Často dnes slýcháme výzvy, které víceméně zjevně vyjadřují, že by se Romové měli emancipovat. Co se tím myslí? Případně co se za takovými výzvami skrývá? To jsou otázky vynořující se v kontextu sociálních a ekonomických těžkostí současného Česka.
Ve druhé polovině osmdesátých let přednesl martinický myslitel, socialistický politik a básník Aimé Césaire svou slavnou Rozpravu o negerství. Upřesnil v ní některé klíčové prvky takzvaného negerství (négritude), původně literárně aktivistického hnutí, jež vzniklo ve třicátých letech jako reakce na frankofonní rasismus a kolonizaci velké části Afriky. Césaire a jeho souputníci formulovali program, který spočíval především v artikulaci kulturní zkušenosti černých v dějinách kapitalismu.
Šlo o hnutí zaštiťující také emancipaci široké africké diaspory, jíž dal vzniknout obchod s otroky. Odloučení mnoha Afričanů od své domoviny vedlo k tomu, že ještě před tím, než došlo k vlastní emancipaci bývalých otroků, se obě skupiny (Afričané a diaspora) musely setkat a kulturně se spojit. Základem tohoto prostoru pro jejich nexus bylo sdílené utrpení, které vyvěrá z moderní společnosti, tedy z kapitalismu. Museli si tak uvědomit, že při určování jejich identity nehraje roli nějaká geografická ani přísná sociální blízkost, vždyť se jednalo o setkání již dost odlišných skupin, ale že identitu významně určuje jejich zkušenost. Na tomto místě lze uvažovat o tom, zda se koncept negerství týká „pouze“ černochů.
Na jedné straně, jak Césaire naznačoval, negerství není nutně pouze výrazem rasově formované identity, protože v jejím jádru se nachází především zkušenost utrpení. Identita utrpení čerpá svou sílu a přesvědčivost ze zkušenosti dějin: skrze konkrétní promlouvá obecné. Negerství pak není sebelítostí, ale „je bojem, a to bojem proti nerovnosti“, jak říká Césaire. Na druhé straně lze dodat, že rasismus není jen ideologie, ale také určitá logika fungování společenských institucí, a proto ústřední pojem rasismu – rasa – může být redefinován, nebo dokonce vypuštěn. Francouzský filosof Étienne Balibar v této souvislosti už před lety přišel se spojením „rasismus bez ras“.
Sklon člověka poohlížet se v těžkých chvílích nenávistně po někom, kdo je ještě slabší než on sám, je možné patrně chápat jako antropologickou konstantu, o kterou se rasismus může opírat. Takto si lidé vybíjejí svou zlost na Romech, ale také na bílé chudině. V této tendenci, prosazující se napříč dějinami díky své bezprostřednosti a jednoduchosti, někteří vidí lidový základ fašismu. Nicméně snad každý antropolog by přitakal, že lidská povaha není jednobarevná. Můžeme proto usuzovat na koexistenci protichůdné tendence.
Dívámeli se totiž na současnou situaci českých Romů a neromských nižších vrstev tímto prizmatem, zdá se, že sdílené zkušenosti s utrpením, ačkoli se budou lišit délkou trvání a intenzitou, mohou být východiskem pro porozumění a emancipaci všech dotčených. Ke srovnatelným zkušenostem mohli lidé v Česku bez ohledu na barvu pleti přijít zejména v důsledku polistopadové ekonomické transformace, během demontáže sociálního státu nebo po vypuknutí ekonomické krize. Zároveň praktiky institucionálního rasismu degradují některé občany na druhořadé nejen na základě barvy kůže, ale i na základě genderu, věku, výkonnosti a podobně.
Jak se to potom má s výzvami typu „emancipujte se“ či „musíte si najít svého Malcolma X“, jež jsou Romům adresovány? Jsou projevem výše zmíněného porozumění? Nebo jde o sdílenou reakci té části majority, která sice vědomě nechce být rasistická, ale přitom neumí být antirasistická, to znamená aktivní? Vypadá to, že zatím máme spíše co dělat s variantou svalování kolektivní odpovědnosti na ty, kteří jsou na tom v řadě ohledů hůře. Za výrokem „moc jste se nesnažili“, který často míří na nezaměstnané, a výrokem „emancipujte se“ je totiž stejný předpoklad: je to na vás, nás se to netýká.
Jestliže fašismus je pokračováním kapitalismu jinými prostředky a pokud si kapitalistická ideologie relativně podmaňuje každého člověka, pak fašismus musí vyrůstat z jeho nitra. Nemáme na mysli nanicovatý a zjevný fašismus „holých lebek“, ale daleko rozšířenější každodenní odvracení zraku od nepříjemného a cizího. Kdykoli si zacpáváme nos před puchem kapitálu, jenž se zpředmětňuje v bídě člověka, dovolujeme takovému fašismu růst. Dorůstá právě ve chvíli, kdy nabývá podoby kolektivního a sociálního fenoménu; ve chvíli, kdy ostatní principy fungování společnosti zcela vytlačí ignorance. Absolutizace soukromého vlastnictví, která redukuje mezilidské vztahy na ty tržní, přičtemeli k ní okolnosti ekonomické krize, takovému růstu vytváří úrodnou půdu.
Považujemeli se za antifašisty, antikapitalisty či antirasisty, nehledejme úkoly pro druhé, protože jsme dosud neporazili nezájem a lenost u sebe. Nečekejme na „vhodný“ čas pro politickou akci, odpovídající našim teoriím. Nepřijde. Nečekejme na osobu, která určí směr. Nepřijde. Malcolm X je aktuální nikoli jako osobnost, ale jako étos. Tomu nejvíce odpovídá kolektivní akce, k níž dochází někde na ulici v ghettu, kde se Romové společně s Neromy rozhodli blokovat neonacistický průvod. Odpovídá tomu i situace v továrně, kde se lidé rozhodnou postavit za svá práva a organizovaně za ně bojovat. Děje se to i na mnoha jiných místech. Předpokladem pro nexus lidí, kteří se na těchto místech setkávají, je podobně jako v případě Afroameričanů a Afričanů zkušenost s utrpením. Emancipace – Romů, žen, sociálně vyloučených, prekarizovaných, nezaměstnaných, pracujících a dalších – je nedělitelná. Právě v tom smyslu se všichni nejprve musíme stát negry.
Autoři jsou aktivisté sociálních hnutí.