Kniha Návraty do Čech sice sdružuje poměrně roztříštěný soubor dopisů Ivana Diviše, i tak je však zajímavá jakožto svědectví ze života autora, v jehož vlastním naturelu sídlila pořádná dávka rozporuplnosti. Za maskou bouřliváka a cynika tušíme vášnivého a neustále pochybujícího jedince.
Půldruhého desetiletí po smrti Ivana Diviše se nám dostalo výboru z jeho korespondence po roce 1989. Soubor zahrnuje dopisy zhruba dvacítce adresátů, k nimž patří například Ladislav Verecký, Pavla Milcová, Vladimír Justl, Zdeněk Potužil, Viktor Stoilov, Jan Šulc či Vladimír Vokolek. Editor Zdeněk Potužil zařadil listy i z jiného období a poněkud jiného rázu: texty z šedesátých let určené Jiřímu Brabcovi a Karlu Šiktancovi a z dekády následující synu Martinovi. Ty zřetelně vybočují a v kontextu celku působí trochu cizorodě. S Brabcem Diviš řešil ediční praxi Mladé fronty, kde tehdy básník pracoval, psaní Šiktancovi vyjadřuje generační krizi a osobní rozervanost v půli šedesátých let; synovi píše Diviš s touhou zůstat i přes odloučení skutečným otcem, který se stará o jeho náležitý duševní vývoj.
Atmosféra první poloviny devadesátých let se nesla ve znamení velkých návratů, vytvářel se zcela nový obraz české literatury, situace v ní se normalizovala – tentokrát v pravém smyslu slova. S kýženou vůlí obnovit přirozený stav se však původní ideál stále více vzdaloval, víru v sílu a moc slova i význam literatury rok od roku více korigovala neúprosná realita. Exploze textů a přítomnost živých autorůlegend ale oddalovala a mírnila deziluzi z kulturní politiky a charakteru nového režimu.
Diviš se nacházel v oné dekádě ve zvláštní situaci: dostalo se mu po revoluci nadšeného přijetí a plné satisfakce, mohl se tedy domnívat, že je „v pražské básnické obci NUMERO UNO“, vycházela mu řada knih, získával pocty, Teorie spolehlivosti vyhrála anketu Lidových novin, absolvoval kolotoč přednášek, vystoupení a rozhovorů. Jakýkoli nesoulad (redaktorské výhrady Vladimíra Pistoria, odmítavý kritický verdikt Martina C. Putny) jej ovšem dokázal citelně zasáhnout. Diviš potřeboval a vyžadoval absolutní pozornost, bezvýhradný obdiv, přátelství, péči i ohledy – míra skutečných vztahů jej sotva mohla uspokojit. „Posílám do vlasti téměř co denně spousty dopisů, ale odpovědí přichází málo,“ žehrá nad stavem věcí. Potřebuje zejména ty, kteří mu budou zcela oddáni. Vycházelo to i z role, kterou si přisoudil ve vztahu k rodné zemi: „Po Holanově smrti se toho někdo ujmout musí, víc, musí se toho odvážit, aby se tento hnojný pronárod probudil z letargie.“ Sám konstatuje, že se v tomto poměru opírá zejména o opovržení, jež pro něj získává hygienický rozměr a stává se i jakousi svéráznou liturgií. Opovržením se Diviš nechá vést, ale žel často i zavádět. Řada Divišových soudů zní příkře až neurvale, ač některé charakteristiky lidí a situací budou možná ve své neúprosnosti víceméně přesné.
Muž rozporů
Názorově byl v oné době pochopitelně již dávno hotový a o nové pohledy příliš nestál. V jeho dopisech se zhusta opakují celé pasáže. Mnohdy idealizuje dávnou minulost, kdy bylo všechno velké, čisté, silné, impozantní, vzápětí si ale uvědomuje iluzornost své nostalgie. Ideální vlast a ideální svět zůstávají vzdáleným a nedostupným horizontem, který vyvolává jen odpor a znechucení, „globální konfuzi“. Nedorozumění ale spočívá třeba i v tom, že je bezmála prezentován a chápán jako velký katolický básník. Ve skutečnosti se Diviš jakékoli anexi dílem vztekle vzpírá, dílem ji blahosklonně přijímá, stejně tak, jako nerozhodně a zmateně osciluje mezi institucionálním zařazením (z církve vystupuje a zase se do ní vrací) a nepoddajným agnosticismem. Konfuze se tedy nalézala i na jeho straně.
Divišovi v oné době valem ubývaly síly – popisuje choroby a zdravotní obtíže, trable a propady, ale zbývající energii ještě dokázal projevit s plnou vervou. Dopisy Ladislavu Vereckému vyzařují kvintesenci starého dobrého Diviše – třaskavou směs dadaismu, bujarosti, recese a černého humoru, fatálního pesimismu, dryáčnictví, skvělých parodií bolševického jazyka v sovětských reáliích. Z jeho nadšení je znát, co pro něj znamenalo, když se s někým vskutku „našel“. Jak uměl lidi apodikticky zavrhnout, uměl je i docenit. Hledal své „syny“, žáky, kteří by mu seděli u nohou. Na úplný návrat v tomto duchu však již bylo pozdě.
Divišova korespondence dokládá, že básník koneckonců dělal v oněch letech to, co po celý život. Smiřoval se s neodvratným a vášnivě proti němu protestoval, žárlivě miloval své přátele, dotýkal se dočasné slávy a hned vzápětí vnímal její nicotnost. A opakoval si s bezmocí i úžasem průzračnou filosofickou prostopravdu: „Člověk prokoukne sice všechno, ale neuvidí nikdy nic!“
Autor je literární historik.
Ivan Diviš: Návraty do Čech. Dopisy z let 1990–1999. Torst, Praha 2013, 472 stran.