Co je svědomí a jak se nedá léčit

Natočením snímku Snowden splnil režisér Oliver Stone úkol, jenž mu právem náležel. Sotva bychom totiž hledali přirozenější spojení: na jedné straně angažovaný filmař, desítky let soustavně kritizující domácí poměry i mezinárodní angažmá Spojených států, na straně druhé někdejší zaměstnanec amerických zpravodajských služeb, který vynesl na veřejnost utajené informace o celosvětovém sledování komunikačních kanálů Národní bez­­pečnostní agenturou (NSA) a dnes žije coby uprchlík v Rusku. Suverénně natočený film dokládá funkčnost této souhry, zároveň ovšem odhaluje limity podobných, až příliš samozřejmých spojení.

Edward se zamiloval

Úvodní scéna zachycuje Edwarda Snowdena – v podání Josepha Gordona­Levitta – v hotelovém pokoji, kde se právě chystá předat utajené informace reportérovi deníku The Guardian a jedné angažované dokumentaristce. Publicista dychtí po faktech, ale ­empatická filmařka jej přeruší a požádá Snowdena, aby prozradil něco o sobě. V této scéně ­Stone odhaluje svou metodu, spočívající v promyš­leném sloučení přístupů obou tazatelů. Ne­chává protagonistu, aby ze sebe doslova vy­­sypal problematiku sledovacích programů a bezpečnostních složek, a vzápětí přeladí na osobnější notu. Tento postup potom Stone pravidelně opakuje. Nečiní tak poprvé – stačí vzpomenout na film JFK (1991), který trvá v nesestříhané verzi tři a půl hodiny mimo jiné i proto, že hlavní hrdina Jim Garrison musí vedle řešení klíčové otázky, kdo zavraždil prezidenta Kennedyho, neustále uklidňovat svoji podrážděnou manželku.

Stone často staví do popředí osobní motivy, pečlivě sleduje Snowdenovo soužití s partnerkou od okamžiku jejich seznámení a přibližuje všemožné peripetie jejich vztahu. Přitom se mu daří nenásilně propašovat do jejich vesměs soukromých hovorů politické narážky. Elegantně působí uzavření vážné debaty vášnivým polibkem, po kterém Snowden partnerce ležérně sdělí, že chutnal liberálně. Kolísání soukromého a politického vrcholí v intimní scéně, zasazené do počátku listopadu 2008. Snowden vede s přítelkyní důvěrný rozhovor, zatímco z televize doléhá vzdálený hlas moderátora CNN Wolfa Biltzera. Jakmile dvojice domluví, moderátor vystoupí do popředí a vyhlásí výsledky prezidentských voleb: senátor Barack Obama zvítězil. Zpravodajství musí ve filmu počkat. Nejprve je potřeba uzavřít konverzaci dvojice, která ovšem zároveň vnímá šum obrazovky a snad také důsledky fakt, o kterých Blitzer informuje.

V podobných scénách režisér nezapře, že prošel hollywoodským školením – jak známo, v „továrně na sny“ po mnoho dekád pilují vyprávění příběhů a Stone chce oslovit široké publikum. Proto experimentuje s barevnými filtry, neváhá do filmu začlenit erotické scény a elektronickou hudbu vedle Bacha nebo Haydna. Rozumí diváckým potřebám a rozhodně nepůsobí stařecky nemotorně. Dokonce se zdá, že Snowden dokáže za­ujmout i politicky vlažné jedince, protože má přitažlivé postavy, silný příběh a dovede pracovat s emocemi. Režisér sice veškeré soukromé jednání obaluje politickým povlakem, pokud vám ale politika příliš neříká, nebudete se v něm dusit. Hollywood vychoval ­Stonea nadmíru dobře.

Čtenář Ayn Randové

Kde vlastně stojí Edward Snowden ­ideově? Na tuto přímočarou otázku není zcela snadné odpovědět, hlavní postava totiž ve filmu prochází složitým vývojem od loajálního zaměstnance zpravodajských služeb, jemuž dvakrát nelahodí „liberální“ příchuť polibku, až k vyvrhelovi, který neváhá obětovat nabytý majetek a inspirovat antisystémová hnutí. Snímek líčí postupné Snowdenovo prozření a prodlužuje či v prostřizích navrací momenty, kdy si hrdina zaraženě uvědomuje rozsah sledování NSA. Výsledek ovšem působí značně nepřekvapivě a místy zbytečně vysvětluje samozřejmosti. Jednak víme, jak to celé skončí, takže nervy drásající napětí se nekoná. Závažnějším problémem je ovšem nedostatečný odstup. Lapidárně řečeno, Stone hrdinovi až příliš fandí. Fakta o otřesné praxi odposlechů asi smete ze stolu málokdo, jenže předložené argumenty diváka nutí toliko neustále pokyvovat souhlasně hlavou, což neuspokojuje intelekt ani nepodněcuje k novým otázkám či nečekaným závěrům. Terč je jednoduše postaven příliš blízko a pohodlné trefy přestávají fascinovat, alespoň tedy pokud Snowdenův příběh trochu znáte. Snímku tak paradoxně škodí, že angažovaný režisér vypráví příběh někoho, kdo je mu tak podobný. Pravicový konzervativec i levicový liberál by patrně museli se Snowdenem svádět vnitřní klání. Naproti tomu Stone se k protagonistovi nemusel nikterak těžce propracovávat – což mohl český divák názorně sledovat při karlovarském filmovém festivalu v roce 2013, kde americký režisér Snowdena nadšeně označil za hrdinu.

Snowden se při pohovoru u zpravodajských služeb přihlásí k pravicové myslitelce Ayn Randové, jejíž myšlenky lze aplikovat na obě jeho identity – loajálního zaměstnance i vyvrženého whistleblowera. Randová prosazovala ideu racionálního a sobeckého konání jednotlivce, jehož individualitu stavěla proti kolektivistickým tendencím ve společnosti, kromě jiného sociálním hnutím, vládním programům či autoritě náboženských skupin. Jejím hrdinou v románu Zdroj (1943, česky 2000) je architekt Howard Roark, který nikdy nepodřizuje své umělecké vize potřebám druhých, a to ani za cenu vyloučení z komunity. Proti němu stojí průměrně nadaný spolužák Peter Keating, jehož solidní kariéra je postavena na kompromisních ústupcích vůči vlivným jednotlivcům i mlhavě definovanému veřejnému zájmu. Vtip je v tom, že u Randové tyto protikladné polohy nelze smísit, kdežto Stone líčí Snowdena jakožto vyléčeného Keatinga, který v sobě objevil odvahu a integritu Roarka. V této souvislosti ­zamrzí, že film nepřiblížil Snowdenovy dojmy z pobytu v Ruské federaci. Nápadné mlčení v této otázce z něj totiž bezděky činí opět nesoběstačného Keatinga.

Obavy z budoucnosti

Stoneův Snowden přesto přináší cenné vhledy do logiky zpravodajských služeb, ­které neveřejně redefinují samotný pojem ­války (a masivní sledování je toho důsledkem). Kromě toho režisér působivě předestírá své obavy z nadcházejícího vývoje. S prezidentem Barackem Obamou se názorově rozešel v seriálu Oliver Stone: Neznámé dějiny Spojených států (2013), kde poukázal na kontinui­tu nové vlády s předchozí republikánskou administrativou. Snowden rovněž zahrnuje pasáž, v níž protagonista vyjádří rozčarování z kroků prezidenta Obamy. Nový film obsahuje osobně smířlivější, ale současně temnější dodatek: problém nemusí nutně být ve stávající administrativě, která se po propuknutí Snowdenovy aféry dokonce snažila problémy v některých ohledech řešit. Co však nastane nyní, když tento systém zdědí někdo mnohem nevyzpytatelnější? Před nedávnem Wolf Blitzer po letech na CNN opět vyhlašoval nového prezidenta Spojených států a přísedící ve studiu se shodli, že podobný pocit historického okamžiku – což může pochopitelně znamenat ledacos – zažili naposledy v roce 2008. Dodejme jen, že nový prezident USA před pár lety mluvil v souvislosti se Snowdenem o popravě.

Autor je filmový publicista.