Něco se děje, když spisovatelé začínají mít nutkavou potřebu sdružování, snad aby dohromady byli lépe slyšet, stali se nepřeslechnutelnými a prosadili ve společnosti své zájmy (ale co to je, jaké zájmy mají, mohou mít spisovatelé?). Snad proto, aby jim nebylo samotným smutno, protože tvorba, psaní je osamění svého druhu, ačkoli z až asociálního propadnutí do sebe paradoxně vznikají díla tolik toužící a volající po spolubytí, nejenom tom čtenářském.
Sjezd Asociace spisovatelů, který proběhl na začátku června, jako by ukázal, že za tímto zvláštním srocovacím pohybem stojí podivná existenciální úzkost. Pocit vykořenění a jakési nepatřičnosti, nemístnosti. Zatímco dříve, znělo Sjezdem, byl spisovatel majákem, ukazatelem, někým, kdo pomáhá lidem a společnosti hledat cestu, dnes je člověk pera průhledným mimoběžníkem, kterého si nanejvýš všímá jen elitní čtenářstvo podobně postižené přejedením konzumní zábavou. A přitom by spisovatel tolik chtěl – být milován, pozorován, obdivován, čten, brán vážně, uznán.
Ve společnosti spektáklu si všimneme jen toho, co je divadelní a dostatečně veliké. A tak je to často i se psaním. Možná i se spisovatelem. Proto to sjezdové, trochu až legrační volání po angažovaném spisovateli, který se nebojí vstoupit na mediální scénu, kde se předvádí svět lidu, a umí křičet a žalovat a analyzovat a požadovat a směřovat a nutit a násilím posouvat. Ale není pak spisovatel ve chvíli, kdy po takovém škemrání o pozornost ztichne, aby se znovu stáhl do samoty psaní, není pak na jevišti světa úplně nahý, když odhaluje hloupost a marnivost svého počínání, směřujícího k politickému, a ano, správně, propagandistickému angažmá pro lepší zítřky našeho zpropadeného světa? Je tu spisovatel proto, aby se všelikým tímto způsobem zapojoval do množení spektáklů, jehož tématem je v tomto případě nakonec jen psavec sám? K čemu pak spisovatel, staneli se sám spektáklem, který mu je z duše odporný, a to dokonce tak, že se do něj nakonec sám zamiluje? Má být snad spisovatel novým mediálním funkcionářem lidstva, nejlepším informátorem a bavičem zároveň, nejchytřejším a nejbohatším standup komediantem světa?
Nikdo nechceme být přeslechnut, neboť, jak píše Witold Gombrowicz ve svém románu o mladosti Ferdydurke, „člověk je hluboce závislý na svém odrazu v duši druhého člověka, i kdyby to byla duše kreténa“. Gombrowicz ale budiž případovou studií, exemplem, řekněme vzorem, weberovským typem spisovatele, který je slyšen právě pro svou mimoběžnost. Právě proto, že se nebojí vystát samotu a její dílo klidně vhodit do nadměrného proudu literarentertainmentu.
Co když je tu spisovatel proto, aby jako existenciální potápěč a kaskadér za nás neschopné a otupělé konzumenty světa a nespočetné hromady jeho obrazů objevoval zákruty a záhyby existence, které možná nevědomě obýváme, ale kterých se pro onu věčnou starost praktického pobývání či pro intelektuální sebezahleděnost a politické programy neumíme důkladněji dotknout? Spisovatel si získává pozornost dílem, a to i tím, že se o pozornost nestará, protože jakmile to dělá, nemůže čerpat z tajemství literárního prostoru, který ontologicky a fenomenologicky tak působivě vykreslil Maurice Blanchot ve své stejnojmenné knize. Ve starosti o vlastní obraz a jeho funkci ve společnosti se spisovateli toto tajemství literárnosti ztrácí v diskursivitě zcela jiného druhu.
Ani na chvíli to však neznamená, že by takový spisovatel nebyl angažovaný. Naopak – ačkoliv z převládajícího úhlu pohledu se zdá jeho mimoběžnost a míjení cíle zcela evidentní. Právě v takové chvíli propadnutí psaní je spisovatel angažovaný ze všech nejvíce. Engagé, vtažen do prostoru svlékání lidských i vesmírných záležitostí, které se rodí ve společném psaní prostoru a času.
Otázka: K čemu spisovatel? je tedy vlastně úplně špatně položena. Spisovatel není nástroj ničeho, nemá se společnosti nějak hodit, instrumentalizace v jakémkoli smyslu je mu cizí, což platí i pro používání jazyka, který není spisovatelovým nástrojem či zbraní, nýbrž hmotou a duší psaní zároveň.
Odkaz na Blanchota naznačuje, že jsme se možná dostali až příliš daleko, do esoterického světa filosofie, do jakési metafyziky psaní, ale nic není realitě vzdálenějšího, jak mělo potvrdit Gombrowiczovo ironické připomenutí. Jde o přesah uvnitř každodennosti, který je této každodennosti vlastně imanentní. Právě jej si většinou vůbec nejsme vědomi, a právě tuto imanenci překračujícího nám odhaluje psaní. Rozlamuje svět v jeho plochosti, takže nás zároveň něčím přesahuje a do něčeho zemitého neustále vtahuje a svazuje.
Je-li spisovatel, pak někde tady se nachází jeho smysl. Jinak není k ničemu.
Autor je komentátor Hospodářských novin.