Kazet jsem se nikdy nezbavoval

Dospíval jste v době, kdy kazety jakožto médium pro reprodukci a šíření hudby začaly ustupovat cédéčkům či – jak se tehdy říkalo – kompaktům. Jaký byl váš první kontakt s kazetou?

V době, kdy jsem se narodil, byly magnetofonové pásky a audiokazety stále ještě jediným dostupným hudebním nosičem. Vzhledem k tomu, že můj otec byl od mládí vášnivým hifistou, jsem se k poslechu hudby z pásku dostal v poměrně útlém věku. Za zmínku stojí i fakt, že jsme doma od roku 1985 měli osmibitový počítač Atari XE, propašovaný tehdy ze západního Německa, který využíval audiokazety pro záznam dat, převážně her. Funkce pásku jako nosiče hudby a dat na mne působila zcela magickou silou.

S rostoucím věkem vzrůstal i můj zájem o tátovu fonotéku. K cenným gramofonovým deskám mě tehdy nepustil z jednoho prostého důvodu: abych mu desky nepoškrábal a neponičil gramofon. Raději mi je přehrával na kazety, které jsem si už pak mohl poslouchat, kdy jsem chtěl. Do první třídy jsem nastupoval s naposlouchanými Beatles, Queen a celou řadou legend šedesátkového bigbítu. Pak přišla obliba tvrdého rocku, v pubertě punku, metalu, hardcore, dále alternativního rocku, elektronické hudby, až jsem se postupně dostal k těm zvukově nejpodivnějším hudebním výtvorům.

Vzpomínám si, že když otec v roce 1994 koupil náš první CD přehrávač, v podstatě jsme na něm neměli co poslouchat. Originální disky byly tenkrát dost drahé a CD­R, která se někde složitě přepálila, nestála zprvu za pozornost. Proto jsem ještě po dobu několika let zůstal zcela věrný kazetám.

Nastal někdy okamžik, kdy se kazety z vašeho života zcela vytratily? Musel jste se k nim znovu vracet? Spousta lidí pásky i magnetofony před deseti patnácti lety vyhodila a teď si znovu shánějí jak přehrávače, tak i kazety, protože se dostávají znovu do módy…

Kazet jsem se nikdy nezbavoval, vždycky měly čestné místo v mé sbírce. Dnešní zdánlivé vzkříšení audiokazety se trochu podobá nedávnému návratu gramodesek. Trochu se však zapomíná na to, že subkultury jako metal a noise vždy chápaly audiokazetu jako primární médium šíření své tvorby. Jejím používáním se vymezují vůči spotřebnímu systému masmédií, včetně digitální internetové mašinerie, a dodávají tak tomuto křehkému fyzickému nosiči další hodnotu, což se odráží i v estetice obalu. Podstatným zlomem ve vývoji hudebních nosičů byl bezesporu konec devadesátých let, kdy došlo k zániku velkovýroby audiokazet a ke globálnímu přechodu na cédéčka. Tím se audiokazeta – jež byla už tehdy relativně otevřeným a vstřícným médiem, s jehož pomocí si od počátku šedesátých let mohl každý člověk snadno pořizovat a vzápětí okamžitě reprodukovat zvukové záznamy – do značné míry dekomercionalizovala.

Před několika lety jste si pořídil zařízení na mastering a duplikaci kazet. Kolik úsilí vás stálo ho zprovoznit? Co bylo třeba podniknout, aby všechno správně fungovalo?

Někdy v roce 2009 jsem chtěl na kazetě vydat jednu ze svých experimentálních nahrávek a začal jsem hledat efektivní způsob, jak kazety vyrobit. Samozřejmě byla možnost kopírovat je po jedné v normálním kazeťáku, ale s tím už jsem nějaké zkušenosti měl a nepřišlo mi to zrovna uspokojivé. Začal jsem se proto tehdy shánět po starých vyřazených duplikačních linkách. Prvním důležitým krokem byla koupě menší linky Otari. Ta ale bohužel neměla v masterovacím stroji reprodukční hlavy, které jsou pro duplikaci samozřejmě naprosto nezbytné. Právě z této poněkud smutné skutečnosti posléze vyplynul i dvojsmyslný název mé domácí duplikační laboratoře – Headless Duplicated Tapes, bezhlavě duplikované pásky.

Na počátku jsem tedy měl velký sen, nepoužitelné stroje a odvahu se s tím poprat. Pátral jsem dál a s velkým štěstím se mi podařilo sehnat ještě jeden naprosto stejný stroj na mastering, tentokrát včetně hlav. K cíli pak už vedla zdánlivě krátká cesta. Stačilo přístroje seřídit a začít s vysněným kopírováním. Neměl jsem však potřebnou měřicí techniku, tónové generátory, měřicí pásy ani spoustu dalších neodmyslitelných drobností, a proto jsem tento náročný proces nechal na jednom vynikajícím pražském specialistovi na pásková zařízení.

Po jaké době se tedy konečně povedlo kopírování kazet rozjet?

Duplikační linka se rozběhla na podzim roku 2010. Objevil se ovšem další problém: kde nakoupit samotné kazety s potřebnou délkou pásku? Nejprve jsem si nějaké nechal poslat z USA, další pak z Anglie. Začal jsem pomáhat i dalším vydavatelům a kapelám s „roztáčením“ hudby na kazetách a pásky i technika brzy totálně pohltily můj deset metrů čtverečních velký pokoj. Musel jsem si postavit dřevěné patro na spaní, abych měl vůbec kde složit hlavu. Byla to šílená doba. Na lepší bydlení s prostorem na studio nebyly prostředky, neboť všechno, co jsem si pracně naspořil, jsem obratem investoval do přístrojů. Po pravdě řečeno mi to občas v tom těsném prostoru lezlo na mozek, ale moje vášeň byla silnější než racionální myšlení, unavené z opravování jednotlivých přístrojů, jemuž jsem se postupně učil.

Problém s prostorem se vyřešil ve chvíli, kdy mi do pokoje začalo zatékat a já musel nevyhnutelně zvednout kotvy. V té době jsem končil své studium na FAMU a přemýšlel jsem, co budu dělat dál. Technologie výroby audiokazet mě fascinovala do té míry, že jsem se rozhodl pořídit si speciální hydraulickou plničku na navíjení magnetických pásků do audiokazet. K té jsem musel opatřit i kompresor, vývěvu a najít dodavatele surovin. A když už jsem měl i plničku, dovolil jsem si koncem loňského roku pořídit velkou průmyslovou duplikační linku Lyrec – tedy nejkvalitnější technologii, jak kazety ve větších množstvích duplikovat. Tentokrát jsem se už pustil do potřebných oprav a seřizování sám. Musel jsem se seznámit s přístrojem do posledního drátku, jinak to prostě s takovým analogovým zařízením nejde. Musím být neustále ve střehu a hlídat veškeré nastavení celého řetězce duplikační linky.

Je vaše náklonnost ke kazetám součástí nějaké obecnější tendence? Jste zásadovým zastáncem analogových technologií a odpůrcem digitálních? Dokážete si představit, že byste někdy vydal, ať už jako vydavatel či zvukový umělec, třeba cédéčko?

Nejsem zarputilým zastáncem analogu a rozhodně neopovrhuju digitálem, byť zcela určitě nepatřím k jeho milovníkům. Snažím se ve své zvukové laboratoři využívat obě tyto technologie ku prospěchu věci – aby si v konkrétním projektu byly vždy navzájem přínosné. O vydávání hudby na CD jsem ale skutečně nikdy neuvažoval a asi mě to v budoucnu ani nenapadne. Azurový kotouč si nikdy ne­získal moji důvěru.

Co si myslíte o tom, že zejména pro oblast takzvaného alternativního popu se v současné době kazeta stala „fancy“ a „cool“ produktem a že je zde považována takřka za módní doplněk – na rozdíl od metalové či noiseové scény, které se, jak už jste se zmínil, tohoto nosiče v podstatě nikdy nezřekly?

Do jaké míry je dnes kazeta módním artiklem, si netroufám říct. Z vlastní zkušenosti jsem však nabyl dojmu, že nárůst zájmu o toto médium vychází především z úsilí hudebních tvůrců a vydavatelů, kteří se chtějí aspoň trochu vychýlit ze současných zaběhnutých kolejí a nabídnout svým posluchačům něco víc než jen obrázky na monitorech a nehmatatelné datové toky. Naštěstí je i dnes pro mnoho posluchačů setkání s hudebníky na koncertě stále stejně důležité jako potřeba vlastnit nosiče s jejich zvukovou tvorbou.

Před vznikem Headless Duplicated Tapes jste vydával kazety pod hlavičkou Ascarid a založil jste kazetovou distribuční sít Mýtina. Můžete stručně představit tyto aktivity? Věnujete se jim i nadále, nebo musely ustoupit vašemu současnému velkému duplikačnímu plánu?

Neměl jsem nikdy žádné velké duplikační plány! Všechno přirozeně vzešlo z mých zájmů – vrtat se v audioelektronice a experimentovat. Jak už jsem uvedl, na začátku byla chuť vydávat hudbu čistě jen na kazetách. Založil jsem proto tehdy malé vydavatelství Ascarid, zaměřené na experimentální žánry. O pár let později, když jsem získal mnoho nových zajímavých kontaktů a zkušeností, jsem se rozhodl společně se svým kamarádem Ondřejem Fišerem vytvořit nenápadnou internetovou galerii Mýtina, která měla poukazovat na různorodost kazetových titulů vydaných především v Česku. Postupem času jsem si ale uvědomil, že mé poslání spočívá spíše v řemeslné výrobě audiokazet a restaurování magnetofonových pásů, což mě přivedlo k rozhodnutí nerozmělňovat své síly a soustředit se jen na tuto jednu aktivitu. Vydavatelství jsem dočasně uzavřel a distribuční galerii jsem přenechal Ondřejovi.

Vedle toho se ale věnujete také vlastním hudebním a audiovizuálním projektům. Jedním z vašich počinů byla kazetová nahrávka, která nesla stejné jméno jako vaše vydavatelství a zároveň odkazovala ke stejnojmenné audiovizuální instalaci. V jakých projektech či uskupeních v současné době působíte?

Kazeta Ascarid byla prvním titulem nově vzniklého vydavatelství. Zdrojem pro tuto limitovanou edici s velkoformátovým plakátem, založenou na principu recyklace a restrukturalizace, byly zvukové informace ze starých datových kazet k počítači Atari [viz recenzi v A2 č. 4/2011 a galerii v A2 č. 10/2011]. Možná si někdo z pamětníků vzpomene, jak staré Atárko při načítání dat z audiokazety zběsile bzučelo a pískalo. Většina uživatelů tyto zvuky ignorovala, já se však do jejich minimalistických forem od útlého věku se zálibou zaposlouchával. S odstupem času mohu říct, že tyto počítačové pásky významně ovlivnily můj cit pro vnímání zvuku.

Mezi hudební projekty, na kterých neustále pracuji, patří uskupení Lovci lebek, nebo také LVC LBK, balancující na pomezí psychedelie, noise music a metalu. Jde o spolupráci s Jiřím Roušem – stejně jako v dalším projektu, který jsme nazvali Inocenc. V tomto případě je celkový sound postavený na podomácku vyrobených analogových syntezátorech, konkrétních zvucích a automatických bicích. Během společného studia v Centru audiovizuálních studií na FAMU jsme se setkali s Františkem Týmalem, který se zabývá absolutním filmem a procesy manipulujícími přímo s materií šestnáctimilimetrového filmu. Společně jsme vytvořili dvě experimentální audiovizuál­ní vystoupení: Labutí desert a Lov na Boghora. První z nich je jakýmsi esejem oslavujícím samotné filmové médium. Lov na Boghora je oproti tomu relativně narativní celek – jde o klasický žánr sci­fi, který se však opět prolíná s filmovým experimentem směřujícím pod povrch filmového materiálu.

Mluvil jste o svém nutkání vrtat se v elektronice. Zdá se, že všechny vaše činnosti – ať už jde o vydávání, výrobu a kopírování kazet, vlastní uměleckou tvorbu nebo studium audiovizuálních studií – jsou úzce spojeny s technickými dovednostmi. Kde či jakým způsobem jste tyto dovednosti získal a jak velkou důležitost jim při tvorbě přisuzujete?

Od dětství jsem se spolu s tátou nořil do elektrotechniky, ale musím přiznat, že později mě tato činnost téměř nezajímala. Kupodivu jsem se k tomu opět vrátil, a to nejen ve své volné tvorbě. Technické kroužky mě vždy nudily svým přesně daným zaměřením. Já jsem chtěl věci především zkoumat, nikoli je jen vyrábět podle přesných návodů. Po gymnáziu jsem se vydal do Zlína studovat fotografii, v níž jsem byl naprostý samouk. A podobné to bylo i s dalšími tvůrčími zájmy. Vždy se snažím nejdříve vstřebat problematiku sám a teprve pak ji s někým konzultovat. Od laborování s médiem fotografie jsem se postupně přes video, film a hudbu dostal k něčemu, co se docela těžko hodnotí jako umění v běžném slova smyslu. Navíc ani já sám svou tvorbu dnes do této ušlechtilé kategorie neřadím. Prostě pouze realizuju projekty, které se mi rodí v mysli, stejně jako v případě mých ostatních aktivit.