Rapper vystupující pod jménem Earl Sweatshirt je jedním ze současných tvůrců, kteří spojují hip hop nejen s etnickou černí, ale také s artikulací temnoty niterného prostoru. Letos vydal druhé album.
Losangeleský rapper známý pod jménem Earl Sweatshirt na sebe poprvé upozornil před pěti lety skladbou Earl a stejnojmenným mixtapem, jehož dominantní složkou byly násilnické vize a představy tehdy šestnáctiletého autora. Texty pojednávající o znásilňování mladých dívek však nebyly jediným důvodem, proč se mladý Thebe Neruda Kgositsile zdál posluchačům zajímavý. Sweatshirt si totiž od počátku dokázal najít svůj vlastní výraz. Zmíněný mixtape v produkci Tylera The Creatora naznačil, co později potvrdilo debutové album Doris (2013) a také letošní deska I Don’t Like Shit, I Don’t Go Outside. Autor suverénně pracuje s rytmickou i významovou strukturou textu a dokáže ho osobitě prezentovat. Sweatshirtův rap je pomalý a dobře artikulovaný – místy připomíná spíše lakonický básnický přednes.
Halucinační jízda
Nastíněná charakteristika do určité míry svědčí o tom, jak výrazově otevřená (anebo nevyprofilovaná) byla losangeleská rapová crew Odd Future Wolf Gang, jejímž členem se Sweatshirt stal. Úspěch kolektivu souvisel se snahou o šokující virtuální prezentaci, od jízlivých komentářů na twitterových profilech členů přes image webových stránek až po videa. Jako příklad může posloužit klip ke zmíněné skladbě Earl. Členové Odd Future v něm nejprve vypijí koktejl složený z různých nepravděpodobných ingrediencí a pak se vydají na svých skateboardech na halucinační jízdu předměstskými ulicemi. Na konci snímku se zfetovaní teenageři nacházejí v katatonických stavech, potácejí se s krví v koutcích úst nebo si počítají vyražené zuby.
Snaha provokovat byla společná, nicméně jen Earl Sweatshirt a Frank Ocean si dokázali vytvořit svébytnou poetiku a originální výraz – ostatní jako by se utápěli v často samoúčelných a nikam nevedoucích slovních hříčkách. Efektních formulací lze sice i ve Sweatshirtových textech najít dostatek, nepůsobí však samoúčelně. Na debutové desce Doris se Sweatshirt kriticky ohlíží za vlastní nedávnou minulostí, ale nedělá za ní tlustou čáru. Společná skladba s Frankem Oceanem nazvaná Sunday začíná velmi otevřenou a osobní výpovědí o nemožnosti udržení smysluplného vztahu s druhou bytostí. Text později přejde v reflexi působení drog, které „utlumují sny a přivolávají noční můry“. Potemněle však nepůsobí jen tematika, ale i samotná pomalá rapová flow.
Kupodivu právě ve společných skladbách se Sweatshirt dostává nejblíže k tomu, co leží v základech veškeré jeho tvorby, co však neakcentuje natolik, aby to bylo zřetelně patrné na první poslech – jako v Oceanově případě. Sweatshirt nechce nebo neumí svou neschopnost komunikovat s okolím artikulovat v tak čisté podobě, jak se to povedlo v písních Lost nebo Novacane jeho kolegovi. Skladby z Doris, ale také z aktuálního alba I Don’t Like Shit, I Don’t Go Outside často řeší otázky vztahů pouze v rámci rodiny, jde však o symptom obecnějšího problému. Jinou otázkou je, jakou pozici s takto orientovanou tvorbou Sweatshirt zaujímá na současné rapové scéně.
Mezi čtyřmi zdmi
Sweatshirt se svými dvěma alby dostal mezi špičku současného rapu. Desky vyšly u velkého vydavatelství (se Sweatshirtem i jeho labelem Tan Cressida podepsala smlouvu Columbia) a brzy po vydání Doris si Sweatshirt vyzkoušel spolupráci s projektem Captain Murphy producenta Flying Lotuse. Letošní novinka nicméně kromě jednoho tracku obsahuje výhradně Sweatshirtovy vlastní beaty, a je tedy skutečným autorským dílem i po hudební stránce. Těžištěm alba I Don’t Like Shit, I Don’t Go Outside je dvojice skladeb Faucet a Grief. Obě mají výrazně zpomalené tempo a svou ztemnělou atmosférou jen dále posouvají Sweatshirtův výraz směrem, který byl naznačen už na Doris. Především druhá jmenovaná skladba se svými halucinogenními beaty a mámivým outrem, v němž je nasamplována skladba You Were Too Good To Be True ze slavné první desky Garyho Wilsona, spojuje do jediného tvaru všechny typické prvky současné Sweatshirtovy produkce.
Dalo by se říct, že se Sweatshirt s každou další nahrávkou dostává stále více do pozice jakéhosi outsidera světového rapu. Zatímco na začátku kariéry vzbudil pozornost svými pokřivenými fantaziemi, na posledních albech se dostává do pozice rekursivního a místy až misantropního autora, který se cítí nejlépe mezi čtyřmi zdmi svého pokoje. Možná však nejde ani tak o outsiderství, jako spíše o příznak toho, že se rap otevírá novým přístupům a do jisté míry i nové estetice. Směr Sweatshirtovy tvorby je zřetelný – otázkou je, kam až nás zavede.
Autor je redaktor magazínu Ditchmag.
Earl Sweatshirt: I Don’t Like Shit, I Don’t Go Outside. Tan Cressida / Columbia 2015.