Jestřáb byl můj první mistr

Co pro vás znamená bojové umění?

Prapůvodní účel bojového umění samozřejmě bylo bojovat, případně se ubránit. Klíčové je získat dovednosti, jak „proměnit“ své tělo nebo jakoukoli jeho část ve zbraň, jak využít k boji okolí nebo předměty kolem nás – ať už je to kámen, klacek nebo zeď. Schopnost bojovat ale není omezená jen na fyzický projev, její součástí je třeba i taktika či odhad situace.

Jednoznačně specifikovat, co bojové umění znamená, je těžké, protože průběžně člověk prochází různými fázemi. Jednou potřebuje ochránit rodinu, jindy chce být zdravý nebo ho zkrátka jen baví, že se na trénincích setkává s kamarády. Když mi bylo dvacet, viděl jsem schopnosti mistrů a také jsem chtěl umět kopnout a bouchnout. Pak jsem začal vnímat věci okolo – okolnosti vzniku bojového umění, jeho šíření, poznávání lidského těla a léčebný efekt cvičení. Někdy je to na úrovni životní filosofie, „životní cesty“, jindy je to jen profesní zájem. Někteří lidé jsou fascinováni tím, co dokáže lidské tělo. Jiné prostě nebaví aerobik a berou bojová umění jako cestu k tomu, aby zhubli a byli fit. Další se chtějí naučit, jak někomu zlomit nos. Lidé s odlišnými přístupy se vzájemně často nechápou. Zabiják si asi nikdy nebude příliš rozumět s člověkem, kterému koncentrace v bojovém umění pomáhá při psaní poezie, přesto můžou dělat stejný styl, být v jedné škole a mít jednoho učitele.

Bojovým uměním se věnujete dlouho. Můžete stručně shrnout jejich historii v České republice v posledních desetiletích?

Za mého mládí byl nejrozšířenější box, džudo, řecko­římský zápas a volný styl. Atraktivnější pro mladé kluky ale bylo karate, které se rozjelo na začátku sedmdesátých let. Začátkem devadesátých let se tu objevilo taekwondo, přijela sem dokonce výprava korejských taekwondistů, kteří tu měli velká představení. Zhruba v tu dobu se sem dostalo i kendó a iaidó.

Před devadesátým rokem v Československu neexistovala žádná škola čínského kung­fu. Byly tu jen party zájemců – například já jsem byl členem jedné takové v Braníku, kde jsme ale cvičili většinou podle knih. Z téhle branické tělocvičny nakonec vznikla moje škola wing chun, dále školy thajského boxu Davida Brousila a Petra Macháčka. Takových klubů mohlo být po republice mnohem víc, ale zásadní obrat nastal, až když se mohly ­otvírat soukromé školy. V tu dobu se ­objevovaly také školy čínského kung­fu, které měly většinou kořeny v blízkém zahraničí, a často to byla směs různých stylů. Netrvalo ale dlouho a dostali se sem i mistři z Číny – vůbec první byl asi Du Fukun – a zároveň se začaly etablovat hlavně evropské asociace a velké školy, které se zaměřovaly na jeden styl: především wing chun a později hung kyun. Přibližně od konce devadesátých let se tyto školy dostaly na výbornou úroveň.

Jaký styl lze v současnosti studovat na profesionální úrovni tak, že se mu dá věnovat celý život?

Záleží na tom, co od studia bojových umění očekáváte – jestli chcete pracovat na svém osobním vývoji nebo soutěžit. Můžete se věnovat poměrně tvrdému vnějšímu či vnitřnímu cvičení. Konkrétní školy neřeknu, ale lze tu studovat kung­fu na úrovni dokonce o něco lepší než v Číně. Mistra můžete mít stále po ruce, a pokud má člověk dost času a je opravdu odhodlaný, může se kung­fu věnovat celý život. Chcete­li soutěžit, existují tu školy – dokonce i tradiční – které mají velmi dobré výsledky. Jedno jméno v tomto kontextu ale musím zmínit, a to školu tradičního kung­fu sifu Pavla Macka. Když před několika lety navštívili v Číně velký turnaj, jeho škola získala hned několik zlatých medailí.

Pozorujete v poslední době proměnu přístupu k bojovým uměním, například v souvislosti s čím dál populárnějším bojovým sportem „mixed martial arts“?

Tahle disciplína pro velmi tvrdé sportovce, která vykrystalizovala z utkání, během nichž se poměřovaly různé bojové styly, představuje vcelku dobrou konfrontaci bojovnických dovedností, ale podle mne je prezentovaná ve špatném balení. MMA nemají úroveň, kterou si ve skutečnosti zaslouží, protože show okolo začala snižovat váhu samotného sportu. Nedávno jsem viděl zápas dvou borců. Jeden se choval jako profesionální zápasník, koncentroval se na svůj výkon, a ten druhý přišel do ringu oblečený ve vlčí kůži a máchal nad hlavou sekyrou. To sport snižuje na primitivní zábavu.

Je tedy pro bojová umění důležitá jistá důstojná prezentace?

Určitě. V čínském kung­fu je důležitý kult učitele i předchozích mistrů, úcta ke škole a určitá hrdost. Na soutěžích se bojuje za vlajku školy, nikoliv jednotlivec sám za sebe. V moderních úpolových sportech často bojovník nemá ke svému protivníkovi žádnou úctu, což vypadá, jako by si nevážil ani toho, co jde do ringu dělat. A přitom je to velice riskantní a nebezpečná činnost, při níž jde někoho bít a sám bude bit. Může dostat loktem, může dostat pěstí do krku, může si zlomit nohu. Oproti tomu závody čínských škol k boji nepřistupují zdaleka tak tvrdě. Vše je během nich podřízeno určité etiketě a důraz se klade hlavně na základní sportovní úctu. Protože svým chováním v ringu může zápasník uškodit nejen protivníkovi a sobě, ale i samotnému bojovému umění.

Jezdíte studijně do Číny, máte vlastního mistra a zkušenost s více školami, styly a přístupy. Jak se dnešní čínské školy liší od jejich obrazu, který známe z bojových filmů?

Čína je velká, a způsobů vyučování je tudíž opravdu mnoho – od obřích wu­shu institutů až po ranní cvičení s mistrem v parku. Sympatické jsou ale polouzavřené komunity. Když se škola etabluje a nějaký čas funguje, vznikne jakási síť známých, které spojuje osoba mistra. Tato hierarchická skupina v podstatě funguje na příbuzenské bázi – jako rodina. Vztahy jsou dané jen tím, že spolu členové školy cvičí. V podstatě je to komunita, která si navzájem pomáhá a jejíž členové vědí, že se na ostatní můžou vždy spolehnout. Existuje mezi nimi de facto sourozenecký vztah na bázi přátelství a solidarity.

Na vašich cestách po Číně se učíte novým dovednostem. Jak vnímáte takzvanou autenticitu v jednotlivých stylech?

Je těžké říct, co je „pravé“ a co nikoliv. Když žáka naučím sestavu, o níž mu řeknu, že mi ji ve snu předal mistr, který je stovky let mrtvý – tak je to vylhané. Když vás po třiceti letech cvičení wing chun naučím mysteriózní sestavu, kterou mě nenaučil žádný mistr, ale vymyslel jsem ji sám, tak to přirozeně nemůže být nic jiného než wing chun. Je to nová sestava, ale složená z toho, co jsem se naučil. Není historická, ale jde o „pravý“ wing chun. Takové změny a úpravy sestav se přirozeně děly po staletí, všechno se vyvíjí a mění. I úplně nový styl vytvořený expertem na základě celoživotního výzkumu je dozajista autentický a pravý. Jsem pro zachování starých metod, ale rozhodně nejsem proti vývoji. Navíc každý dělá bojové umění trochu jinak. Důležité je, aby styl zůstal využitelný – nejen k bojování, ale třeba i jako zdravotní cvičení.

Jak je možné provozovat školu v zemi bez tradice bojových umění?

Nemáme sice tradici rodinných škol, ale máme tradici různých spolků – například Foglarových čtenářských klubů, jejichž členům vydrželo přátelství v podstatě po celý život. K důvodům, proč školu provozuji, patří i tato soudržnost a bratrství.

Proto nad vaším školním oltářem visí místo fotografie Yip Mana fotka Jaroslava Foglara?

Jako chlapec jsem byl aktivním členem legendární Foglarovy „Dvojky“, takže pro mě je Jestřáb můj první sifu, v jehož škole jsem se naučil spoustu různých dovedností. Upřednostňuji ideály, které vzýval Foglar, před ­ideály jakéhokoliv – i když třeba nejlepšího – čínského válečníka.