Takový obyčejný příběh - literární zápisník

Procházívám s chutí pravidelnou prosincovou žeň seznamů toho nejlepšího či nejzajímavějšího z knižní produkce uplynulého roku. Podobným žebříčkům poskytuje před koncem roku v anglofonním mediálním prostoru místo snad každý deník, časopis či blog, který chce působit alespoň trochu „sečtěle“. Převažující způsob konstrukce různých „the best of“, při kterém redakce oslovují tu více, tu méně významné osobnosti literárního světa, totiž nabízí nejen příležitost ověřit si, které že texty podle očekávání zarezonovaly, případně oproti předpokladu velký ohlas nesklidily.

Úspěchy slavil loni zcela zaslouženě například The Bone Clocks (Kostěné hodiny) Davida Mitchella či The Book of Strange New Things (Kniha zvláštních nových věcí) Michela Fabera. Naopak skoro až hrobové mlčení provázející novou prózu Iana McEwana The Children Act (Zákon o sociálně­právní ochraně dětí), jež je mimochodem rozhodně zajímavější než autorův předchozí nemastný neslaný Mlsoun, lze číst jako doklad polevujícího zájmu o tohoto kdysi privilegovaného premianta jedné autorské generace. Ironičtější průzkumníci si pak mohou dělat čárku za každou zmínku Karla Ove Knausgarda, na kterou narazí: zdá se, že monumentální šestidílné autobiografické monstrum s chytlavým titulem Min Kamp (anglicky My Struggle) loni musel číst (či alespoň do nebe vychvalovat) každý, kdo chtěl v britské a americké kritice něco znamenat, a norský spisovatel se tak aktuálně chopil uvolněné role lokálního překladového favorita.

Statisticky významný výskyt nějakého textu, který třeba ani nebyl tolik na očích, může upozornit i na práci, kterou byste podle obálkové upoutávky či prvních recenzí do rukou sami od sebe nevzali. Krátká anotace s ukázkou, jež hovoří o druhém románu Jenny Offillové Dept. of Speculation (Oddělení dohadů) jako o niterně působivém líčení (tak trochu básni v próze) citového vztahu Manžela a Manželky (ano, jména zde chybějí, zástupná označení jsou zase v módě), zvládla slíbit takřka vše, čemu se v současné literatuře snažím obloukem vyhýbat. Když ale knihu spolu s desítkami dalších osobností doporučili ve svých volbách například i James Wood z New Yorkeru, prozaička Lydia Milletová či John Self (příležitostný recenzent britského Guardianu a jinak provozovatel kontinuálně zajímavého bookblogu The Asylum), třeba by na ní mohlo přece jen něco být?

Dept. of Speculation je po záplavě virtuózních mnohasetstránkových opusů posledních let příjemným připomenutím, že velikost není podmíněna rozsahem. Vzdušně sázených sto osmdesát stránek malého rozměru a velkých řádkových prokladů sestává povětšinou z jedno­ až pětivětých odstavců, na první pohled možná spíše jen tak nedbale porovnaných do bloků. Vyprávěný příběh by pak snad ani nemohl být ordinérnější: seznámí se, sezdají je, narodí se dcera, dojde na nevěru i její bolestivé následky. Do toho trocha přemýšlení o roli ženy/matky, nějaká ta líčení vlastních rodičovských i existenciálních nejistot a terapeutických peripetií, a aby se čtenář chytil na háček, přihodíme nějaký ten náznak možné autobiografičnosti: medailon autorky na záložce říká, že vyučuje tvůrčí psaní – totéž se dozvídáme i o Manželce. Vida!

Ani sebeobnošenější repertoár dějových rekvizit a peripetií ale nedokáže znehodnotit prózu tak nadané stylistky, jakou je Offillová. Vyprávění se zde odehrává ve směsi fragmentů, anekdot, zlomků, citací a občas i mimoběžných poznámek, třeba o vesmírném programu či Reineru Mariovi Rilkem. Jistě ne náhodou se takřka nic nedozvídáme přímo, klíčové zvraty jsou leckdy prozrazeny až zpětně, jakoby mimochodem a mezi řečí, takže je čtenář neustále nucen zůstávat ve střehu a být připraven přehodnocovat čtené – a více než jindy tak rekonstrukcí „prožívat“, interpretací internalizovat líčené. Působivost, jíž autorka tímto kompozičním trikem dosahuje, přesvědčivě ospravedlní veškeré to prosincové velebení. Ostatně i manýra s pojmenováním jednajících osob nakonec odkryje svou motivovanost: jak totiž sledujeme radikální proměny vypravěččina psychického stavu, přechází text od klasické ich­formy k neosobním pojmenováním a zpět. Celý ten útlý román je totiž takový: v dobrém slova smys­lu obyčejný a přitom do detailu promyšlený. Je moc dobře, že i takové dokážou stále uspět.

Autor je bohemista.