Rapová klaustrofobie

Run the Jewels jsou společným projektem dvou hudebníků, kteří se na hiphopové scéně proslavili svou sólovou tvorbou dříve, než se poprvé sešli v nahrávacím studiu. Producent Jaime Meline tvoří pod nickem El Producto, obvykle redukovaným na zkratku El­P. Rapper a mimochodem také poměrně známý aktivista Michael Render si říká Killer Mike. Jejich spolupráce je funkční zřejmě proto, že se v ní spojují dva různé pohledy na rap.

Tvorba prvního jmenovaného, ovlivněná skupinami jako Public Enemy nebo The Bomb Squad, představuje alternativu k tradici žánru. El­P vytváří beaty, které si svou výrazností nezadají s textem, a nahrávkám dodává charakteristický klaustrofobický zvuk, v němž mají své místo lo­fi polohy i střídmé žánrové odkazy do historie pop music, včetně doprovodných ženských hlasů ve stylu šedesátých let, dřevní hardrockové kytary nebo vokodéru s robotickým efektem. Oproti tomu Killer Mike má přece jen blíže ke konvenční představě o hip hopu – soustředí se především na energii monologu, který evokuje špinavou ulici. Zjednodušeně by se snad dalo říct, že do hudby Run the Jewels vnáší původní syrovost a přímočarost rapu. Nutno však dodat, že tento efekt by stěží mohl nastat, nebýt potemnělé atmosféry docílené produkcí El Producta. To platilo pro eponymní debutové album z roku 2013 a platí to i pro loňskou desku Run the Jewels 2, která měla zasloužené pozitivní kritické ohlasy.

Podivná dvojice

Fakt, že členové Run the Jewels reprezentují dva různé přístupy k žánru, ilustrují i nehudební kulturně­společenské souvislosti. Zatímco El­P je bílý producent z New Yorku, který se už dávno etabloval jako kulturní metropole, Killer Mike je naopak černý rapper z Atlanty, jež se donedávna nacházela na „hudební periferii“ (viz text Ondřeje Bělíčka v A2 č. 8/2015). Kontrastní je ostatně i samotná podoba hudebníků: zatímco El­P je ležérně působící běloch středního věku, Killer Mike naplňuje hiphopový stereotyp mohutného černocha ověšeného zlatými řetězy a imponujícího už svou hmotností.

Důvodem, proč jsou Run the Jewels jedním z nejzajímavějších hiphopových projektů současnosti, je právě způsob, jakým oba jeho členové dovedou své odlišnosti zúročit, respektive kombinovat. Proto také jejich společná tvorba neoslovila pouze dosavadní fanoušky El Producta a Killer Mikea, ale i množství nových posluchačů, kteří jejich sólovou tvorbu mnohdy ani neznají. Oba hudebníci se pokorně podřizují společnému konceptu. I když je rap žánrem tradičně spojovaným s okázalým individualismem až egoismem, na dvojici desek, jež Run the Jewels dosud vydali, není jediný track, který by byl okázalou manifestací stylu jednoho či druhého. Vzájemný respekt je podmínkou uvědomělosti a ­racionality jejich díla, které se záhy stalo „klasikou“ žánru – nebo mu to aspoň hudební publicisté předpovídají.

Vulgární konstruktéři

Za tvorbou Run the Jewels, jakkoli spontánní se zdá být třeba hledat především systematicky vytvářený formální styl, konstruovaný a rozvíjený všemi prvky každé skladby. Beaty, ruchy a různé další aranže, stejně jako palba slov, případně spoře využívaný zpěv, totiž fungují v první řadě esteticky a teprve sekundárně jako médium sdělení. Což ovšem neznamená, že by posluchač neměl poslouchat, o čem Killer Mike rapuje. Leckdy je to vulgární, časté jsou odkazy k fantasy a vždy to má spád. Důležité však je, že hudba nikdy neslouží jen jako pouhý rytmický „podklad“ pro rapování.

Zvuk Run the Jewels je hutný a tvrdý. Potěší ty, kteří moderní rap považují za prefabrikovaný pop vyráběný pro poslech do auta nebo pro playlisty fitness center. Beat, dávkovaný jako bolestivé údery nebo sekvencovaný jako střelba, navozuje tísnivé pocity, které důrazná rapová flow ne vždy zcela rozptyluje. Evokuje tak v posluchačích stísněný prostor, který se otřásá v základech. Další kompoziční vrstvou je koláž deformovaných či útržkovitých zvuků, které do skladeb pronikají jako nečekané či naopak neodbytně se vracející bizarní trosky vnějšího světa, hudební historii nevyjímaje. Co se týče práce s hlasem, prostor dostává téměř výhradně rap, zpěv zde navzdory současnému trendu téměř nenajdeme. Také tímto způsobem se El­P a Killer Mike brání upadnutí do žánrového stereotypu a ukazují, že i popovými elementy lze bojovat proti populárním schématům.

Bez kompromisů

Přestože se obě dosud vydané desky vzájemně příliš neliší a souvztažnost mezi nimi je zřejmá, zdaleka se nejedná o identické nahrávky. Vztah obou desek je čitelný: první nastavila koncept, druhá jej pak rozvinula a dopracovala. Na základě této souvislosti může druhé album působit jako tematizace toho prvního. Příznačná je práce s repeticí. Zatímco debut ji využil pouze několikrát, na druhé desce se na ní zakládá většina skladeb. Zatímco v roce 2013 jako by Run the Jewels teprve objevovali účinnost tohoto konstrukčního postupu, nyní jde o nosný prvek, který nepřehlédnete. Montáže zvuků připomínajících počítačové errorové upozornění nebo stále se opakující zaseknutý hlas patří k nejzajímavějším auditivním vjemům z druhého alba Run the Jewels. Na jednu stranu ukazují, že El­P a Killer Mike věří síle softwarového experimentu, na stranu druhou vytvářejí neskutečné chytlavé struktury, které budou posluchačům ještě dlouho znít v hlavě.

Přestože Run the Jewels koncepčně rozvíjejí prvky různých „verzí“ rapové hudby, od její současnosti jako by se distancovali – žádným aktuálním trendem totiž nelze tvorbu tohoto dua popsat. Producent El­P a rapper Killer Mike se pohybují ve vlastním vesmíru, který může být vnímám jako projev nostalgie po době, kdy svá alba vydávali OutKast. V žádném případě však nejde o rezignovaný „návrat ke kořenům“ nebo o komerční resuscitaci určitého retromodelu. Právě naopak, Run the Jewels rázným a nesmlouvavým gestem ukazují, že hip hop není žánrem kompromisu, kalkulu ani teenagerské zábavy. Tato jejich pozice je dalším potvrzením toho, že nejlepší současná hudba se odvrací od současnosti.

Autor je hudební publicista.