Není mi moc blízké přemýšlení ve stylu – ten něco dluží společnosti, společnost zas dluží tomu a tomu… Zvlášť když jde o umění a umělce. Zkusme však hru dluhů na chvíli přijmout. Jiří Peňás v článku Velká nepřítomnost Milana Kundery v Lidových novinách z 31. března připomíná spisovatelovy pětaosmdesáté narozeniny. A v souvislosti s obecně známou „kauzou Kundera“ z roku 2008 zhruba říká, že nález neblahého dokumentu se spisovatelovým jménem byl pro část české společnosti příležitostí ještě jednou slavného autora vymáchat v jeho komunistické minulosti. Nakonec se zde praví, že česká společnost „vzala na sebe roli mstitele za přečin, který, pokud se tedy odehrál, měl zcela konkrétní oběť, jíž jediné mohl Kundera něco dlužit. České společnosti nedlužil nic.“
Tak, finito.
Myslím si pravý opak. Co Kundera dluží či dlužil tehdy ještě žijícímu agentu Dvořáčkovi, jenž ve výsledku (ať už se věc odehrála jakkoli) skončil na dlouhá léta v lágru, vskutku zůstává mezi nimi dvěma, mezi nebem a zemí. Určitě ale spisovatel zůstal cosi dlužen české společnosti. Když ne rovnou omluvu, tak aspoň vysvětlení a též kus pokory. V letech, kdy k podobným neblahým událostem docházelo, jsem ani nebyl na světě. Přesto ta doba poničila i mých prvních třicet let života. Stihla poničit životy mých rodičů, prarodičů, pomalu všech. Česká společnost se s érou, již dokument s Kunderovým jménem připomněl, dodnes nevyrovnala a ani nevyrovná. Jestli jsou zde nějaké dluhy, tak jsou nesplatitelné. Nestačí napsat esej Únos Evropy a považovat splátku za odbytou. Dluh trvá a při každé příležitosti je třeba se k němu nějak postavit.
Jiří Peňás pokračuje tvrzením, že je to naopak česká společnost, která dluží něco Kunderovi: „Díky Kunderovi se mohlo před pětadvaceti lety před trochu vzdělaným Západoevropanem nebo Američanem říci, že jste z Prahy, a on něco věděl o tom, že nejde jen o ruskou gubernii, kde se smrká do ubrusu a pije čaj přes cukr v zubech.“ Gubernie, smrkání – aha, asi žurnalistická zkratka pro trumbery, co nic nevědí a nic si nepamatují. A sedí ta zkratka? Houbeles. Když se probírám všemožnými setkáními se západními cizinci v té době před pětadvaceti a více lety (kupodivu jich ani v době normalizace nebylo málo), nevzpomínám si na nikoho, kdo by se podivoval nad tím, že si cukr normálně dáváme do šálku a zamícháme lžičkou. Naopak, všichni bez potíží chápali, že jsme stále civilizovaným a kulturním národem, jenž se dostal do totalitního presu a přepadl na nesprávnou stranu železné opony. Jistě k tomuto uvědomění přispěl i Kundera a budiž mu to ke cti. Jednalo se ale spíš o obecné lidské povědomí, plynoucí z prostého chápání tehdejšího rozděleného světa. Exkluzivních ambasadorů, před nimiž by měl národ podnes žmoulat čepici, nebylo.
I v tomhle punktu si tedy myslím opak: česká společnost Kunderovi nezůstala nic dlužna. A kdyby přece? Jak by ta splátka měla vypadat? Představme si, jakých mohlo uplynulých svobodných pětadvacet let pro Kunderu být v nějakém paralelním vesmíru, v němž by se spisovatel odhodlal k návratu do Čech. Krom oficiálních ocenění, jichž se mu dostalo i reálně (Seifertova cena – 1994, Medaile Za zásluhy – 1995, Státní cena za literaturu – 2007), zde na něj čekalo vakuum dychtivé názorů, postojů, článků, esejů, hodnocení situace. Kundera se mohl k dění zde i ve světě vyjadřovat horem dolem, nakladatelé a redaktoři by mu utrhali ruce. Mohl formovat veřejný prostor. Mohl publikovat své knihy, přednášet, diskutovat v médiích, brázdit republiku. Úplně hladká jízda by to nebyla, ale přece jen – jízda králů. A v mezerách by stále mohl prchat na Island či do Francie a házet vše za hlavu. Jak jinak má společnost splatit případný dluh umělci než kritickým zájmem o něj a jeho dílo? Společenský vděk ovšem nelze předepsat. Sám zájem je už ale hodně. I kauzu s agentem Dvořáčkem by šlo chápat jako výmluvně (magicky!) nabídnutou příležitost vstupu do diskursu, jenž českou společnost stále pálí a kde se čeká na podstatná slova. Společnost jako mstitel? A co si ji naopak podmanit tím, co jí sám nabídnu, přeměřit a přetvořit ji tím, jak se jí sám otevřu? Na to už se nehraje?
Nestalo se. Každopádně podsouvat společnosti mstivost, nevděk a dluhy – to je medvědí služba samotnému spisovateli; dělá to z něj nadutce.
Dlužil Bohumil Hrabal, další slavný jubilant minulých dnů, něco českému undergroundu, jenž na protest proti jeho zpovykané úlitbě v Tvorbě spálil na Kampě jeho knihy? Dlužil nám všem v pitomých normalizačních dobách přece jen o špetku víc odvahy? Anebo dlužil sám sobě kus klidu od všeho a od všech, po letech strávených v blaženém, ale i drsném zapomenutí na Kladně v Poldovce? Vždyť on byl ještě v padesáti neznámý balič papíru ve sběrně ve Spálené! Hrabalovské má dátidal zajímavě shrnují dva materiály v březnovém Respektu. Jan H. Vitvar ve své glose Ostře sledované kompromisy črtá podle Hrabalova normalizačního osudu bleskový filmový scénář: o autorovi, jenž přistoupí na smlouvu s režimem, neb chce oficiálně uplatnit svůj talent. Hrabalův příběh by prý „v tomhle ohledu neměl být výjimečnější než třeba mistra v továrně, který by za normalizace taky nemohl dělat svou práci bez toho, že držel s režimem krok“. To je taky dost rychlopalná optika. Ve skutečnosti bychom se možná dost podivili, jak relativně daleko mohl vůči režimu zajít zrovna dělňas či mistr v továrně. Pro příklad netřeba chodit daleko: Hrabalův druh Boudník pořádal rovnou v ČKD explozionalistické výstavy a dílnu bral za svůj poloviční ateliér. Kdežto Hrabal? Na rozdíl od mistra musel vážit každé slovo, gesto, návštěvu. Skutečný film o jeho tehdejších kompromisech by asi obsahoval spoustu váhavých, chaotických, mnohoznačných rozhodnutí, zvažování osobních loajalit, náklonností, nechutí (třeba k disentu) a také boj s věčnou „tautologickou nudou“ normalizace i s osobními chandrami a soukromými trably spíš než s přímočarou režimní knutou.
Na fejsbuku jsem zaznamenal tuto příhodu, týkající se stoletého oslavence. Jistý mladík jel autobusem odněkud z Polabí. Tušil, že v Kersku přistoupí slavný autor, nachystal si tedy knihu k podpisu. Hrabal v Kersku vskutku přistoupil a sedl si rovnou vedle mladíka. Mladík celou cestu váhá. Nakonec až po vystoupení z autobusu vytáhne svazeček… „Jděte do prdele!“ mává rukou rozkacený Mistr a uhání pryč. Po pár krocích se obrací, s omluvou, že prej podagra a bolí ho celý tělo, šine se zpátky, dejte to sem, jak se jmenujete, podškrábne knížku.
A jsme si kvit.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.