Imperativ dnešní pozdně kapitalistické doby nám velí být neustále ve střehu a pokud možno pořád produktivní. Vzniká tak společnost chronicky přepracovaných nespavců. Co v tomto kontextu může znamenat požadavek kvalitního spánku?
Není to tak dávno, co si lidé představovali, že budou méně pracovat. Moderní společnosti nám měly přinést materiální dostatek a spolu s ním úbytek dřiny, více odpočinku a krácení pracovní doby. Ekonom John Kenneth Galbraith ve své slavné knize Společnost hojnosti (1958, česky 1967) předpovídal, že lidé nebudou potřebovat tak naléhavě peníze, aby si kupovali kvanta zboží, a že efektivnější výroba, technologické inovace a řada dalších zlepšení přinesou blahobyt, jehož součástí bude i větší množství volného času. Jenže tyto představy se nenaplnily. Lidé se místo toho – jak se jen s malou nadsázkou říká – začali dělit do dvou kategorií: na ty, kdo ještě mají to štěstí, že je někdo využívá nebo vykořisťuje v práci, a na ty, kteří se stali nepotřebnými. Přesto je tu jistá zkušenost, která obě skupiny spojuje – spolu s mizející sociální ochranou přichází vyčerpání a nedostatek spánku.
Spánek jako přežitek
Pracující část populace se místo boje za volný čas podřizuje imperativu nepřetržité práce. Dnešní výrobní způsob je postaven na bdělosti. Současný systém běží dvacet čtyři hodin denně, náš čas je kolonizován produkcí a neustálou prezentací sebe samých – ze světa se stal „globální nonstop“, v jehož online verzi je vždy něco zábavnějšího, lákavějšího a působivějšího. Přitom konzumujeme toxické potraviny a žijeme tváří v tvář ekologické pohromě, aniž bychom si příliš stěžovali. Podle amerického kulturního teoretika Jonathana Craryho zůstává jednou z posledních překážek našeho permanentně fungujícího systému obyčejný spánek. Dnešního člověka chápe jako chronicky přepracovaného nespavce, který podobně jako moderní stroje žije v režimu „stand by“, tedy v jakémsi stavu mezi bdělým stavem a bezvědomím. To samé lze pozorovat i na úrovni celé společnosti.
Zatímco Galbraith se koncem padesátých let radoval, že se podařilo zkrátit pracovní týden na pět dní po osmi hodinách, Crary ukazuje, že od těch dob sílí trendy, které jsou přesně opačné. Pracovní doba se prodlužuje a spolu s ní se krátí čas na spánek. Průměrní obyvatelé Spojených států přišli během jedné generace o luxus osmihodinového spánku a dnes spí pouze šest a půl hodiny. Navyšování počtu pracovních hodin a počtu úkolů mění lidi ve tvory, kteří buď pracují, anebo nemyslí takřka na nic jiného. To má za následek ohromné množství nejistoty a bezradnosti. Otázka pracovní zátěže se přitom neřeší z hlediska toho, co je dobré pro život člověka, ale hlavně vzhledem k tomu, jaký by byl dopad na ekonomický růst.
Na frontě a v zázemí
Délka spánku je přitom považována za výhradně soukromou záležitost. Nevyspalí přepracovaní lidé tedy nemají po ruce moc pádných důvodů, proč si stěžovat. Také veřejný prostor je spánku stále méně příznivý, ať už se jedná o hluk a nepřetržitý provoz anebo o vyhánění lidí do privátních světů. Spánek ovšem není ryze soukromou záležitostí. Je to jeden z nejzranitelnějších stavů a jeho kvalita symbolizuje odolnost celé společnosti, která by měla pro něj zajistit bezpečí a dost času.
Tendence k odbourávání spánku má své extrémy. Objevují se dokonce metody, jak spánek zrušit úplně. S tím už poměrně dlouho experimentuje Defence Advanced Research Project Agency, speciální oddělení Pentagonu, které mimo jiné provádí pokusy s technikami nespavosti, neurochemickými látkami a dalšími metodami, jejichž cílem je umožnit vojákům vydržet v boji, aniž by usnuli, minimálně sedm dní. Látky k tomu určené sice existovaly už dříve, tentokrát jde ale o něco nového – zredukovat jednou provždy samotnou potřebu těla spát. Dosud se vojenský výzkum v USA soustředil hlavně na vývoj bezpilotních letounů, robotických systémů a pokročilých technologií, jenže živí vojáci stále existují, a je tedy potřeba zdokonalit také je. A jak už tomu tak bývá, inovace spojené s armádou mohou časem převzít civilisté. Permanentně bdící voják může být předzvěstí nespícího zaměstnance nebo spotřebitele. Léky zaručující výkon by se mohly nejprve stát součástí životního stylu a posléze nutností v práci. Už dnes je každý, kdo nepodléhá kultu práce, ostatními odsuzován – pokud tedy vůbec existuje někdo, kdo nepropadá pocitům viny, že neudělal dost, anebo strachu, že kvůli nízkému výkonu přijde o práci.
Umět snít
Moderní společnosti původně spánek odsunuly do pozadí, protože se neslučoval s požadavkem na racionalitu. Filosof David Hume spánek rovnou hodil do jednoho pytle s šílenstvím a horečkou, protože v něm viděl překážku v rozvíjení lidského vědění. Moderní člověk si má být vědom sebe sama, má mít schopnost vyhodnocovat události a informace jako aktivní účastník veřejného života. Osoba bez racionálního úsudku, připomínající automat a podléhající bezmyšlenkovitě cizí vůli, je považována za odstrašující příklad – jde však o projevy spánku, anebo nevyspání? Crary připomíná, že pokud lidi trápí neutěšený stav věcí, obvykle se očekává nějaké „probuzení“. Tato metafora slouží v politice pro příslib odhalení pravého stavu, nahlédnutí dosud neznámé budoucnosti a cílevědomou práci. Jenže heslo „Probuďte se“ nezní příliš vhodně tváří v tvář systému, který nikdy nespí. Tento režim nás navíc zbavuje trpělivosti a schopnosti naslouchat, což jsou nezbytné podmínky pro rozvíjení demokracie.
Spánek – jakkoli zredukovaný – je nicméně podle Craryho stále ještě místem, které se nepodařilo zcela ovládnout. Zbyl jako jedna z posledních dosud nekolonizovaných sfér lidského života. Se spánkem zároveň souvisí odklad povinností, odpojení od přístrojů a možnost snít. Naděje na hluboký spánek v sobě zároveň obsahuje očekávání, že přijde procitnutí a nastane něco nového. Netečnost spáče klade překážku akumulaci bohatství, spekulacím a konzumu a aspoň latentně obsahuje sen, že tento svět není jediný možný a náš osud není předem zpečetěn. Anarchistické odbory Industrial Workers of the World kdysi bojovaly za pětidenní pracovní týden a nakonec přišly s ještě ambicióznějším cílem, jímž byl šestnáctihodinový pracovní týden. Věděly, že by to znamenalo řadu výhod. Čas na odpočinek totiž znamená také přerušení kapitalistické logiky soupeření a boje o přežití. Spánek nás učí, že o nějaké lepší společnosti, než je ta naše, musíme v první řadě umět snít.
Autor je politolog a historik.