nejedná o nějaký hlavolam, který by čtenář musel rozluštit. Pravidla jsem si předepsal, pouze abych rozdmýchal svou představivost.

Kapitoly vyprávějící o anarchistickém hnutí jsou uvozeny citacemi z knih ideových otců, z dobové literatury i novinovými výstřižky. Někdy se zdá, jako by devadesát let staré výroky komentovaly současnost. Není to jeden z důvodů čtenářského úspěchu knihy?

Je to možné. Často obracíme pohled do minulosti, abychom si vysvětlili, co se odehrává v přítomnosti. Na mysl mi přichází známý Hegelův aforismus, který je zmíněn i v románu, a to, že historie někdy kopíruje sama sebe a že velké historické události se vyskytnou dvakrát. Marx by dodal: poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška. Když se podíváme na současnou politickou situaci, dalo by se říct, že se nacházíme ve stadiu frašky, jenže frašky, která má na svědomí mnoho zpackaných životů.

Spatřujete nějaké rozdíly či podobnosti mezi dnešními a dřívějšími anarchisty?

Ve Španělsku má anarchistická tradice daleko větší váhu, než jaká jí bývá obvykle připisována. Nezapomínejme, že anarchosyndikalistické revoluční odborové hnutí CNT mělo ve své době většinovou podporu. Anarchistický ideový program měl ve Španělsku první třetiny dvacátého století nesmírný význam.

Už poměrně dlouho píšete texty, které ihned po dopsání zalepíte do obálky a světlo světa mají spatřit až za dvanáct let. Na čem kromě tohoto tajuplného výmyslu ještě pracujete?

Právě teď jsem zabraný do psaní své nové knihy. Vtipné je, že její námět ve mně uzrál právě na základě otázky, jako je tahle. Po vydání Anarchisty se roztrhl pytel s rozhovory a já předtím celý rok pracoval na své disertační práci, takže jsem zkrátka v rukou neměl zhola nic. Tak jsem si vymyslel, že román je vlastně prvním dílem jakési trilogie. Postupem času jsem začal rozvíjet ideu trilogie jednoho já, která by byla věnovaná základním životopisným údajům každé osoby – jméno, místo a datum narození –, a nakonec mě ta myšlenka pohltila. Prostě a jednoduše: píšu teď román o tom, co se událo v den, kdy jsem se narodil… Ale víc zatím neprozradím.