Ministr bez portfeje Jiří Dienstbier v polovině dubna odvolal ředitele Agentury pro sociální začleňování Martina Šimáčka. Spor o vedení vládního úřadu přerostl v otevřenou krizi, která neskončila ani výběrovým řízením, z něhož vzešel nový šéf.
V Česku se stále zvyšuje počet takzvaných vyloučených lokalit a spolu s nimi narůstá i armáda chudých, kteří je obývají. Nejde přitom zdaleka jen o Romy. Naposledy to potvrdila analýza pro potřeby Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), která identifikovala 606 sociálně vyloučených lokalit, přičemž před devíti lety jich bylo 310.
Vládním orgánem, jenž se ve spolupráci s některými obcemi a městy snaží situaci chudých měnit, nebo jim ji alespoň ulehčit a zároveň pozvolna hledat kroky k systémovým změnám, je Agentura pro sociální začleňování (ASZ), kterou donedávna řídil nestraník Martin Šimáček. ASZ spadá do působnosti ministra bez portfeje Jiřího Dienstbiera, jenž se rozhodl ředitele Šimáčka odvolat. S odstupem času se zdá, že šlo především o politické řešení, které dokazuje hlavně to, že ministr Dienstbier vládne – krom jiného – pravomocí mnohé pokazit.
Celá kauza začala odvoláním, které přišlo ve chvíli, kdy ASZ dokončovala novou metodiku pro způsob čerpání evropských peněz, na jejímž základě má Česko získat na boj proti chudobě deset miliard korun. Následovala stávková pohotovost 59 zaměstnanců (celkem jich v Agentuře pracuje sedmdesát) a po neúspěšném vyjednávání odchod čtrnácti lidí, z nichž pět patřilo do užšího vedení. Další mají brzy následovat. Zdá se tedy, že se v podstatě podařilo paralyzovat úřad, kolem něhož se sice vedla řada odborných sporů, ale Dienstbier si ho dosud prakticky nevšímal, což nejlépe ilustruje skutečnost, že se s Šimáčkem stihl sejít v době svého úřadování pouze dvakrát. Vypovídá to o celkovém způsobu práce ministra, ale hlavně o tom, jaké zájmy jsou často skryty za snahou pomáhat těm, kteří to nejvíce potřebují.
Když ministr potřebuje suplovat
Ukazuje se totiž, že boj s chudobou dost dobře nelze oddělit od zápasu, jenž souvisí s výše zmíněnými deseti miliardami. Ty se následujících sedm let budou rozdělovat mezi sedmdesát měst. Čerpání těchto financí by mělo vést například ke vzniku nových škol a školek, možnosti doučování, ale i sociálního bydlení a sociálních a psychologických služeb včetně různých sociálních firem. Pro představu můžeme uvést, že jen v Ostravě se počítá s projektem za 180 milionů korun, jenž by se týkal padesáti škol. Není žádným tajemstvím, že peníze z evropských dotací, které mají pomáhat nejchudším, dosud do nejrůznějších projektů tekly především přes kraje, ale nyní mají podléhat koordinovanému přístupu ve spolupráci s neziskovými organizacemi a právě ASZ, která bude vypracovávat konečný posudek projektu. I proto, aby byly peníze využity účelně, případně aby se dokonce nestaly nástrojem další segregace.
Zatímco vzbouření zaměstnanci včetně Šimáčka od počátku naznačují, že za odvoláním bývalého ředitele stojí zákulisní tlaky Asociace krajů, doprovázené zájmy blíže nespecifikovaných „romských elit“, které chtějí mít ve vedení ASZ svého člověka, Dienstbier podobnou interpretaci zcela vylučuje a poukazuje na Šimáčkův chybný postup při udílení jedné z mnoha veřejných zakázek a na jeho nechuť k chystané reorganizaci. Při bližším pohledu se nicméně zdá, že Šimáčkovo přiznané pochybení je spíše formálním přestupkem než snahou jakkoliv obcházet zákon a rozhodně ho nelze považovat za jednání zavánějící korupcí. Ministr také poněkud nešťastně připomněl, že Šimáček a jeho podřízení se snažili na vlastní pěst lobbovat proti původní podobě školského zákona. Zapomněl už ale dodat, že tím vyvažovali jeho vlastní nečinnost – zákon totiž v podstatě konzervoval segregační stav, týkající se takzvaných praktických škol. Podobně záslužnou roli přitom ASZ sehrála opakovaně, například když kritizovala koncepci sociálního bydlení MPSV nebo když nedávno varovala před novelou zákona o hmotné nouzi, jež podmiňuje vyplácení dávek na bydlení souhlasem obcí, čímž v podstatě umožňuje výběrově šikanovat jednotlivce přežívající na existenčním dně. V počínání lidí z ASZ možná skutečně nebylo příliš loajality k ministrovi ani ke straně, kterou zastupuje, ale byla v něm patrná snaha nevytěsnit to, v čem spočívá hlavní náplň jejich práce, totiž v boji s chudobou.
Bez Romů to nepůjde
Pozastavme se na chvíli u poněkud nešťastného spojení „romské elity“, které je součástí širší otázky participace Romů na rozhodování o politikách, jež významně ovlivňují jejich budoucí možnosti vykročit ze začarovaného kruhu diskriminace a vyloučení. ASZ byla stejně jako mnohé nevládní organizace, jež pracují v terénu s nejchudšími, často a právem kritizována za mizivý podíl Romů na rozhodování o jednotlivých projektech a uhýbání před komunitní prací, která se nutně vylučuje s direktivním a paternalistickým přístupem. Pokud dnes (často bývalí) zaměstnanci Agentury varují před „romskou elitou“, která je buď zcela loajální politickým stranám, k nimž přináleží, nebo dokonce neváhá vydělávat na takzvaném černém zlatě, zmiňují pouze půlku problému. Bez Romů, kteří budou zastoupeni v klíčových pozicích na všech úrovních boje proti vyloučení, se totiž dlouhodobě nemůžeme obejít. Anebo můžeme, ale musíme pak počítat s tím, že nastavení „o nich bez nich“ nebude nikdy dobře fungovat. Jakkoli může být tedy strach z romské reprezentace, která nevyrostla autenticky zdola, v mnoha ohledech oprávněný, je třeba neustále usilovat o to, aby se Romové dostávali ke slovu, a tím pádem třeba i k funkcím, které mu dodají patřičnou váhu. Když jejich status nebude odvozen pouze od materiálního a politického úspěchu, případně od strachu, který vyvolávají ve vlastní komunitě, bude to dobrý začátek.
S tím tak trochu souvisí v Česku už poněkud omletá diskuse, která se týká dichotomie sociálního a etnoemancipačního přístupu. Dienstbier na tiskové konferenci k dění v ASZ v podstatě pouze přejal poměrně oprávněnou dlouholetou kritiku inkluzivního a výkonnostního přístupu sociální práce, který zcela pomíjí etnický aspekt věci (tento přístup bývá spojován s terénní praxí organizace Člověk v tísni). Je ovšem otázka, do jaké míry to ministr myslí vážně a zda má konkrétní představu, jak by měl etnoemancipační přístup vlastně vypadat, protože o něm dosud nic bližšího neřekl. Navíc se zdá, že k proměně názoru na samospasitelnost individuální sociální práce pozvolna docházelo i v ASZ – její pracovníci například pořádali několik workshopů týkajících se romské participace či emancipace. Terénní práce ostatně většinou brzy ukáže limity jednostranných přístupů a logika věci směřuje spíše k jejich kombinaci.
Připomeňme, že v souvislosti s možným nástupcem Šimáčka na pozici ředitele ASZ z úst ministra Dienstbiera zaznělo nejprve jméno místopředsedy Rady vlády pro záležitosti romské menšiny Davida Beňáka, jenž je zároveň vedoucím sociálního odboru v Praze 14. Mohlo to vypadat, že do vedení ASZ míří Rom, který bude mimo jiné důstojným zástupcem menšiny, která mezi českými chudými představuje většinový podíl. Těžko říct, jakou roli hrála skutečnost, že Beňák je sociální demokrat a že odmítl jakkoli vystoupit proti diskriminačnímu školskému zákonu a stejně tak mlčel i ke změnám, které se týkají vyplácení dávek lidem na ubytovnách. Za zmínku jistě stojí i Beňákova aktivita v sociálním podniku Prahy 14, který ze 49 procent vlastní sociální demokrat Boris Ležal, společník firmy Quick, jenž v minulosti neváhal svých devět paneláků plnit romskými nájemníky, a zapojil se tak do obchodu s jejich bídou. Skutečnost, že tři z paneláků v roce 2014 prodal, ačkoli to zakazovala strategická dohoda obce, která měla eliminovat prodej bytů do rukou spekulantů, výmluvně ukazuje, jak si dnes již bývalý radní Obrnic představuje sociální podnikání.
Musím se zeptat, co chci dělat
Do výběrového řízení na nového šéfa ASZ se nakonec přihlásilo sedm uchazečů, ale pouze jeden z nich splňoval formální kvalifikační kritéria, takže se stal vítězem v podstatě automaticky. Vzhledem k tomu, že neznáme jména ostatních kandidátů, můžeme jen těžko posoudit otevřenost soutěže. Naopak lze zpětně pochopit, proč byl celý proces výběru do poslední chvíle utajován. Ředitelem ASZ je nově sociální demokrat a dosavadní vedoucí odboru prevence kriminality na ministerstvu vnitra Radek Jiránek, jenž v tomto resortu působí takřka dvacet let. Už z jeho odborného zaměření lze předpokládat, že problematiku sociálně vyloučených vnímá především z kontrolního a bezpečnostního hlediska. Jeho veřejné výstupy se omezují na starost o pořádek, jejž ztotožňuje především s činností asistentů prevence kriminality nebo třeba s počtem kamer v ulicích, kterým úředníci ministerstva vnitra už tradičně věří více než sociální nebo komunitní práci.
V současné chvíli můžeme jen doufat, že Jiránek nepůjde ve šlépějích své předchůdkyně ve vedení odboru a bývalé nadřízené Jitky Gjuričové. Ta v době konfliktu mezi ASZ a vedením města Duchcov zdůrazňovala, že Šimáček by měl odstoupit, pokud si jako úředník dovoluje kritizovat starostku, která zrovna jednala o spolupráci s místní buňkou Dělnické strany. I proto by bylo dobré vědět, jak si roli ASZ představuje její novopečený šéf a bývalý blízký spolupracovník Gjuričové. Zatím to totiž působí tak, že žádnou ucelenou koncepci nemá – novinářům sdělil, že dosud neví, „co mu nový zaměstnavatel, tedy úřad vlády, sdělí, doporučí a nařídí jako další postup“. Bobřík mlčení mu skončil 5. června, kdy byl oficiálně jmenován do funkce a kdy bylo aktuální číslo A2 již na cestě do tiskárny. Jistá je prozatím jediná věc: až se dozvíme, jaké záměry má s ASZ Jiránek, zjistíme zároveň, co s ní v budoucnu zamýšlí ministr Dienstbier, potažmo celá vláda. Zatím jsme byli svědky výměny zásadového nestraníka za loajálního straníka a odchodu čtrnácti odborníků, kteří tvrdí, že za stávající situace nemohou plnohodnotně vykonávat svoji práci. Uvidíme, zda se vyplní i další černé scénáře, před nimiž vytrvale varují.