Mříže za mřížemi

Prostor bohnické Prádelny je sám o sobě emocionálně velmi působivé prostředí. Zašlé vysoké stropy, kachličkové obklady a oprýskané stěny umocňují tísnivou atmosféru, která obklopuje celý areál léčebny. Díla Evy Koťátkové jako by byla vytvořena tomuto prostředí na míru – tématem vycházejí z konkrétních příběhů duševně chorých jedinců a strohou formou odkazují k rozumovému rastru, který nejenže svírá a kategorizuje psychický obsah, ale i odděluje společensky způsobilé občany od těch nezpůsobilých.

Objekty zkonstruované Evou Koťátkovou vycházejí z konkrétních případů pacientů pobývajících v různých léčebnách. Jejich osudy jsou na výstavě převyprávěny a doprovázejí jednotlivá díla. Většina z nich je založena na přímé rekonstrukci či ilustraci předkládaného vyprávění. Příběh o písařce, která si na klinice Bedlam řádkovala na stroji kusy látky, aby je pak užívala jako zápisník, znázorňuje Koťátková historickým šicím strojem s kusy nařádkované látky. Příběh chlapce obsedantně stříhajícího nůžkami veškeré tiskoviny je reprezentován jako výsek knihovny se spadanými, vystříhanými obrazy a nezvykle velkými kovovými nůžkami. Příběh konstruktéra absurdních létajících strojů Gustava Mesmera doplňuje schematický dřevěný stroj s černými deštníky, údajně sestrojený na základě konkrétních skic.

Umělkyně v takto pojatých objektech pracuje s přinejmenším sto let starou avantgardní představou o stírání hranic mezi činností duševně chorých a prací výtvarných umělců. To ostatně dokládá i umístění známé kresby od Johanna Knüpfera, autora zahrnutého v knize Hanse Prinzhorna Výtvarná tvorba duševně nemocných (1922, česky 2011), do jedné z vitrín společně s kresbami pacientů různých léčeben. Stejně jako je Prinzhornova sbírka schizofrenních tvůrců velmi výběrová, i Koťátková si autorsky vybírá známá či působivá vyprávění osob, jejichž životy byly ovládány utkvělými představami. Znejasnění zmíněné hranice jsou nejblíže performativní živé obrazy, které instalaci ve vybraných termínech doprovázejí a budou v areálu léčebny probíhat i po skončení výstavy.

Nevinní vinní

Z řady spíše ilustrativních objektů vybočuje sugestivní zpracování osudu schizofrenika Jakoba Mohra. Divák má možnost naslouchat ve stísněné kovové ohrádce toku Mohrovy mysli protřednictvím nahrávky, která zachycuje Mohrovo vnímání probíhajícího soudního procesu, a současně si prohlížet model soudní síně složený z volných černobílých kreseb. Koťátková s až fyzickou naléhavostí zprostředkovává rozkol mezi úsilím uposlechnout hlasy vnějšího mravního zákona a tendencí následovat stejně neodbytné hlasy vnitřní, které však ke schizofrenikovi přicházejí taktéž z vnějšku, podobně jako promluvy soudců. Zaslouží si Mohr za své jednání potrestat, či je pro něj trestem už samotný jeho stav? Nebo se mu jeho choroba stává trestem, teprve když čelí společenskému řádu? České právo hodnotí trestné činy psychicky nemocných obvykle jako „činy jinak trestné“ a uznává neodpovědnost za zavinění na základě nepříčetnosti dotyčného. V případě spáchání činu jinak trestného ukládá soud ochrannou léčbu, případně zabezpečovací detenci. Svět šílenství je tak uzákoněn jako svět vyhnanství, a ač nemocnému není přiznána vina, stále jde o prohřešek vůči rozumem nastolené společenské morálce.

Nejnovější z případů, jež výstava prezentuje, je starý zhruba padesát let. Historické jsou i předměty, které Koťátková užívá, ať už se jedná o šicí stroj, stolek, oděv či postel. Spolu se zchátralým prostředím Prádelny tak celá výstava působí, jako by se vznášela v nostalgicky vzdálené, snové minulosti. Svět za mřížemi okolních pavilonů je touto formou vykreslován spíše idealizovaně, namísto aby docházelo k jeho nuancovanému přiblížení lidem zvenčí. Muzeum Evy Koťátkové dává divákovi nahlédnout do několika silných příběhů lidí s psychickými nemocemi, zhmotňuje jejich vizuálně působivé vnitřní představy a ukazuje potenciálně tenkou hranici mezi jejich tvorbou a tvorbou umělců. Izolovanost duševně chorých lidí však výstava spíše podtrhuje, než prolamuje.

Autorka je studentka UMPRUM.