Majoritní čtenář očekává senzaci

Proč vlastně počiny, jako je romský sborník nebo třeba romské literární číslo, nesestavují sami Romové?

Dost možná hraje roli určitý novinářský šovinismus, pocit, že „oni“ by to tak dobře jako my neudělali. Fakt je, že k tomu, aby člověk sestavil „reprezentativní“ přehled nějakých „ukázek“, musí znát dosavadní tvorbu, potřebuje mít za sebou redaktorské zkušenosti, měl by dobře ovládat práci s textem a umět myslet na čtenáře. Zkrátka a dobře, měl by mít potřebné vzdělání, které většina těch autorů, kteří jsou zhusta dělnických profesí, jednoduše nemá.

Otázka vymezení romské literatury se pro nás zdá být klíčová. Nakolik hraje roli identita ve smyslu etnické příslušnosti?

Psanou tvorbu Romů v jednotlivých národních státech bychom samozřejmě mohli pohodlně ukrýt do národních kánonů. Takzvané velké literatury ale nálepku romské literatury samy spoluvytvářejí tím, že ji tak pojmenovávají, a tím ji odsouvají na periferii. Romská tvorba je obtížně zařaditelná, neboť neodpovídá – především svou formou – tomu, co se od velké literatury očekává. Většinový literární provoz vlastně sám říká: „Ano, jsou to nějací autoři, jsou to romští autoři, je to romská literatura.“ Romské psaní je tak automaticky stavěno do pozice zvláštního, jiného. Můžeme se na to dívat tak, že romská literatura neexistuje, zároveň tu ale máme zcela konkrétní autory: Kibu Lumberg, Andreje Giňu, Ronalda Leea…

Pokud jde o to, kdo je romský autor, je nutné, aby se dotyčný jako romský autor sám identifikoval. Romská literatura je pak nálepka, nástroj, jak uchopit jistý jev – pochopitelně nedostatečný jako všechno škatulkování. Otázka, kdo je romský autor, se pohybuje na ose od autora, který se identifikuje jako Rom a píše romsky – třeba „náš“ Andrej Giňa nebo Ilona Ferková –, k druhému extrému, což je například gadžo, který se za Roma vydává. V Británii působící Dominic Reeve, jehož první travellerský deník vyšel na konci padesátých let, se až ve své páté knize z nedávné doby přiznává, že je bílý Angličan, který si kočovný život takříkajíc přisvojil. Mezi těmito dvěma póly existuje spousta možností – Erika Oláhová, která píše česky, protože je z rodiny, kde se romsky už nemluví, ale Romka to bezesporu je a hlásí se k tomu, pak jsou tu Romové a Romky, kteří píší v kontaktních jazycích, protože je to pro ně výhodnější, i když romštinu ovládají.

Existuje něco, co byste mohla označit za nějaký proud, směr, organizovanou romskou literaturu?

Vím o několika pokusech o organizování romských autorů – všechny byly ovšem krátkodeché a obvykle nakonec vyzněly do ztracena.

Jaký byl podle vás důvod?

Stejně jako si je člověk logicky vědom obrovské heterogennosti skupiny obyvatel planety Země, kteří se označují jako Romové, ani skupině literátů zřejmě nestačí pouhá sebeidentifikace s etnickou příslušností. Pokud bychom to připodobnili k politice: pro Romy je nesmírně obtížné ustavit nějakou jednotnou politickou reprezentaci, protože reprezentují jednotlivé subetnické skupiny, jejichž zájmy jsou nesmírně různorodé.

Jeden společný, jednotící zájem by ale koneckonců byl, nebo ne?

Myslíte nějakou ochranu tradice?

Buď to, anebo prosté vymezení vůči nejrůznějším asimilačním či rovnou diskriminačním tlakům.

Nejsem si vůbec jistá, jestli to stačí. Autoři, které jsem četla já, se vesměs shodují na tom, že středo­ a východoevropští Romové jsou oproti Romům ze Západu velice dobře integrovaní v tom smyslu, že se skutečně považují za Čechy, Slováky, Maďary, Bulhary, Rumuny, a daleko více než o nějaký samostatný romský stát usilují o to, aby byli přijati za rovnocenné členy té které společnosti. Je tedy otázka, co by v těchto postkomunistických zemích mělo být oním jednotícím prvkem. Zdá se mi, že v tomhle smyslu není romské téma vlastně dostatečně specifické. Je to spíš nějaký symbol, který může pro každého jednotlivce nabývat různých praktických podob. Pro někoho jsou to vzpomínky, snaha o udržování historické paměti, jiný by toto téma naopak rád vnesl do politického diskur­su a bojoval za národní práva. Pořád mám na paměti porevoluční Sdružení romských autorů, které bohužel jako nadšenecká snaha nemělo příliš dlouhého trvání. Nadšení samo o sobě obvykle nestačí – musí být na čem stavět, a to tehdy ještě rozhodně nebylo. Svaz romských spisovatelů existuje také například ve Finsku; jeho předsedou je Veijo Baltzar. Jde o spící organizaci, která už zhruba sedm let nevykazuje žádnou aktivitu. Nebo Romský PEN klub, což je opět organizace, která de facto neexistuje.

Omezíme­li se na Evropu, dá se tedy říci, že v tuto chvíli zde není žádný organizovaný proud angažované romské literatury?

Ano, jde spíš o ojedinělé akty a spisovatelské solitéry. Ale už dlouho se domnívám, že Česká republika v tomto ohledu představuje čestnou výjimku. Nelze než poděkovat zakladatelce romistiky na FF UK Mileně Hübschmannové, která své zaujetí pro romskou kulturu šířila dál. Díky ní a dalším romistům tu byl daný fenomén vůbec pojmenován a dneska už začíná žít vlastním životem. První generace romských autorů­průkopníků, mezi něž patří autoři jako Ilona Ferková, Tera Fabiánová, Andrej Pešta, Andrej Giňa, Vojta Fabián, publikovali poprvé v Romano nevo ľil. V druhé polovině osmdesátých let a v devadesátých letech už autoři měli na čem stavět a měli daleko jasnější představu o tom, jak by měl vlastně takový spisovatel v očích většiny vypadat, jakými znaky by se měl vykazovat. Současné období reprezentují autoři a autorky, kteří se už sami učí pohybovat v literárním světě a nás romisty a redaktory už k tomu nepotřebují – respektive potřebují, ale na jiné úrovni.

„Samozřejmé“ národy mají své národní literární kánony, které se učí ve školách, svou literární produkci a čtenářskou obec. U Romů, kteří v řadě zemí žijí v pozici stigmatizované menšiny, je situace složitější. Daří se romským autorům prosadit v konkurenci současné literární produkce, ať už na národní nebo třeba celoevropské či světové úrovni? A jak je to u nás?

Romská literatura vznikala na území bývalého Československa od šedesátých let vždycky za plného vědomí a přítomnosti „gadžovských sympatizantů“. Dá se říct, že tehdy téměř neexistoval zapsaný romský text, který by neměl nějakého iniciátora; ať se to dnes zpětně prezentuje jakkoli, podněty přicházely především od Mileny Hübschmannové a jejích přátel. Tenhle jev sice možná ještě doznívá, ale situace se mezitím radikálně proměnila. Právě fakt, že tenkrát se nestávalo, aby v romštině vznikl text, který by se zjevil takříkajíc z čistého nebe, zatímco v současnosti se takové texty objevují, je podle mne jasným důkazem životaschopnosti romské literatury v České republice. Ukazuje se, že romští autoři si dokážou vynalézavě a samostatně najít vlastní kanály, jak svou tvorbu uplatnit. Příkladem je třeba donedávna úplně neznámá autorka Irena Eliášová a její novela Naše osada (2008), kterou vydala Krajská vědecká knihovna v Liberci, ale i někteří další, třeba Roman Erös, který svou druhou knížku vydal vlastním nákladem, nebo Ladislav Husák, který se sám přihlásil nakladatelství Kher. Center, ze kterých dnes podobné inicia­tivy vycházejí, je už tolik, že o nich romista přestává mít přehled.

Co se mezinárodní úrovně týká, nepatří ani v zahraničí texty psané Romy rozhodně k mainstreamu. Vydavateli jsou obvykle nejrůznější zájmové skupiny a „menšinoví“ vydavatelé, texty bývají historicky, etnograficky nebo koneckonců také politicky podmíněné. Existuje ale několik výjimek: Katarina Taikon, švédská Romka, jejíž série knih pro děti Katici z roku 1979 měla ve „většinové“ kultuře značný ohlas, Veijo Baltzar z Finska, který už vydal řadu románů ve finštině a jehož zastupuje velice renomované nakladatelství, nebo Kiba Lumberg [viz s. 22 – pozn. red.], jež o sobě dala vědět ve Finsku už v roce 1997 coby autorka scénáře TV minisérie o finských Kale. A opomenout nelze ani Angličanku ­Loui­se Doughty, která napsala dva romány z romského prostředí [do češtiny byl přeložen titul Fires in the dark, Ohně v temnotách, 2007 – pozn. A. G.]. Tato spisovatelka získala povědomí o svých romských kořenech až v dospělém věku, a ačkoli se pochopitelně rázem neoznačila za Romku, k romskému odkazu se otevřeně hlásí.

Jaká témata romská literatura zpracovává? Existují romští autoři, kteří si dokážou odmyslet problematiku sociálního vyloučení a soustředí se na bezpříznaková literární témata?

Naprosto souhlasím s romistou Lukášem Houdkem, který říká, že romští autoři v ČR píší v podstatě proto, aby ukázali většinovému čtenáři alternativní a přijatelný obraz o sobě samých. V každém případě zatím stále spíš nabízejí pravici ke smíru, než aby nechali zaznít nějaké konfrontační tóny. Stále dominuje snaha dokázat většinovému čtenářstvu, že Romové nejsou nevzdělaná, primitivní sebranka kriminálníků, ale že operují stejnými nástroji jako většina. Navíc je zde samozřejmě cítit úsilí o jistou interpretaci – vysvětlování jevů, které většina nějak chápe a něco z nich dedukuje. Romský autor je pak velice často veden touhou se „ospravedlnit“.

Neznamená to ale pro literaturu značný limit?

Určitě ji to limituje, ale podle mého názoru jde o přirozenou fázi, kterou nelze přeskočit. Je třeba zmínit, že romský autor už v okamžiku, kdy začíná psát, vyjadřuje politický názor. To samé o menšinových skupinách dlouhodobě perzekvovaného obyvatelstva tvrdí i Salman Rushdie ve svých esejích nebo teoretik afroamerické literatury Henry Louis Gates jr. Jinak řečeno, „romské téma“ je zatím stále i samotnou motivací pro psaní – a podle mě to nějakou dobu ještě potrvá.

Pořád tematizujeme motivace romských autorů, máte ale představu o tom, co od romské literatury očekává majoritní čtenář?

Většinový čtenář očekává podle mého názoru senzaci. To, že si relaxačně počte o něčem šťavnatém, zajímavém, neobvyklém, že se dojme nad osudy nebo se rozčílí nad tím, jaká je to sebranka. Romská literatura i romské životní příběhy natočené a upravené redaktory mají své čtenáře často proto, že lidé si rádi počtou „o Cikánech“, kteří jsou pro ně pořád ještě cizí a nepochopitelní. V angličtině se tomu říká „unusual lives“ – neobvyklé životy. Tenhle typ literatury má nesmírnou popularitu. Mohou to být vyprávění o konverzi, o nalezení a přijetí Boha nebo o zážitku holocaustu, což je dnes už žánr sám pro sebe. Ale téma „Cikáni“ je samostatný subžánr těchto neobvyklých životů. Je to něco, co fascinuje, a čtenář čeká, že se tam dozví něco šokantního.

Šokantního, ale zároveň takového, co potvrdí jeho stereotyp…

Ano, takové texty se obvykle nečtou proto, aby si člověk rozšířil obzory, nýbrž jako relaxační, odpočinková, eskapistická literatura – plní podobnou funkci jako červená knihovna.

Nebo jako černá kronika. Jak je to s romštinou coby literárním jazykem? Vyjadřují se romští autoři převážně ve své mateřštině? A v čem je romština specifická z hlediska literární tvorby?

V českém kontextu existuje jev, kterému se říká „peer­pressure“, tlak vrstevníků, dalších autorů na to, aby se psalo romsky. Psaní v romštině má bezesporu prestiž a autoři, jako je například Irena Eliášová, kteří začínali psát v kontaktním jazyce, se postupem času mnohdy uchylují k romštině. Ve světě je ale taková situace naprosto unikátní. Pokud jde o jazyková specifika, je nevyhnutelné, aby pro danou variantu romštiny existovala kodifikovaná forma; tu máme v Česku i na Slovensku, do nějaké míry funguje v Rakousku a pak ještě tuším v Makedonii, jinak ale ve většině zemí s vysokým podílem romské minority standardy neexistují. Například v Polsku se podle Adama Bartosze velice potýkají právě s problémem zápisu – každý autor ho řeší intuitivně.

Prostřednictvím čeho se Romové dostávají ke kodifikované variantě romštiny? Významnou roli nejspíš hrají internetová fóra, Facebook, blogy…

Předpokládám, že ti, kteří se o romskou literaturu zajímají, drželi už někdy v ruce některou z dvojjazyčných publikací, jež zde mají silnou tradici. Komunikace v romštině na internetu hraje svou roli, ale pravopisná pravidla příliš nectí, často se píše foneticky. Každopádně už to, že romština je k vidění právě třeba na Facebooku, je samo o sobě silnou motivací a i mluvčí, jejichž kompetence v romštině je spíše pasivní, mají potřebu se do romskojazyčné komunity na internetu zapojit, a proto se jejich romština může rozvíjet.

Existují žánry, které jsou romským autorům bližší, po kterých sahají častěji?

S žánrovou rozrůzněností je to dost složité. S otázkou, do jakých žánrových kategorií romskou literaturu dělit, se potýkají všichni, kdo o tom nějakým způsobem přemýšlejí. Žánrové dělení, které známe z velkých literatur, de facto nelze aplikovat, protože se ukazuje jako velice nepraktické. Romistka a překladatelka Alena Scheinostová mě přivedla k tomu, že například na pohádky, které vydala Milena Hübschmannová, lze pohlížet jako na autentické beletristické útvary, na zcela individualizovanou tvorbu, už proto, že se žánru pohádek, jak jej známe z většinové literatury, zcela vymykají. Řeší se v nich každodenní problémy, nepokrytě nedětská témata. Základem veškeré romské tvorby je podle mého zatím pořád ještě vypravování. Zanést je na papír samozřejmě vyžaduje schopnost abstrakce a zkratky. Sdělovací hodnota nicméně pořád hraje prim a „literárnost“ do značné míry absentuje.

Výraz romská literatura používám nerada a jen pro zjednodušení, daleko vhodnější je podle mě sousloví romské psaní. Slovo literatura evokuje určitou periodizaci a také existenci oficiálního literárního provozu, časopisů, čtení, cen a podobně. Určitá neliterárnost je tudíž podle mě romským textům vlastní. I to se ale samozřejmě mění. Iveta Kokyová píše například diametrálně odlišně než přísně chronologicky a epicky vypravující Andrej Giňa. Přestože některé její texty jsou také v romštině, mají úplně jinou stylistiku, jiný náboj, působí vlastně postmoderně; autorka hojně využívá třeba literární zkratku. Pak je tu Irena Eliášová, která má velice blízko k literatuře pro ženy – ráda vypráví příběhy, které „chytnou za srdce“; pracuje už v nějaké žánrové tradici – a myslím si, že velice dobře. Mám každopádně za to, že dosud nemáme dostatečný korpus textů, na kterém by žánrové rozrůznění romského psaní bylo možné vystavět.

Jak je to s překlady z romštiny? Mají své renomé, své stálé překladatele?

V rámci projektu na translatologii vznikla komprehensivní studie Zbyňka Andrše, která se zabývá překladatelstvím z romštiny a do romštiny už od 19. století. Co se týče uměleckého překladu, byla to opět Milena Hübsch­mannová a její souputníci, kdo s ním na konci šedesátých let začínali. Zbyněk Andrš podotýká, že překlady Hübschmannové jsou umělecky kvalitní, ale často předčily originál. Jsou to překlady, které jdou českému čtenáři velice vstříc, přesně z těch „obrozeneckých“ důvodů – aby porozumění nestály v cestě žádné předsudky typu „tahle věta má jen podmět a přísudek, vždyť je to banální“. Do svých překladů hojně dodávala epiteta a připodobňovala je předpokládanému očekávání českého čtenáře. Tenhle trend je nicméně na ústupu a přirozená strohost vyjádření v romštině dostává více prostoru.

Má romština svou specifickou plynulost, která se může překladem eventuálně vytratit? Objevují se překladatelské tendence k unifikaci s češtinou?

Překlad původní text o spád připravit nemusí, pokud je překladatel dostatečně citlivý a poctivý. Když jsem začínala překládat z romštiny, měla jsem snahu vytvářet podřadicí vazby, propojení příčiny a následku a další podobné kroky, dneska už více ctím slučovací poměry, linearitu. Romistka Helena Sadílková mě správně upozornila, že to textu dodává kadenci, urychluje ho to. Proč romským textům neponechat jejich specifické rysy? Nechceme uměle vytvářet autory, kteří budou znít jako průměrní čeští spisovatelé. Od vkládání romských textů do kánonu, které bylo charakteristické pro překlady Mileny Hübschmannové a některé její kolegy, jsme se posunuli do fáze, kdy si můžeme dovolit některé zvláštnosti ponechat, případně je rovnou zdůraznit. V roce 2007 připravil speciální romské číslo Host, od té doby vyšel romský Plav, romský Tvar a teď romské číslo A2. To jsou ústřední literární periodika, která už všechna vzala na vědomí, že tady tento fenomén je a že je potřeba si ho všímat.