Spory o novostavby v naší metropoli se často interpretují jako hádky konzervativních tradicionalistů a kreativních inovátorů. Někdy to ale spíše vypadá, že proti sobě stojí odborná veřejnost, která chápe město především jako prostor k žití, a developeři a jejich architekti, kteří s městem obchodují.
V Praze probíhá již trvale střet názorů na modernistickou architekturu mezi občanskými spolky a odbornou veřejností na jedné straně a institucemi památkové péče, některými veřejně etablovanými odborníky a architekty pracujícími pro developery na straně druhé.
Maršmeloun a historické suvenýry
Aktuálně jde o boj zastánců a odpůrců obrovského maršmelounu plného luxusních bytů na Františku. „Šumný“ architekt David Vávra připomněl v Českém rozhlase i slavný evergreen – chobotnici na Letné. Dohoda mezi zastánci a odpůrci je v nedohlednu. Argumenty obou stran se totiž míjejí, nemíří na stejný cíl. Vávra hájí beton nové architektury a argumentuje tím, že si musíme zvykat, autor projektu Zdeněk Fránek zas mluví o souvislosti architektury objektu se starými pověstmi o Golemovi. Lidem ale především vadí něco jiného. Sdružují se v občanských spolcích, aby mohli protestovat proti vztahu maršmelounu s okolím – říkají jednoduše: „Nehodí se to tam.“ Nezáleží jim na betonu ani na jiném současném materiálu. Každý velmi dobře ví, že tyto materiály jsou dobře použitelné i v historickém prostředí, pokud jsou použity dobře. Všichni by uvítali dořešení zanedbaného prostoru mezi dvěma dominantami současnou architekturou, ale ne za cenu zničení toho nejcennějšího, co tato lokalita má, jedné z nejvýznamnějších památek a architektonických skvostů v Praze. Občané se především nemohou smířit s proporcemi megalomanské stavby, která zcela mění měřítko a zničí hodnotu celého vzácného území.
S maršmelounem vstupuje mezi klášter sv. Anežky a barokní špitál předimenzovaný objekt, který svou hmotou, ještě umocněnou brutálním členěním fasády, obě dominanty degraduje, ničí přirozenou hierarchii zástavby. Z kláštera sv. Anežky České a barokního kostela a špitálu dělá drobné nostalgické sentimentální suvenýry. Jejich dominantní postavení přebírá maršmeloun sám. Degraduje tím i jejich symbolickou hodnotu, mimořádně významnou pro naši národní identitu, ponižuje je pro tučný zisk zahraničního podnikatele z pronájmu nebo prodeje luxusních bytů, kvůli nimž se tento monstrózní objekt buduje. Bývalé vedení magistrátu uzavřelo s italským podnikatelem smlouvu o smlouvě budoucí o prodeji pozemků za podmínek pro město nápadně nevýhodných. Fasáda maršmelounu převyšuje těsně přiléhající fasády domů v ulici U Milosrdných o 11,8 m – to nemá se zajímavými nepravidelnostmi struktury rostlých historických měst nic společného, i když právě tím obhajuje nehorázný výškový rozdíl historik a teoretik umění a architektury Rostislav Švácha. Kontrast a rozmanitost jsou užitečnými nástroji architekta a urbanisty, ale nesmějí rozbíjet urbanistické celky, do nichž vstupují, nesmějí ničit jejich smysl. V takovém případě znesnadňují orientaci a vytvářejí chaos. Brutální členění fasády maršmelounu drtí svým měřítkem gotické kružby i jemně tvarované barokní architektonické články. Nepomůže ani ocenění magistrátních památkářů, vyzdvihující snahu „architektonickou podobou fasády specifickým způsobem uchopit námět stínadelské trilogie od Jaroslava Foglara“ (citát ze závazného stanoviska Odboru památkové péče Magistrátu ze dne 25. 4. 2012). Město přece nejsou komiksy ani kulisy pro divadelní scénu.
Kontext nelze zrušit
Vtírá se otázka, jak je možné, že památková péče, naši etablovaní odborníci a architekti developerů neblahý kontakt maršmelounu s okolím opomíjejí, zatímco veřejnost v něm vidí hlavní problém. Je to dáno tím, že obě strany vycházejí z různých pozic. Zatímco obhájci modernistické architektury se odvolávají k současným architektům sdílejícím názor svého gurua Rema Koolhaase, jenž tvrdí, že „kontext neexistuje, vykašleme se na kontext“, zaměřují se pouze na architekturu budovy a diskrétně opomíjejí její návaznost na charakter místa, pro odpůrce maršmelounu je vztah k prostředí hlavní. O modernistických trendech nepoučení občané vycházejí ze svého přirozeného, geneticky daného způsobu vnímání svého okolí prostřednictvím prostorových celků. Harmonické vztahy, spolupráce jednotlivých objektů na celistvosti prostoru jsou jejich hlavním kritériem kvality, i když to vyjadřují jednoduše: hodí se to sem, anebo nehodí. Nemohou jinak, nemohou si zvykat na něco, co jim není vlastní. Ztratili by sami sebe. Kontext, vzájemné vztahy jednotlivých objektů mezi sebou, totiž existuje vždy, nelze ho zrušit, případně dokonce zakázat. Vždy tu s námi bude – buď jako harmonie, anebo jako chaos.
Zatímco obhájci modernismu považují město za galerii názorových trendů pro poučené, „laičtí“ odpůrci modernismu prožívají město jako své životní prostředí. Nechtějí tu být šokováni absurdním měřítkem a změnami, které je zbavují orientace, pocitu, že „vím, kde jsem“. Chtějí oprávněně od města existenciální podporu, uspokojující i psychické a kulturní potřeby. Naše historická města jim to nabízejí v bohaté míře, proto neztrácejí atraktivitu a jsou trvale živá.
Cui bono?
Developeři, kteří do historických měst vstupují, berou jejich atraktivitu jako zdroj peněz; nikdo od nich nic jiného nemůže očekávat. Jak ale vysvětlit, proč naše oficiální památková péče nechrání identitu urbanistických hodnot našich historických měst a proč ji nevnímají naši etablovaní odborníci a architekti, kteří pro developery pracují? Oficiální památková péče je vlastně z obliga – památkový zákon žádným nástrojem na ochranu urbanistických hodnot nedisponuje, a tak se jí to netýká, kontext neřeší. Odborní kritici příliš odborně neargumentují, místo toho nazývají své odpůrce vyděrači. Koho bychom měli vydírat – developery? – a komu by měli developeři platit? Nás je příliš mnoho. Bohužel, nezbývá než hledat odpověď na klasickou otázku: Pro koho je to dobré? Komu ku prospěchu?
Autorka je architektka a viceprezidentka Asociace sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví České republiky.