Zapomenout

Téměř všechny stařenky, které se sejdou v terezínském koncentračním táboře, mají slavné příbuzné. Kromě Freudových sester se sem dostala Otla Kafková, Johanna Brochová nebo Mia Krausová. Víc významných jmen na jednom místě shromáždil snad už jen Woody Allen ve filmu Půlnoc v Paříži, s tím rozdílem, že terezínští internovaní nejsou ti, kteří by své příjmení proslavili, ale zapomenuté sestry, matky a manželky. A v tom vlastně spočívá problém románu Goce Smilevského Freudova sestra. Ti, jež autor považuje za důležité a zajímavé, se v textu vždy jen mihnou a nezanechají po sobě žádnou výraznější stopu. Zůstávají tu jenom ženy, které o ně pečovaly, jejichž existence se ale najednou ukazuje jako prázdná a zbytečná. Autor ovšem nehledá krásu nebo kouzlo „normálního“ života.

Ukřivděná a řádní občané

Adolfina Freudová, zneuznaná a ukřivděná – nikdo ji nemá rád, a proto zřejmě také není schopná žádného citu –, tu má roli vypravěče svého a především Freudova života. Má možnost sledovat zblízka bratrův duchovní vývoj, ale její ambice jakožto vypravěčky jsou větší: chce podat zprávu o fin de siècle, době, která Evropu naplňovala nadějí. V jejím podání se tato éra ovšem mění v nejtemnější a nejstrašnější středověk, v němž neexistuje ani špetka lidskosti. Jestli se tím snaží naznačit hrůznost časů, které teprve přijdou (vypravěčka umírá hned na začátku románu v koncentračním táboře), je ovšem otázka. Možná spíše spěje k poznání, že v lidech nikdy žádné dobro neexistovalo.

Adolfině Freudové matka říkala, že ji nikdy neměla porodit, a bratr jí nepomohl, když jí, jako jediný, mohl zachránit život. A Adolfina tuto nenávist předává dál. Její románová identita je vystavěna pouze negativně, v opozici a priori nepřátelských dichotomií: Židovka v mužském křesťanském světě, slabá a nemocná v době, která vyžadovala silné občany s železnou vůlí, je typickou představitelkou znevýhodněného, „druhého“ pohlaví, jak ho ve svém nejslavnějším díle popsala Simone de Beauvoir. Do tohoto postavení je ale vehnána už samotným titulem knihy, který jí vnucuje nerovné postavení Freudova životopisce bez vlastní identity. Ale i další postavy románu jsou vymezeny pouze negativně: obě Adolfininy přítelkyně bez jediného pohybu sledují, jak je jejich slavní bratři mlčky opouštějí. Stejně jako Adolfina pouze klopí oči a čekají na další ránu osudu.

Diskriminované postavení zároveň Adolfinu předurčuje k tomu, aby se stala glosátorkou konfliktních a rozporuplných momentů v dějinách křesťanské Evropy, ať už se jedná o soužití Židů a křesťanů, postavení prostitutek ve společnosti či střety bláznů s řádnými občany: „V té době bývala v každém větším městě jedna věznice pro pomatené. V ní je neléčili, nýbrž trestali. Blouznění nebylo chápáno jako nemoc, ale jako zločin. Ti, kteří se mezi sebou považovali za normální, odjakživa potřebovali postavit nepřekročitelnou hranici mezi sebe a ty, kteří byli prohlašováni za blázny. Vládci oněch měst, která byla obklopena vodou, podpláceli loďaře, aby posbírali blázny, takže lodi pluly plné nešťastníků svázaných na palubě. Pokud vydrželi žízeň a hlad, pokud nebyli zkoseni větrem a chladem, bývali tajně vyloďováni u prvního přístavu. Pokud to nebylo možné, vyhazovali je na nějakou neobydlenou pevninu nebo je házeli do vody.“

Pofňukávání a evropská sláva

Smilevski se řadí k mladší generaci makedonských spisovatelů. Je autorem mnoha povídek a kromě Freudovy sestry ještě dalších dvou románů. Druhý román Razgovor so Spinoza (Rozhovor se Spinozou, 2002) sklidil velmi příznivé kritiky a Smilevski za něj získal cenu Román roku renomovaného deníku Utrinski vesnik. Už v tomto textu spojil do jisté míry vyfabulovaný příběh s konkrétními citacemi. Stejnou metodu použil i ve Freudově sestře, kde především Freudovy citáty mají dokreslovat vztah obou protagonistů.

Za román Freudova sestra získal Smilevski v roce 2010 cenu Evropské unie za literaturu. Díky tomu se tento román dočkal překladu do všech jejích dvaceti tří úředních jazyků a vyjde ve všech členských zemích. Makedonská literatura patří mezi nejmladší národní literatury – makedonský jazyk byl oficiálně kodifikován až po roce 1945 –, mnoho autorů tak do evropského kulturního povědomí zatím nevstoupilo. Vydání knihy v celé Evropské unii lze jistě považovat za velký úspěch. Je ovšem otázka, do jaké míry je to úspěch zasloužený. Smilevského román Freudova sestra je sice lehce travestovaný, ale přesto překvapivě neuvěřitelný kýč. Jakékoliv otázky, které by si čtenář mohl položit, autor okamžitě zodpovídá hledáním toho nejhoršího a nejnižšího, co v lidech je. Tyto polohy by jistě vzhledem k tématu byly očekávatelné i přípustné, ale v podání Adolfiny Freudové zní jako fňukání malé holčičky, kterou starší bratr nechce vzít s sebou, když si jde hrát s kamarády ven – nic hrozného, a ani nic důležitého.

Teprve poslední slovo Smilevského románu, „zapomenu“, poskytne čtenáři nějakou naději. Adolfina Freudová se v koncentračním táboře upíná k smrti jako k jediné možnosti, jak zapomenout: na bratra, matku, přítelkyně, svoji jedinou lásku i nacisty v Rakousku. Obávám se, že po dočtení Freudovy sestry bude i leckterý čtenář doufat, že se mu podaří zapomenout: na tento nepovedený román, na vše vědoucí a vše odsuzující Adolfinu Freudovou, na její vyprávění o svém i Freudově životě i na její náhled na Evropu přelomu století.

Autorka studuje komparatistiku a slavistiku.