Britský hudební producent Damon Albarn v jednom interview prohlásil, že Afrika mu vždy připadala jako svým způsobem futuristické místo. Už dnes v ní totiž prý můžeme vidět věci, které budou formovat i naši budoucnost. To může platit nejen pro africkou hudbu, o kterou se Albarn zajímá, ale i pro film. Nemám teď na mysli elitní filmařské solitéry jako Souleymane Cissé, MahamatSaleh Haroun či Abderrahmane Sissako, kteří točí své filmy hlavně pro mezinárodní filmové festivaly. Představa Afriky jako křišťálové koule věštící naši budoucnost mě napadla spíš při přemýšlení o filmovém průmyslu Nigérie a Ghany, který je někdy označován termínem Nollywood.
V Nigérii se už dávno zhroutila síť kinosálů a neexistují zde ani žádná profesionálně vybavená filmová studia. Produkční zázemí zdejších filmařů stojí hluboko pod standardem „profesionálních“ nároků jakékoli jiné národní kinematografie a financování zcela spadá do kategorie „no budget“. Odhady průměrného rozpočtu nollywoodských filmů se liší, některé zdroje uvádějí čtyřicet tisíc dolarů, dokumentární film Nollywood Babylon (2008) mluví dokonce o pouhých patnácti tisících. Pro srovnání: průměrný rozpočet současných českých filmů činí v přepočtu zhruba milion dolarů. Natáčí se přímo v bytech a exteriérových lokacích na levné digitální kamery. Speciální efekty ve fantastických filmech se vytvářejí pomocí primitivního morfingu, herci se vybírají na konkursech z obyčejných lidí bez jakékoli profesionální průpravy (filmové školy tu samozřejmě také neexistují). Nejstarší nollywoodské filmy se distribuovaly na VHS kazetách původně určených k nahrávání, dnes je nejtypičtější médium Video CD, přičemž disky se prodávají především na pouličních tržištích, zejména v Lagosu.
Přesto v těchto podmínkách v Nigérii vyrostl jeden z nejproduktivnějších filmových průmyslů. Údaje o počtu filmů, které tu ročně vzniknou, se liší. Nejčastějším odhadem je neuvěřitelných tisíc titulů, Nollywood Babylon jde ale opět do ještě většího extrému s naprosto bezprecedentním číslem: 2 500 snímků. To by znamenalo, že jde o vůbec největší kinematografii světa. Běžně se totiž uvádí, že nejvíce filmů vzniká v indickém Bollywoodu, který za rok vyprodukuje až 1 600 filmů. Pro srovnání: v USA vzniká kolem pěti set filmů ročně.
Vidět v Nollywoodu možnou budoucnost světového filmu je provokativní představa. Nicméně v souvislosti s tím, jak často se objevují apokalyptické scénáře brzkého zhroucení kinodistribuce, hollywoodských či východoasijských filmových studií nebo evropských systémů státní podpory filmu, je to alespoň nějaká vidina. Pokud bude existovat něco jako postkatastrofická kinematografie, bude vypadat dost možná nějak takhle. Namísto trhu, kterému každoročně dominuje několik finančně extrémně nákladných a extrémně ziskových blockbusterů, tu máme hyperprodukci stovek titulů, které ale nemají prakticky žádnou uměleckou ani jinou hodnotu. V nigerijské produkci už dnes do velké míry odpadá rozměr kinematografie jakožto fenoménu spojeného s určitou národní či společenskou prestiží i coby uměleckého artefaktu s trvalou kvalitou.
Nollywood je příznačný produkt nigerijské společnosti, zejména Lagosu. Filmový historik Onookome Okome o něm říká, že to je v podstatě gigantický slum a zároveň Eldorádo, do kterého přicházejí tisíce lidí s představou, že se zde dá rychle zbohatnout. V důsledku toho se ve městě rychle koncentruje stále více lidí žijících v čím dál větší bídě. Nollywoodské filmy tento aspekt přirozeně odrážejí. V první řadě v podobě celého průmyslu, který je založený na chrlení velmi levných spotřebních produktů, jež jsou na trhu záhy nahrazeny novými variantami téhož. Bytostně lokální je ale i tematika nollywoodských filmů. Obvykle jde o komedie či melodramata, která mnohdy pojednávají o rychle zbohatnuvších hrdinech – často se tu ukazují drahá auta nebo jiné luxusní předměty jako ústřední atrakce. Režisér nollywoodského filmu Ojuju (2014) C. J. Obasi kritizuje nollywoodské filmy za to, že jsou příliš umělé a ukazují šťastné lidi obklopené relativním přepychem, zatímco jeho přístup je mnohem realističtější. Ojuju se natáčelo v reálném slumu s jeho autentickými obyvateli. Spojení realismu a variace na žánr zombie hororu dokonce přilákalo k filmu jistou mezinárodní pozornost, což se doslova tisícům jiných nigerijských filmů nepoštěstilo.
Další fascinující a příznačnou charakteristikou Nollywoodu je právě jeho zásadně lokální význam, který nepřekračuje hranice Nigérie. Ohromující kvantita zdejší produkce nemá vůbec šanci ohrozit suverénní vládu Hollywoodu nad globálním filmovým trhem. Drtivou většinu nigerijských filmů nikdy nezhlédne žádné publikum mimo zemi jejich vzniku a převážná část světových diváků o Nollywoodu ani nikdy neslyšela. Zápletky zdejších filmů často vycházejí z místních reálií a tradic a pro zahraniční diváky bývají obtížně srozumitelné. I tahle charakteristika nádherně zapadá do albarnovské fantazie o Nollywoodu jako futuristické postkatastrofické kinematografii. Představy o filmu po zhroucení tradičních institucí udržujících globální ráz tohoto velmi nákladného (a v podstatě luxusního) zábavního a uměleckého průmyslu. Slovo babylon v názvu zmiňovaného dokumentu o nigerijské filmové produkci vlastně předjímá možnou alternativu k dnešní globální kinematografii. Namísto hierarchicky vystavěného boje o vliv je to chaotická změť hlasů s jepičí životností a velmi omezeným dosahem, v níž si jednotliví mluvčí i posluchači často vzájemně nerozumějí a většinou o sobě ani nevědí.