V nadšení nad státem podporovaným ekologickým zemědělstvím a nad kvalitou biopotravin poněkud zaniká diskuse o externích nákladech, které s touto produkcí souvisejí. Příkladem za všechny může být české biomléko.
Mluvit o ekologickém zemědělství znamená mluvit o politickém programu plně zakotveném v technologickoadministrativní struktuře unijních a národních zemědělských strategií. O ekozemědělství se hovoří především jako o alternativě vůči konvenční produkci potravin spojené s vykořisťováním zejména těch aktérů, kteří se nemohou bránit, včetně půdy a zvířat. Soudí se, že ekozemědělství neférové praktiky eliminuje nebo se o to aspoň pokouší. Jenže ani biosvět není tak čistý, jak se může zdát.
Podle zákona o ekologickém zemědělství (č. 242/2000 Sb.) jsou slova „eko“ a „bio“ navzájem plně zastupitelná. Ekozemědělci mají nárok na vyšší dotace za předpokladu, že se vyhnou některým z postupů, jež jsou v konvenčním zemědělství povoleny (například používání syntetických dusíkatých hnojiv), a dodržování či nedodržování nařízení daných zákonem přitom kontrolují organizace, nad nimiž bdí stát. Je tedy důležité mít na paměti, že také ekozemědělství je veskrze systémové a může – i když nemusí – trpět podobnými neduhy jako konvenční zemědělská produkce.
Mezi kravínem a lahví
Před nedávnem jsem nějaký čas pobývala v zemědělském družstvu, které vyrábí biomléko. Sledovala jsem každodenní práce v kravíně, v dojírně i na poli a přirozeně jsem se zeptala, za kolik mléko prodávají. Ošemetná otázka. Zrovna ten den jim z mlékárny volali, že jsou nuceni snížit výkupní cenu. Velká, na českém trhu významná mlékárna si prý stávající ceny nemůže dovolit. Smůla. Vyrábět biomléko není jen tak, neboť náklady na přípravu biokrmiv jsou vyšší než v konvenčních chovech. Rozdíl výkupních cen konvenčního mléka a biomléka je přitom nepatrný. Jenomže jak se vypořádat s dlouhodobým odběratelem? Zatímco v mlékárně mohou načas linku odstavit, produkci mléka zastavit nelze a kravín má nádrže, které pojmou nádoj jen za čtyři dny. A to je příliš krátká doba na vyjednávání.
Mlékárna i kravín nakonec dospěly ke kompromisu, nicméně jako koneční odběratelé si biomléko v obchodní síti můžeme koupit za cenu, která je o dvě třetiny vyšší než jeho výkupní cena. Zpracovatelé a prodejci samozřejmě mají nárok na jistý zisk poté, co uhradí náklady na pasterizaci, homogenizaci a distribuci. Potíž je v tom, že cena litru mléka v obchodě přesahuje třicet korun, což je příliš mnoho na to, aby si ho koupili například ti, kteří v kravíně pracují. Bioprodukty, jež ekologické zemědělství vytváří, tedy oddělují bohaté od chudých a implicitně tak vzniká představa o tom, komu jsou kvalitní potraviny vlastně určeny.
Systémovost ekologické produkce potravin sice zaručuje zemědělcům vyšší finanční podporu, dává místním lidem stálou práci a pomáhá chránit půdu a zvířata před přílišným vytěžováním, zároveň však ponechává v chodu některé postupy, které by se biospotřebitelům nemusely zamlouvat – logo na obalu je nicméně pomůže uchlácholit. Značka „bio“ nám dává klamnou jistotu, že je v pořádku všechno od nadojení mléka v kravíně až po prodej plastové lahve v supermarketu.
Bio bez externalit
Pochopitelně nejde o to očerňovat ideu ekologického zemědělství a odmítat biomléko v plastových lahvích. Možná je však načase ukázat, že nálepka „bio“ neoznačuje nějaký nekritizovatelný fenomén. Hospodařit ekologicky mohou i konvenční zemědělci, kteří svá pole obhospodařují za použití minima pesticidů, herbicidů a jiných chemikálií a své produkty jsou schopni a ochotni distribuovat za dostupnou cenu, pokud možno bez prostřednictví zašmodrchané zprostředkovatelskozpracovatelské sítě.
Myslitelné jsou i takové způsoby produkce potravin, které stojí zcela mimo systém národní zemědělské politiky. Na západ od našich hranic již několik let běžně fungují zemědělské podniky, které jsou na státním systému více či méně nezávislé. Mám na mysli především komunitou podporované zemědělství (KPZ), založené na tom, že se přímí odběratelé zemědělských produktů zavážou sdílet s konkrétním zemědělcem všechna rizika, která zemědělství přináší. Podporují finančně či vlastní prací zemědělský podnik a odebírají od něj sezonní výpěstky. Nesystémovost těchto podniků netkví v tom, že by anarchisticky bojkotovaly všechny výdobytky moderní zemědělské produkce. I ony používají moderní techniku a technologie. Jejich nesystémovost spočívá v tom, že eliminují externality, se kterými se konvenční ani ekologické zemědělství v mnohých případech vyrovnat neumějí, nechtějí nebo ani nemohou.
Autorka je antropoložka.