Nezáří černobíle

The Notwist nikdy nebyli hvězdami. Neobjevovali se na prvních místech výročních žebříčků, nebyli headlinery velkých nezávislých festivalů, neprodukovali dobře prodávané desky – a to ani v měřítkách indie scény. Výsledkem je, že jejich aktivitu vždy provázel dojem jakési neviditelnosti. Všechna tato zdánlivá negativa je ovšem zároveň staví do pozice kultovních umělců. Vlastně je to ideální poloha – mezi kultovností v očích věrného publika a lhostejností ostatních. Způsob, jakým se pohybují na hudební scéně, navíc dobře souzní s jejich tvorbou. Jejich skladby jsou totiž chladné, odtažité, apatické, nicméně nijak ­depresivní. Emoce obsažené v této hudbě nezáří černobíle, nesměřují ke krajnostem. Takový přístup k práci s pocity není v hudební popkultuře zcela běžný – euforie i deprese, ať už skutečné či předstírané, jsou mu stejně vzdálené.

Notwist působí dojmem, jako by své publikum chtěli odradit od jakékoli ambiciózní existence v moderním světě. Jejich hudba je bytostně eskapistická a příliš na tom nezměnila ani letošní deska Close to the Glass. V posluchačích vzbuzuje pocit, že klíč k životu vězí v uzavření se do svého vlastního malého prostoru, do intimity, z níž se globální nebo prostě jen společné problémy jeví jako úplně nepodstatné a banální. Notwist nám stále připomínají, co všichni občas cítíme: že náš smutek je podstatnější než státní dluh. V jedné ze skladeb předchozího alba The Devil, You + Me (2008) se zpívalo: „Pojďme imitovat skutečnost, než si najdeme nějakou lepší.“ Název písně Good Lies jen dokládá, jak dobře si Notwist uvědomují iluzornost svého tvůrčího prostoru a do jaké míry je přitom realita za hranicemi jejich soukromého vesmíru nezajímá. Toto stanovisko je – ať už si o něm myslíme cokoli – stále aktuální.

Německý klon

Určitá nevýraznost byla důvodem, proč Notwist byli mnohdy považováni za „druhořadý německý klon božských Radiohead“. Přestože produkce obou skupin v zásadě míří podobným směrem, výsledky jsou protichůdné. Tam, kde britská skupina svou melancholii okázale prezentuje sebevědomým zvukovým a skladatelským projevem, omezují se Notwist na civilní a celkově neambiciózní rozvinutí jednoduchých, přestože velmi efektivních motivů. To poslední, co je zajímá, je skládat výsostně originální a inovativní hudbu. I proto se zdá, že odtažitost Notwist opravdu není nijak vykalkulovaná, naopak, chlad je jim podle všeho vrozený.

Způsob, jakým na svých posledních třech deskách zpracovávají apatii, je zajímavý také z hlediska předchozí tvorby. V devadesátých letech byl totiž jejich zvuk nekompromisně surový. Ještě než se v jejich hudbě začaly mísit folkové, indierockové a elektronické postupy, nahráli Notwist několik alb, která byla stylově ukotvena v metalu či grunge. Motivy chladu a odcizení je však možné vysledovat i v době, kdy zpěvák Markus Acher ještě agresivně řval do mikrofonu. Nicméně ono heavy­rockové období skupiny je při zpětném pohledu obvykle bráno jako celkem nepodstatné, není­li posluchači rovnou zcela vytěsněno. Pro většinu fanoušků této kapely je „opravdovým debutem“ až páté album Neon Golden (2002), které definovalo současný styl.

Zajímavé jednotlivosti

Popisovat Notwist jako skupinu, jež tvoří v absolutním bezčasí, je vzhledem k charakteru této hudby opravdu lákavé, ale také zavádějící. To, že se nikdy příliš nesnažili navazovat na dobové trendy, ještě neznamená, že do některých z nich někdy tak trochu nezapadají. V současnosti je lze přinejmenším zařadit do široké množiny interpretů, kteří posluchačům nabízejí atraktivní opar snění, vytvořený z lehkých kytarových vln a elektronických beatů a škrábanců. Notwist mohou poslouchat jak příznivci konvenčních indiepopových písniček, tak experimentálnější publikum abstraktního hip hopu. Poslední tři alba byste mohli najít v playlistech fanoušků Beach House, ale také třeba Flying Lotus. Samozřejmě že tato souvislost Notwist asi příliš netěší – odporuje totiž hlavnímu motivu jejich tvorby, nezájmu.

Pokud bychom měli srovnávat jejich poslední desky a zkoumat odlišnosti, mluvili by­­chom především o tom, jak se na konkrétní nahrávce změnil podíl kytarových a elektronických zvuků. Velkou silou Notwist vždy byla celistvost, schopnost dodržet určený koncept. Pro posluchače to znamenalo, že si album pustil, zavřel oči, nechal se unést snivou atmosférou zamlženého chladu a probudil se, až když deska dohrála. Pokud je aktuál­ní počin Close to the Glass něčím specifický, pak tím, že jednotlivé skladby jsou rozmanitější než obvykle – na úkor koncepčnosti celku. Novinka je spíše koláží různých postupů, které ovšem spojuje jediná emoce (po výše řečeném není asi třeba podotýkat, jaká). Pár skladeb je čistě kytarových, několik z nich se naopak blíží krautrockovým experimentům, jiné zase využívají elektroniku a chrastivé beaty. Notwist přitom zachraňuje fakt, že všechny jednotlivosti jsou samy o sobě docela zajímavé.

Nové album tak lze chápat jako snahu o tvůrčí posun. A pokud se mění kapela, musí se změnit také konzument – tentokrát je adresátem přece jen poněkud živější posluchač, takový, který bude ochoten na jednotlivé konkrétní podněty reagovat, vnímat je, nějak je reflektovat, tu a tam se probudit, nechat se vytrhnout z příjemné letargie. Tento vývoj pak možná naznačuje, že všechno, co jsme si dodnes o Notwist mysleli a ještě myslíme, je jen výsledkem naší přechytralosti.

Autor je redaktor časopisu Živel.