Z luxusní restaurace do Chiapasu

Metodologické základy antropologického terénního výzkumu zůstávaly doposud téměř bez povšimnutí českých etnografů, etnologů a antropologů. Přitom se jedná o samotný základ vědecké práce v oboru. Nadčasově to vyjadřuje vzpomínka Paula Rabinowa, který v knize Reflexe na terénní výzkum v Maroku konstatoval, že antropologové se dělí na dva druhy: k prvnímu patří ti, kteří mají výzkum v terénu již za sebou, a do druhého spadají ti, kteří ho zatím neabsolvovali – a proto vlastně ještě nejsou opravdovými antropology. Zkrátka a dobře, jde o rituál přechodu, „zkoušku z dospělosti“ v oboru.

Zaplnit prázdné místo

Kniha Etnografie. Improvizace v terénní teorii a praxi, již připravili Tereza Stöckelová a Yasar Abu Gosh, patří v tomto směru k výjimkám. Proto bych rád vyzdvihl již samotný fakt, že se autoři rozhodli publikaci vůbec připravit a vydat. Přestože zahraniční literatura na toto téma je bohatá, v češtině existuje jen několik málo textů, jež řeší problematiku s různou mírou aktuálnosti, užitečnosti a praktičnosti. Pokud nebudeme počítat dnes poněkud kuriózní sběratelské kousky – Příručku lidopisného pracovníka od Drahomíry Stránské (1936) či Příručku vlastivědné práce Františka Roubíka (1947) –, lze se seznámit s metodami a technikami terénního výzkumu jen v kapitolách přehledových antropologických prací či v obecných příručkách kvalitativních metod. Hojně se užívají především práce od Jana Hendla či Anselma Strausse a Juliet Corbinové. Ani jedna z nich však zcela nezaplňuje silně pociťovanou mezeru. V nedávné době vyšla publikace Když výzkum, tak kvalitativní. Serpentinami bádání v terénu (2013), kterou připravili Michal Pavlásek a Jana Nosková, a v tisku je kolektivní monografie Úvod do etnologického výzkumu pod editorským vedením Romana Douška.

Jedinečnost práce v terénu

Knihu Etnografie autorský kolektiv nezamýšlel jako návod, jak připravit a úspěšně realizovat terénní výzkum, ani nebylo jejich záměrem „zaplnit mezeru na českém trhu metodologických učebnic“. Autoři se snaží představit etnografii jako „výzkumnou praktiku“, zachytit podoby etnografie a poukázat na výzvy, jež se mohou před etnografem objevit, a úskalí, kterým může čelit – od pochybností o vlastní pozici až po praktické problémy. Jádro knihy tvoří sedm studií, v nichž se jednotliví autoři vracejí k vlastním zkušenostem.

Studie ukazují, že by se nemělo hovořit o terénním výzkumu, ale spíše o výzkumech, neboť každý pobyt v terénu je jedinečný a neopakovatelný. V nevelkém rozsahu knihy je zahrnutý obsáhlý geografický a tematický prostor – zavádí čtenáře do prostředí českého potravinářského podniku, do luxusní restaurace, ale také například do Chiapasu. Dojde na problematiku reflexivity, emocí a vztahů s informátory, řeší se otázka, jak zásadní je schopnost výzkumníka splynout se zkoumanou komunitou. Někteří přispěvatelé za sebou mají bohaté zkušenosti při realizaci výzkumu a jejich datová základna je velmi silná, zatímco jiní stojí takřka na začátku své praxe. Kombinace takových východisek mi připadá s ohledem na záměr editorů a cíl knihy přiměřená. Ukazuje totiž, že se každý od prvního okamžiku v terénu průběžně učí, jak postupovat, a nikdy se to učit nepřestane.

Subjektivní přístup

Texty se vyznačují reflexivitou – autoři a autorky otevřeně píší o své zkušenosti, navracejí se k dojmům a prožitkům při realizaci výzkumů. Čtenáře by mohl tento styl psaní zaskočit, protože české akademické antropologické psaní zůstává nadále především v „objektivní“ poloze. Přitom právě osobní rozměr pobytu v terénu vytváří specifické podmínky, které předurčují a ovlivňují průběh i výsledky výzkumu. Ukazují to mimo jiné výňatky z deníků Bronislawa Malinowského, které si vedl v průběhu svého pobytu na Trobriandových ostrovech. Jejich vydání v roce 1967 vyvolalo bouřlivou diskusi. Následná reflexivní vlna, reprezentovaná například díly Paula Rabinowa či Vincenta Crapanzana, jež se v antropologii vzedmula na konci sedmdesátých let, české odborné prostředí minula, respektive zasáhla ho až se značným zpožděním. Od té doby se přirozeně diskuse posunula a bohužel ani v současnosti není normou obeznámenost s aktuálními zahraničními studiemi na téma reflexivity, jako je například kniha Michaela Taussiga I Swear I saw This (2011).

Na publikaci Etnografie je sympatické, že autoři vedle popisu vlastní výzkumné práce také vznášejí zásadní otázky, jimiž se zabývá současná antropologie, a z každého textu je cítit dobrá orientace v zahraniční literatuře. Lze dnes zkrátka jen těžko reagovat na mezinárodní dění bez znalosti děl autorů, jako jsou Lila Abu­Lughod, Bruno Latour, Paul Rabinow či Akhil Gupta s Jamesem Fergusonem. Přestože se, jak už bylo řečeno, nejedná o návodnou příručku, jsem pevně přesvědčen, že bude patřit do seznamu základní literatury v kursech věnovaných metodám a technikám terénního výzkumu.

Autor je antropolog, působí na FF UK.