Na obhajobu přijímání uprchlíků se nám nabízejí různé argumenty. Uvádíme čísla na pravou míru: uprchlíků je méně, než se všeobecně předpokládá. Nabádáme k solidaritě poukazem na sousední země, které přijímají více. Srovnáváme historicky: také z Česka v minulosti řada lidí emigrovala. Argumentujeme právně: existují úmluvy, jež zavazují stát k určitému jednání. Připomínáme, že země, odkud lidé utíkají, byly rozvráceny mocnostmi, jejichž jsme spojenci, nebo že Česko samo čerpá evropské dotace, a tak by mělo také pomáhat. Říkáme, že uprchlíci jsou přínosem pro společnost.
Podobné argumenty, ačkoli jsou dílčí a někdy zástupné, zaznívají na obranu migrantů nejčastěji. Jako bychom jimi zakrývali něco, co buď nemáme zformulováno, nebo se to bojíme vyslovit. Jsou namístě, ale samy nevysvětlují, proč migranty hájíme. Změnila by se snad naše pozice, kdyby uprchlíků bylo desetkrát více? Kdyby Německo uzavřelo hranice? Kdyby střední Evropa neměla svou migrační minulost a přítomnost? Kdyby padly mezinárodní úmluvy o uprchlících? Kdyby neexistovala souvislost mezi zahraničněpolitickou orientací Česka a zeměmi, které rozvrací chudoba či válka? Kdyby přestaly chodit peníze z Bruselu? Kdyby nikdo nedoložil, jak příchozí lidé okamžitě obohatí tuto společnost?
Lze pochybovat, zda dílčí argumenty stačí na to, aby zapůsobily na někoho, kdo již zastává víceméně xenofobní postoje. Strach z cizího, ať už jej vysvětlujeme jakkoli, je zřejmě fundamentálnější. Argument na podporu přijímání migrantů, který by byl také fundamentální, zní jinak: každý člověk je účelem sám o sobě, a právě proto je nutný rovnocenný přístup, bez ohledu na původ nebo náboženství. Ale nyní se mluví spíše o „přílivu“ než o lidech a nevinní jsou za obecného souhlasu vězněni v detenčních táborech. Kdo uvede, že takto nelze s lidmi zacházet, není slyšet či je ze strany „odpůrců migrace“ (tedy odpůrců migrantů) napomínán jako „pseudohumanista“.
Nevyžadovala ta varianta humanismu, která byla vlastní osvícenství, pokrytecky vždy druhořadé – kolonizované, otroky, námezdně pracující? Rozpor mezi deklarací a realitou, jenž se vine evropskými dějinami, se dost možná vyostřil právě v obviněních z „pseudohumanismu“. V pozadí těchto obvinění je takové vymezení „humanismu“, které ve skutečnosti přiznává rovná práva jen uzavřené skupině lidí, třeba Evropanům. V tomto smyslu jsou dehumanizováni nejen migranti, ale i někteří „domorodí“. Filosof G. M. Tamás v této souvislosti hovoří o postfašismu. Skupiny obyvatel – bezdomovci, dlouhodobě nezaměstnaní, Romové, matky samoživitelky, senioři – jsou vylučovány jako vetřelecké (připomeňme současný záměr ministryně Marksové snížit příspěvky lidem na ubytovnách). Ti z domorodých vyloučených, kteří se tolik obávají migrantů, jako by se zároveň utvrzovali v domnění, že oni vyloučeni nebyli, a to politizovanou nenávistí vůči těm, kteří ještě ani nebyli přijati.
Jaký je rozdíl mezi postavením migrantů a tuzemských chudých? Pohled migrantů na českou společnost lze vystihnout citátem angloamerického básníka W. H. Audena, který ve svém Uprchlickém blues z roku 1939 napsal: „Někteří žijí na zámcích, jiní žijí v dírách:/ Ale není tu místo pro nás“. (Post)fašistické vylučování na sebe bere rozdílné podoby, avšak situace lidí, kteří utíkají, se vyznačuje tím, že neobsahuje ani „jistotu“ umístění na sociálním dně. V tom smyslu jsou uprchlíci relativně nejohroženější, a kdo chce a může aktuálně pomoci především jim, má k tomu důvod. Přitom nemusí vůbec přehlížet bídu doma.
Zdá se, že pokud dnes někdo účinně a fundamentálně „argumentuje“ ve prospěch migrantů, jsou to především dobrovolnice a dobrovolníci, kteří se rozhodli pomáhat mimo zavedené instituce. Projevy solidarity s těmi, kdo utíkají před válkou či beznadějí, mají potenciál proměňovat vztah většiny k těm, kteří jsou vnímáni jako „vetřelci“ – a potažmo i celé společnosti ke stále početnějším skupinám těch, z nichž se stali vetřelci ve vlastní zemi. V čem spočívá tento potenciál? Solidaritu s uprchlíky nelze odůvodnit dílčími argumenty. Není motivována doháněním Německa, povědomím o migrační minulosti domoviny ani připouštěním si spoluodpovědnosti za zbídačení cizí země. Opírá se o fundamentální princip, jejž lze vyjádřit oním spojením, že člověk je účel sám o sobě, a přenáší jej do veřejného prostoru. Uplatňování tohoto principu není institucionálně vymahatelné – jak nám ostatně ukazuje právě i současná „uprchlická krize“ – a je proto nutné jej stále ověřovat a dokazovat svým jednáním.
Autoři jsou aktivisté sociálních hnutí.