Noví rudí

Váš postoj k umění je v zásadě kritický vůči umělcům, kteří „věří v nadčasové a apolitické kategorie, velká mistrovská díla nebo existenciální svobodu“. Jak byste popsal funkční model umělecké praxe, která je spojena se sociální kritikou?

Tento postoj byl reakcí na apolitický nebo antipolitický způsob myšlení naší inteligence, založený na pozdně sovětské depolitizaci, kdy se myšlenka nadčasové tvorby, vnitřní svobody a tak dále zdála být jedinou možnou cestou, jak uniknout sovětské represivní – a samozřejmě falešné – politizaci shora, a kdy byl jakýkoli druh politické angažovanosti natolik zdiskreditován, že dokonce i undergroundoví básníci vyhlašovali, že stojí mimo politiku a že se sovětskou mocí mají pouze „estetický spor“. V devadesátých letech to vedlo k politické impotenci inteligence, tvůrčích lidí, intelektuálů, kteří selhali při formování opozice vůči destruktivním účinkům neo­­liberálních reforem v oblasti kultury, vzdělávání a v dalších sférách. A v tomto kontextu se představa umělce, který na poli umění vede soukromý život, hledí si svého a doufá – nebo nedoufá –, že nepřímo zlepší společnost, stala typem ideologie, která zabraňuje umělci nebo intelektuálovi, aby jakkoli analyzoval své vlastní místo v nové situaci, v novém systému produkce. Ale stejně tak selhal i model angažovaného umělce jako fanatického přívržence, který prostě jen následuje stranický program – z raných sovětských dob máme spoustu příkladů takových pochybení, která rovněž na dlouhou dobu zdiskreditovala každou myšlenku politické angažovanosti.

Odpověď na toto dvojí selhání, kterou jsme se snažili a stále snažíme artikulovat, zní: Můžete – a vlastně musíte – být součástí politického hnutí a nemusíte se omezovat na žádnou konkrétní estetickou formu, ale musíte kombinovat svou tvůrčí autonomii s politickým zaujetím, za předpokladu a po ověření toho, že mezi nimi není žádný rozpor. Není nutné předstírat, že rušíte veškeré hranice mezi „uměním a životem“ ve shodě s prastarou tradicí avantgardy, ale tyto hranice musíte neustále problematizovat, vytrvat v tom a napadat obě strany. Můžete dělat nejrůznější věci: od užitého politického umění využívaného na setkáních a demonstracích – psát slogany a vyrábět transparenty; pořádat workshopy o tom, jak na schůzích agitovat – až po striktně osobní estetické hledání. Můžete oslovovat davy, stejně jako velmi mimořádné a sofistikované publikum – ale musíte být schopní komukoliv vysvětlit sociální funkci svého umění.

Jak s tím souvisí vaše odmítání autorských práv?

Odmítnutí autorských práv pro mě kdysi bylo osobní antiburžoazní gesto, možná s určitou aluzí na Bataille a jeho myšlenku potlače jako svátku dávání. V našem nakladatelství například často publikujeme překlady bez licence. Chápu to jako jistý druh napravování ne­­spravedlnosti.

Ve svém eseji Literature Will Be Tested [Literatura bude prověřována, 2007] píšete: „Zásadní kulturní přelom, hlavní výzva a nutnost v této situaci je vytvoření nové třídy levicových intelektuálů, kteří vezmou na palubu dějiny levicového myšlení, levicovou politiku, levicové umění dvacátého století a kteří uznají, prostřednictvím západního marxismu a neomarxismu, svou vlastní účast na mezinárodním socialistickém projektu, což je dnes nepochybně hlavní kulturní a politický úkol lidstva.“ A dále: „Postesk básníků, proč nemáme v Rusku slušnou kritiku, má citlivý kontext. Mám na to surovou a jednoduchou odpověď: protože na Západě se všechny kritické teorie dvacátého století potkávaly tak či onak s marxistickou školou, půjčovaly si z ní, proměňovaly ji nebo ji odmítaly. Dokud se to samé neodehraje v Rusku, nebude tam vůbec žádná kritika, ani kritika poezie, ani kritika moci.“ Dalo by se říci, že tohle je cílem Svobodného marxistického nakladatelství [Svobodnoje marksistskoje izdatělstvo], které jste ve stejném roce založil? A pokud ano, jak dlouho tento cíl sledujete?

Ano, cílem nakladatelství bylo účastnit se vytvoření kontextu na hranici mezi kritickou reflexí a přímou politickou účastí, aktivismem. Mezi vzděláváním – včetně sebevzdělávání – a agitací. Pokud chcete kritizovat, musíte jednat, musíte se účastnit skutečného hnutí a naopak – abyste jednali efektivně, potřebujete kritické nástroje, a ne jen své osobní pocity vůči režimu, kapitalismu, jakkoli ty potřebujete také. To je stará, obecně sdílená marxistická myšlenka, která se ale stala nesamozřejmou zvlášť v druhé polovině dvacátého století, když jsme měli z jedné strany kritickou teorii často izolovanou od skutečné aktivity a na druhé straně mnoho socialistických hnutí zbavených jakýchkoli efektivních nástrojů k analýze reality, v důsledku čehož se následně obrátila v dogmatismus. A dokonce ještě problematičtější a exotičtější se tato idea stala v postsovětském Rusku. Proto byl náš nezávislý projekt jednou z možných odpovědí – chtěli jsme zacelit propast mezi teorií a praxí, mezi intelektuální a materiální produkcí, mezi řízením práce a fyzickou prací. Představa nebyla jen publikovat texty, ale vyrábět knihy rukama na svého druhu kooperativní a horizontální bázi. Chápat knihy nikoli jen jako nosiče ideologie, ale i jako objekty naší vlastní hmotné výroby a distribuovat je nejen prostřednictvím nezávislých knihkupectví, ale i s pomocí aktivistických sítí, na schůzích opozice a tak dále.

Jaká je nyní, v roce 2014, pozice marxismu mezi postsovětskou inteligencí?

Postavení marxismu v intelektuálních kruzích se prudce rozvinulo, vlastně máme novou generaci politických filosofů, sociologů, ekonomů, kteří se označují za marxisty, hlásí se k tomu či onomu proudu marxistického myšlení a stávají se stále vlivnějšími. Věc se má tak, že marxistické paradigma poskytuje skutečný prostor pro kreativní myšlení, příležitost překonat zastaralé a primitivní, ale stále živé a dokonce sílící opozice typu „špatný SSSR – dobrý demokratický Západ“, případně naopak. Nikdo nemůže nadále tvrdit, že marxismus je nostalgií po SSSR, náboženstvím ztroskotanců, lidí, kteří nechtějí žít v otevřené společnosti a tak podobně. Marxismus a kritická teorie na něm založená je ve skutečnosti něco, co nás staví do mezinárodního kontextu, a mnoho mladých ruských marxistů začíná být mezinárodně přijímáno. Přesto si většina přeje pracovat v Rusku, což je dnes opravdu zásadní, protože tendence emigrovat je zvláště v liberálních kruzích velmi silná. Máme také – nejspíš poprvé od éry raného sovětského levicového umění dvacátých let – generaci básníků, kteří se identifikují s levicí a zabývají se vzájemnými vazbami jazyka, politického jednání a ideologie.

Navzdory faktu, že angažovanost mnoha lidí v této nové generaci je podložena aktivistickou zkušeností, například ve studentském hnutí, stále existuje potíž s tím, jak převést tyto úspěchy do politické sféry. V každém případě ale na pozadí reakční a imperialistické ruské politiky tato tendence sama o sobě poskytuje značnou – a možná jedinou – naději.

Jak vnímáte skutečnost, že jste získal pracovní grant Ceny Igora Zabela, a co pro vás znamená, že jste byl vybrán hlavní laureátkou Jekatěrinou Degotovou?

Svobodné marxistické nakladatelství chápeme v rámci východoevropského kontextu a jedním z našich cílů je podílet se na vypracování společné pozice intelektuálů, umělců, demokratických politických hnutí, kterou by měli zaujmout proti rétorice nové studené války a imperialistické politice v regionu. Proto považujeme rozhodnutí poroty za velmi statečné a zásadové.

Jekatěrina Degotová patřila k prvním postsovětským intelektuálům, kteří pochopili a odvažovali se tvrdit, že marxismus a levicová kritická teorie jsou zásadním nástrojem každého současného umělce, teoretika a kurátora, chováme k ní proto velkou úctu. Přesto pro nás toto gesto bylo překvapením.

Jak s grantem naložíte?

Chystáme se přeložit a publikovat texty a autory klíčové nejen pro marxistickou tradici, ale pro intelektuální kontext obecně – například Fanonovy Psance této země, knihu Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu Fredrika Jamesona, také základní texty E. P. Thompsona, Stuarta Halla, Ernesta Mandela a dalších. Spustili jsme rovněž edici s názvem Noví rudí, v níž představujeme autory stavící na kritické reflexi – nikoli pouze na ortodoxní stranické tradici jako nová levice v padesátých a šedesátých letech –, na zkušenosti s Occupy, ovšem i s nedostatky horizontální strategie a strategie nulových požadavků. Objeví se tu mladí ruští autoři zkoumající sovětskou levicovou disidentskou tradici nebo komparativní studie protiputinovských protestů a ukrajinského Majdanu a také zahraniční autoři, například Jodi Deanová, slavná aktivistka a teoretička Occupy. Plánujeme i překladovou edici zaměřenou na politickou poezii, kterou odstartují Victor Serge a Kenneth Rexroth.