Asociace spisovatelů svolala čtvrtstoletí po pádu komunistické diktatury první svobodný Sjezd spisovatelů, což zavdalo k úvahám, zda jde o pojmenování trefně drzé či drze trefné, anebo je to jen bohapustý marketing. „Marketing“ byl ale sprosté slovo, které se do vaničky k dětem zlatých devadesátých let nelibě vlilo, a někteří naznačovali, že za to mohl polistopadový ministr financí. Druhý polistopadový ministr kultury za to tedy nemohl určitě, protože to uměl tehdy – a dnes ještě lépe – pojmenovat. Pojmenování Asociace asociovalo mnohé neotřelé asociace, ale zároveň přihlášení se ke sjezdům spisovatelů zdůraznilo i tolik důležitou tradici a kontinuitu.
První hlavní řečník zdůraznil, že není bohužel i bohudík nač navazovat, v tom že je svoboda i výzva, a kdo to vnímá ironicky, je sebestředný ironik. A měl hezká a hluboká přirovnání i metafory. Václav Bělohradský ale na druhé straně vyzdvihl tři nejdůležitější projevy ze IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967 a byla škoda, že ten aktuální nebyl číslován, i když byl vlastně asi první. Starší pamětníci přemýšleli, kdy pražské jaro začalo, zda právě na IV. sjezdu či dříve, třeba když to Martě Kubišové slušelo s prvním tajemníkem. Týž den napsala Olga Sommerová v Lidových novinách Tomáši Halíkovi, že by chtěla být Kubišové psem, a na titulní straně novin se objevily informace, že Filozofická fakulta si zvýšila mzdové předpisy tak, že na ně nemůže dosáhnout. Mladší pak přemýšleli, které tři projevy by mohly být citovány po téměř půlstoletí ze Sjezdu aktuálního, ale asi to bez odstupu času nejde odhadnout a čas to ukáže.
První hlavní řečník pro jistotu projevil přání, aby Sjezd historickým mezníkem nebyl, a někteří další udělali vše pro to, aby jejich projev citovat nešel, anebo jen s obtížemi a s nepochopením, čten necitlivě. Třebaže měli jen nehluboké metafory. Nebo popisovali problém silně logodegradabilně, což připomnělo zrození z gesta nesnesitelné lehkosti Milana Kundery, který také na dálku přítomné pozdravil. Některé překvapilo, že v češtině, ale jiní říkali, že šlo o překlad z francouzštiny, protože podpora kultury je tak malá, že francouzsky už umí málokdo a málokdo z přítomných čtenářů v sále by rozuměl. Naštěstí čtenářů v sále bylo pomálu, protože tam byli hlavně řečníci a páni a dámy od novin a jiných médií, včetně amatérského Facebooku a Twitteru. I když někdo nepřímo naznačoval, že tato nová média mohou za to, že se nesetkáváme a čteme méně či povrchněji, Sjezd nezapomínal všechno online propagovat a sdílet v reálném čase, a tak to asi nemůže být tak povrchní, jak to vypadalo. Snad se čtenáři dívali i na ČT 24, kde prý je vše zaznamenáno, ale lidi v sále nevěděli, zda jsou v živém či neživém přenosu.
A tak zatímco kameramani mňoukali na hračku, jako že sranda, televize zařadila živý vstup mezi rozvoj venkova a ochranu před povodněmi a suchem a zprávu o zkažené vodě z Dejvic a Bubenče, kde se nebude platit měsíc vodné a stočné. Nešly by peníze použít na Dům literatury? Ale jiní zase říkali, že televize už nikoho nezajímá, a že když to nebylo na DVTV a na Streamu, tak je to nic. A nebylo to ani v Kanceláři Blaník, kde už byla i Rekonstrukce státu, a tak jako by Sjezd nebyl nebo lidi nezajímal, ačkoliv se všichni shodli, že když literatura vykročí ze solipsistní ipsace a bude k lidu čelem, což tak tedy přímo neříkali, tak je to ta cesta nebo jedna z pluralitních cest, protože bylo potřeba si nechat otevřeno více možností a svobodných čtení a cest.
Mladí řečníci měli ruce v kapsách a starší řečníci byli elegantnější v tom, co říkali, a lidé od fochu jim více tleskali a jen někteří fochidioti přemýšleli, co je to #hashtag. V kuloárech se spekulovalo, zda to souvisí s lodí, jež dováží hašiš a trávu, ale asi ne, ačkoliv minimálně jeden alkoholický nápoj byl v baru levnější než nápoje nealkoholické, aniž by to stanovil zákon, stejně tak jako všichni kouřili disciplinovaně venku a fotky nemusel alespoň zatím nikdo retušovat. A protože bylo vedro, stoupla i cena za šatnu na 20 Kč, čímž neviditelná ruka trhu nastavila nelichotivou tvář už v předsálí a do první diskuse se nikomu nechtělo, ačkoliv politický komentátor, který se ji snažil moderovat, říkal, že na sjezdu se hlasuje a hlasování je přece diskuse, to věděl už Masaryk. Ale hlasovat nejspíše nebylo o čem, ačkoliv mnozí by rádi dali hlasovat o tom, zda se nemá hlasovat, ale asi nebylo jasné, kdo je delegátem Asociace a kdo jen hostem.
Zazněla jména Jindřicha Štyrského, Jaroslava Seiferta i Clauda LéviStrausse, a tak se v sále potěšili všichni, protože buď se dá realita popsat neskutečně šroubovaně a hochfilosoficky, anebo se dá popsat přímočaře i s milým a zlidšťujícím vulgarismem, protože my všechny autorky tady tak nějak víme, vo co de. A ti, co nevěděli, nedávali ve škole či na Sjezdu pozor při analýze lyrismu, anebo nechtěli vědět, a tím se diskvalifikovali a jejich ironie by se dala do lahví stáčet. Jiní přemýšleli nad tím, zda by s více penězi v kultuře přibylo více čtenářů a jeli škoda, že v devadesátkách nevyšla ta ministerská kulturní lotynka, ale málokdo se na tom shodl a někdo citoval Seiferta, že s polibky lásky nepřibývá. Ale nebylo vlastně jisté ani to, zda to takto napsal Seifert nebo někdo jiný, či jakou lásku měl vlastně na mysli. A někteří si vyplnili spojovačku ve sjezdovém programu, umístěnou pro případ nudy hned při prvním příspěvku, spojovačka byla součástí sjezdového programu s opravdu lidskou tváří, zvlášť když se ukázalo, že v té spojovačce je i víc než jedna tvář a lidi se přeli, zda mají v programu ve skrývačce Máchu či Masaryka a který deníky by bylo zajímavější vydat, ačkoliv tadle teze je prý podle některých už tedy taky přes osmdesát let vousatá, a tak nevyřčena zůstala otázka, zda je dědictví avantgardy blahé či neblahé a zda o kontinuitu s Karlem Čapkem, jehož překlady francouzské poezie někteří považují za iniciační moment avantgardy, je či není co stát. Ale někteří říkali, že to byl strašně oficiální autor, a tradiční, a že subverze tady nemá vybudovanou tradici, ačkoliv bez soupeření tradice a subverze není evoluce, a zaznělo i jméno Mukařovský a substantivum „hodnota“ se také hodně skloňovalo, ačkoliv u labilnějších spisovatelů mohlo vyvolat identitární paniku asi jako stroboskop či nezveřejněné alergeny na obálce knihy.
Autor je nakladatel.