Teorie jsou jako bojová umění

Věnujete se bojovým uměním teoreticky i prakticky. Jste spíš provozovatel bojových umění, který o nich chce teoretizovat, nebo teoretik, který pro svůj zájem potřebuje mít i praktickou zkušenost?

Chronologicky jsem se nejdřív věnoval praxi. Když jsem na univerzitě studoval kulturní teorii, často jsem zkoušel převádět teoretické problémy do fyzických pojmů, uvažoval jsem o teoriích, jako by šlo o bojová umění. Myslím, že moje praktické dovednosti pomohly mému myšlení, a to i obecně, nejenom co se týče bojových umění. Ve svých akademických pracích nahlížím na bojová umění optikou kulturních studií. A všechno, co říkám o textech jiných autorů na toto téma, vychází ze znalosti mých oblíbených teoretických přístupů – především z dekonstrukce.

Existuje cosi jako teoretický obor „martial arts studies“? Jak silně je v akademickém světě zavedený?

Myslím, že „martial arts studies“ v tom či onom kontextu existují už nějakou dobu a stále se vynořují nové přístupy, pocházející z různých oborů. V sociologii a antropologii se objevuje čím dál víc etnografických studií, historici se tomuto tématu věnují již dlouho a určitým způsobem se k němu vyjadřují i psychologie, sportovní věda, literatura a tak dále. Ale kulturní studia si k bojovým uměním nikdy nevytvořila vlastní přístup. Existují pouze etnografická a filmovědná pojednání na toto téma. Myslím, že poslední dobou se ale vyvíjí ještě jiná perspektiva, k níž patří i texty, které na tohle téma píšu já. Snažíme se všímat si různých hledisek, ze kterých se dá nahlížet na fenomén bojových umění, ať už je to film, televize, počítačové hry nebo třeba otázky genderu a sociální třídy. Všechna tato hlediska, jež se mohou týkat třeba jen jediné osobnosti, vytvářejí složitou síť vztahů.

V jednom ze svých článků popisujete obtíže s hledáním adekvátního způsobu analyzování bojových umění. Čím se bojová umění tak vzpírají současné teorii?

Je to otázka toho, co, jak a kdy upřednostnit. Teorie nám může odkrýt souvislosti, které bychom bez ní neviděli. Většinou ale absolutně převládne a věci, které jsme pomocí ní ­chtěli popisovat, de facto úplně zmizí. Například u Žižeka tohle vidíte vlastně pořád. A k tomu bych nerad sklouzl. Zároveň jsem prostě nechtěl sepisovat historii ani se věnovat něčemu, na co se soustředí jiné teoretické obory. Takže jsem hledal způsob, jak spojit to nejlepší, co mi různé obory mohly nabídnout. Vlastně se to hodně podobá tomu, jak mistři bojových umění spojují prvky různých stylů, aby vytvořili „ultimátní“ techniku. Proto mě obzvlášť zajímají případy kreativity v bojových uměních. V nich se totiž rozehrává institucionální a tělesný rozměr univerzálního problému, jak najít nejlepší způsob k dosažení čehokoli. Jinými slovy: chovám nedůvěru k zavedeným přístupům, protože si uvědomuji, že jsou to jen institucionální stabilizace, jak by řekl Derrida, s určitými hodnotami, dějinami, hranicemi a limity. Jde o to, jak je překonat. Tenhle problém vidíme na univerzitách stejně jako v tréninkových halách, ostatně i všude jinde.

Jaký přístup je vám tedy nakonec nejbližší?

Moji oblíbenci jsou Adam Frank, autor knihy Taijiquan and the Search for the Little Old Chinese Man, a Greg Downey, který napsal Learning Capoeira. Oba pochopili komplexnost celého problému, a především že předmět jejich zájmu není jednoduchý ani jednotný, ale že jde o něco, co žije a vstupuje do aktivních i pasivních vztahů s mnoha dalšími vlivy. Zároveň mám ale k oběma přístupům i řadu výhrad, které většinou pocházejí z mého zájmu o dekonstrukci a kulturní studia.

Jakému bojovému umění se věnujete? Chápete bojová umění také jako určitý „životní styl“?

Studoval jsem spoustu bojových umění. Nejdéle jsem se věnoval tai chi a choi lei fat kung­fu. Kung­fu už nedělám, místo toho se věnuji eskrimě. Rád kombinuji jeden tvrdý a jeden měkčí styl. Líbí se mi subtilita tai chi, ale mám slabost i pro brutální efektivitu a poctivou tvrdou dřinu eskrimy. Myslím si ostatně, že za první rok, co dělám eskrimu, jsem se o bojování naučil víc než za deset let studování kung­fu. Nedomnívám se, že s bojovými uměními je spojený nějaký určitý životní styl. Řekl bych ale, že tai chi vás propojí s vaším tělem velmi zajímavým způsobem. Styly, které mají blízko k pouličním bitkám a sebeobraně, vás zase naučí vnímat věci jiným způsobem, než jak se na ně dívá netrénovaný jedinec – například vidět nebezpečí a hrozby, případně způsoby, jak v dané situaci uprchnout nebo zaútočit.

Intenzivně se zabýváte tématem bojových umění v popkultuře. Vidíte nějaký zásadní rozdíl mezi způsobem, jak se k nim vztahuje západní a východní popkultura?

Rozdílů je mnoho a jsou způsobeny odlišnostmi kulturních i popkulturních tradic. Když se loni připomínalo čtyřicáté výročí smrti Bruce Leeho, dělal jsem hodně telefonických rozhovorů pro rozhlasové stanice po celém světě. Otázky ze západních médií byly vždy velmi obecné a povrchní, zatímco ty z Hong­kongu a Číny mnohem zasvěcenější. Je to tím, že Hongkong a Čína mají pocit, že jim kung­fu patří, ačkoli Bruce Lee je východní, ale zároveň i západní fenomén. V USA a na Západě obecně jsou bojová umění chápána pořád jako něco exotického, i když se jim spousta lidí věnuje celý život ve své vlastní zemi a vlastním jazyce. Zcela jistě tedy hrají roli nacionalistické prvky: čínská média reflektují otázku statusu kung­fu v západní kultuře i to, jak je na Západě vnímána Čína.

Jak důležitá je podle vás úloha popkultury pro studium bojových umění?

Myslím, že není vhodné oddělovat bojová umění od popkultury. V Číně jsou bojová umění zřetelnou součástí nacionalistického a popkulturního diskursu, na Západě se s nimi pojí různorodé aspekty, ale jisté je, že za své místo v kulturním povědomí vděčí populárním médiím, v první řadě filmu a televizi. A co se týče významu pro teorii? Příklady bojových umění mohou rozšířit naše zkoumání kultury, globalizace, postkolonialismu, multikulturalismu, hybridity, kulturní komunikace, pedagogiky, tělesnosti, imaginace a tak dále.

Bojová umění mají rovněž důležitý sociální rozměr. Ve většině případů jde o praktiky spojené s chudými či utlačovanými skupinami obyvatel. Existuje také propojení východních bojových umění s afroamerickou popkulturou, například u některých blaxploitation filmů nebo hudební skupiny Wu­Tang Clan. Myslíte si, že bojová umění obecně úzce souvisí s nižšími společenskými vrstvami?

V Číně a Japonsku souvisí hlavně s nacionalismem a turismem a další země jako Indonésie, Filipíny nebo Brazílie se k tomuto pojetí také blíží. Pronikání bojových umění do černošských ghett v USA v sedmdesátých letech souviselo s tehdejším systémem promítání určitého typu filmů v určitém typu kin. Rozhodně se tedy nedá říct, že by bojová umění byla esenciálně spojená s dělnickou třídou. Lze je stejně dobře dávat do souvislosti s vojenskými a paravojenskými aktivitami, kriminalitou a obecně situacemi, které vyžadují tvrdé jednání. A zároveň jde o „umění“ v kulturních, národních a dalších kontextech. Jestliže jsem před chvílí tak ošklivě mluvil o Žižekovi, teď přišel správný čas říct o něm i něco hezkého: Žižek má určitě pravdu v tom, že asijská bojová umění byla na Západě populární nejprve v chudinských komunitách, protože ti, co nic nevlastní, mají k dispozici jen svá těla a svou disciplínu.