Součást západní kultury

Navzdory dojmu, který můžeme získat ze soudobých tuzemských internetových diskusí o islámu, je česká orientalistika společenskovědní oblastí, na niž bychom mohli být právem hrdí. Někteří naši orientalisté si v době ne zas tak vzdálené dokázali získat světové renomé a i dnes je odborná orientalistická produkce v češtině svou kvalitou i kvantitou ve středoevropském měřítku výjimečná.

Odborně, ale přístupně

Mezi legendy české orientalistiky bezesporu patří Alois Musil (1868–1944), moravský rodák, sedlák, římskokatolický kněz, biblista, arabista, cestovatel, spolunáčelník dvou beduínských kmenů, rakousko­uherský agent, český vlastenec, popularizátor Orientu a workoholik, abychom vyjmenovali jen ty stěžejní z jeho charakteristik. Musilova obdivuhodná bibliografie obsahuje zásadní odborná díla vydaná ve světových jazycích, ale také populárně naučné knihy určené pro širokou veřejnost a romány pro mládež. Ve své době tak Musil činil to, na co mnozí orientalisté dnes rezignují, když se tváří v tvář xenofobním náladám notné části naší veřejnosti vzdávají snah tuto veřejnost vzdělávat a uzavírají se do své odborné ulity.

Musilova kniha Ze světa islámu – která vznikla už v roce 1941, letos však vychází poprvé – patří do kategorie spíše odborné, leč byla napsána velmi přístupným jazykem, aby byla plně srozumitelná i laickému čtenáři. Musil se v ní pokusil o souhrnný rozbor islámu jako náboženství i jako civilizačního okruhu v různých místech jeho rozšíření v průběhu dějin až do moderní doby. Z dnešního pohledu se nepochybně jedná o příliš velké sousto pro jediného člověka, natož pro jednu knihu. V Musilově době však byl takový počin ospravedlnitelný. Tehdejší český čtenář měl k dispozici jen nemnoho titulů, mezi nimiž vynikal zvláště překlad Koránu od Aloise Nykla, kapitoly Felixe Tauera o raných dějinách islámského světa a rovněž Musilovy knihy z edice Dnešní Orient, z nichž práce Ze světa islámu do značné míry vychází.

Příbuzný křesťanství

Vzhledem k velkému časovému úseku, který dělí sepsání díla od jeho vydání, leccos nutně zastaralo, místy se vyskytují faktické nepřesnosti (na většinu z nich upozorňuje editor v poznámkovém aparátu) a rovněž by se dala kritizovat i jistá schematičnost, k níž se Musil tu a tam uchyluje. Přesto není vydání knihy pouhým příspěvkem k bádání v oblasti historie české orientalistiky. I současný čtenář v ní najde mnoho cenných informací, především těch, jež vycházejí z důvěrné znalosti arabského, zvláště beduínského prostředí. Orient znal Musil nejen teoreticky z evropských knihoven, ale i bezprostředně z dlouholetých opakovaných pobytů „v terénu“. Islám přitom chápal nikoliv jako protipól křesťanství, Západu či civilizace, ale jako svéráznou, orientální součást západní kultury a přinejmenším v jeho původní, arabské podobě jej považoval za velmi blízkého příbuzného křesťanství.

Musilův přístup k islámu může být pro neznalce překvapivý. Současná evropská veřejná debata o tomto náboženství a jeho vyznavačích totiž až příliš často osciluje mezi xenofobií a apriorní protiislámskou zaujatostí na jedné straně a na straně druhé mezi morálním relativismem, úzkostlivou politickou korektností a tendencí přehlížet u nezápadních kultur jejich stinné stránky. Odborný diskurs se u nás obou extrémů zpravidla vyvaroval, což je samozřejmě dobře, ovšem jen málokdo z orientalistů si dnes dovolí být tak přímočarý, jako byl Musil. Jeho kniha není strohým vědeckým pojednáním a na mnoha místech je autor dokonce velmi subjektivní. Pouští se rovněž do odvážných hodnocení, jichž se velká část dnešních odborníků ve snaze o vědeckou serióznost raději vystříhá.

Pravda je, že Musil měl v tomto ohledu oproti dnešním orientalistům mnohem snazší pozici, neboť se nemusel ohlížet na to, koho svými komentáři může urazit či popudit. Pro většinu lidí u nás byl muslimský svět totiž stále ještě jen tajuplně exotickým prostředím tak trochu v duchu pohádek Tisíce a jedné noci a navíc oblastí bezpečně vzdálenou. Mezinárodní terorismus džihádistických uskupení byl věcí neznámou a evropské státy neřešily otázku integrace početných muslimských menšin.

Osobní stanovisko

Musil dovedl pozoruhodným způsobem projevit respekt k odlišnému náboženství, zároveň ovšem vycházel z vlastních křesťanských kořenů a v některých momentech byl vůči islámu a muslimům i velmi kritický. Právě vědomí vlastní ideové ukotvenosti mu umožnilo navázat s islámem duchovní dialog, nechat se jím inspirovat, hledat společné rysy, aniž by se přitom jakkoliv vzdával kritického úsudku. V tom se velmi lišil od převážné části dnešních kritiků islámu, u nichž je protiislámský odpor a okázalý boj za velmi vágně definované „naše hodnoty“ často pouze zástěrkou vlastního pocitu vykořeněnosti.

Ačkoliv je Musilův text v některých ohledech již skutečně překonaný, občas působí až vizionářsky. Kupříkladu když autor tvrdě kritizuje vnucování západního pojetí uspořádání společnosti muslimům a zdůrazňuje, že si muslimové musí pro sebe najít odpovídající společensko­politický systém sami, bez vnějšího vměšování. Aktuální politická situace na Blízkém východě mu v tom dává plně za pravdu. Pro nejednoho „bílého muže toužícího zachraňovat tmavé ženy před tmavými muži“ bude jistě působit jako červený hadr Musilovo tvrzení, že „muslimka žije svým vlastním životem, který je mnohdy spokojenější a šťastnější než nejsvobodnější Evropanky“. Naopak jeho nekompromisní odsudek egyptských náboženských představitelů, kteří ,,považovali za samozřejmé, že smějí napadat křesťanské náboženství, soudí však, že je naprosto zakázáno dotknout se islámu“, by bezpochyby mohl pozitivně rezonovat u kritiků „dvojího metru“ a údajného nadržování muslimům. Na jednom místě tedy Musil vyzdvihuje historickou toleranci islámu vůči křesťanům a vzápětí tvrdě odsuzuje ignorantství muslimů ve vztahu ke křesťanské věrouce.

V dnešní vyhrocené atmosféře kolem islámu Musilovy názory jako celek potěší asi jen málokoho. Přesto, nebo spíše právě proto je dobře, že kniha Ze světa islámu vychází právě nyní. Laickou veřejnost, zaplavenou obrovským množstvím často povrchních informací, může pomoci přesvědčit, že hluboká teoretická i praktická znalost i nadále zůstává zcela základním předpokladem kompetentního úsudku. Pro odborníky na slovo vzaté zase může být Musilův přístup inspirující jako příklad, že je možné, bez ohledu na momentální většinové názory a sentimenty veřejnosti, zaujmout silné, a třeba i osobní stanovisko, aniž by se nutně museli zpronevěřit zásadám vědecké korektnosti.

Autor je orientalista.