Slzy Deana Blunta

Jedete v kabrioletu po rozpálené losangeleské silnici, míjíte přeplněné pláže s holkami v bikinách, ve vzduchu cítíte mořskou sůl a před ostrým sluncem si chráníte oči tmavými brýlemi. Něco takového si prý představoval londýnský hudebník a performer Dean Blunt, když slyšel nahrávku lo­fi písničkáře a mystifikátora Ariela Pinka. „Taková hudba se nedá dělat v Británii,“ poznamenal Blunt v jednom z rozhovorů a vzápětí dodal: „Grime také nejde dělat ve Spojených státech.“ Pinkova hudba je ale přece jen o dost jiná než to, co dělá Blunt, který vyrůstal v londýnské čtvrti Hackney, kde šumění moře nahrazoval nekonečný déšť.

Konečně jsem to dokázal

Přesto má Blunt s Pinkem něco společného, byť jeho tvorba vyvolává naprosto rozdílné emoce. Tam, kde jeden těkavě sampluje orientální diskotéku a hned potom dětské zpívánky, druhý opatrně vetkává do skladeb smyčcové symfonie. Oba si rádi v rozhovorech vymýšlejí, ale zatímco Pink jich dal už nespočet, Blunt sotva tolik, kolik napočítáme na prstech jedné ruky. Také internetu se prý vyhýbá, nicméně na něm dokáže způsobit pozdvižení. Třeba když za sebe na předávání cen časopisu NME poslal náhradníka, který před publikem zvolal: „Konečně jsem to dokázal!“ Blunt se tak odvděčil porotě za to, že mu – poté, co vydal několik sólových desek a několik dalších jako člen dua Hype Williams – za jeho loňské album Black Metal udělila ocenění pro nováčky.

Naposledy mezi jeho fanoušky způsobil rozruch odkaz ke stažení dosud nevydaných skladeb obsažených na nahrávce s názvem Babyfather (pokud tedy máme černobílý nápis na přiloženém cover artu brát vážně). Jakmile vypršela platnost stránky, osm skladeb se propadlo do hlubin kyberprostoru.

Blunt na nahrávce sampluje Dizzeeho Rascala nebo Nicki Minaj (v přebasovaném tracku Goss). „Je to jenom další z mnoha,“ odříkává v jednoduché skladbě War Report, založené na dvou loopech a doprovázené zvuky výstřelů. Blunt tak reaguje na rasismus americké policie a konkrétně na protesty Afroameričanů ve Fergusonu po zastřelení neozbrojeného černošského teenagera Michaela Browna bílým policistou. Sám si pouliční boje pamatuje z londýnských čtvrtí Hackney a Tottenham v létě 2011. Také tehdejší protesty následovaly po zastřelení černošského mladíka – Marka Duggana. Speciální policejní jednotka Trident tehdy měla zabránit eskalaci násilí, ale zbraně obracela i proti těm, které měla chránit.

Bílé obrazy

Že Blunt není lhostejný ke společenským nerovnostem, dokazuje i videoklip ke skladbě Lush, která otevírá album Black Metal a podezřele připomíná rockovou hymnu Bitter Sweet Symphony od britských The Verve. V jednom dlouhém, modře zabarveném záběru sledujeme, jak Blunt přechází ulici. Jde dál a vráží do lidí. Po chvíli se k němu připojí svalnatý bodyguard v černém, s koženou bundou a baretem, které připomínají typický oděv Černých panterů. Bodyguard ostatně doprovází Blunta i na pódiu při živých vystoupeních. Důvod jeho přítomnosti hudebník vysvětlil v rozhovoru pro magazín Fact: „Někdy se stane, že v celém klubu jsem černý jenom já.“

Svůj poměr k emancipaci Afroameričanů naznačil Blunt v rozhovoru pro londýnské rádio Rinse FM. V něm přerušil moderátora s poznámkou: „Já vám řeknu, o čem je Black Metal. Představte si to album jako esej, jehož teze by mohla znít asi takto: černí Američané si přisvojují existující bílé obrazy a využívají je ke své emancipaci. To ovšem není moc progresivní a Black Metal hledá nové cesty. Opravdová progrese je totiž nedefinovatelná.“ Jako příklad uvedl rappera Black Cobaina, přivlastňujícího si jméno známé postavy rockové mytologie.

Podobně se dá chápat přejímání image rockových hvězd afroamerickými hudebníky osmdesátých let, jako byli Prince (který se prezentoval jako rocker s kytarou) nebo Run DMC (v kožených bundách). Stylizace jim měla sloužit k tomu, aby snáze vystoupali na vrchol „potravního řetězce“ bílého kapitalismu a byli pro hudební průmysl čitelnější. Název poslední Bluntovy řadové desky Black Metal můžeme v tomto kontextu chápat jako další ukázku přepisování bělošského hudebního stylu černochem. A právě klip ke skladbě Lush, parodující slavný rockový hit, má na bezvýchodnost takového přístupu poukazovat – ostatně Blunt v posledním záběru radí: „Držte se od toho dál.“

Déšť pomáhá

Blunt začínal jako baskytarista skupiny ­Graffiti Island, proslavil se ale jako člen dua Hype Williams, které tvořil s Ingou Copeland. Po­­jmenovali se po slavném režisérovi hiphopových klipů, které Blunt v mládí obdivoval v televizi, ale s hip hopem měla jejich hudba pramálo společného. Od „sample­delických“ či „hypnagogických“ koláží, jakoby slepených ze ztracených magnetofonových pásek, se Bluntova tvorba posouvala k folku.

Svou první sólovou desku The Narcissist (2012) vydal Blunt na labelu Hippos in Tanks, provozovaném nedávno zemřelým Barronem Machatem, který se výrazně podepsal na podobě současné elektronické avantgardy. Na desce se podílela i Copeland – jedině na jejím názoru Bluntovi totiž záleželo. Doprovodila ho ostatně i na následujícím albu The Re­­deemer (2013), kde se vedle klavíru a gospelu objeví i kytara jako vystřižená ze ­soundtracku Rye Coodera ke snímku Paříž, Texas nebo smyčka vysamplovaná ze skladby Echoes od Pink Floyd. Už The Redeemer byl krokem k otevřené folkové formě, ovšem Black Metal je ještě více písničkový. A až za polovinou desky je slyšet pro Blunta typická recitace.

Báseň v písni – jedině tak se dá popsat hudební forma, kterou Blunt často využívá. Kráčí ve stopách průkopníka rapu Gila Scotta Herona, jehož projev leckdy připomíná, a vysledovat bychom mohli i souvislost s tvorbou černých básníků a hudebníků sdružených na konci šedesátých let ve skupině The Last Poets. Ti byli velkou inspirací pro pozdější MCs (třeba Biggie Smalls si půjčil nápad pro hit Party & Bullshit právě od nich). The Last Poets začali propojovat radikální poezii s hudbou – nejdříve jen s perkusivním groovem – a využívat ji jako zbraň v emancipačním boji.

„Revoluce nebude žádná repríza,“ zpíval zmíněný Gil Scott Heron. Totéž se zatím dá říct o vývoji Bluntovy hudební tvorby, přestože v ní momentálně pátrá především po kořenech tradičního písničkářství – a zřejmě i po zdrojích své emocionality. Mnohdy se během vystoupení rozbrečí. Vlastní písně ho dojímají a slzy se stávají přirozeným doprovodem jeho hudby. Na úvod každého koncertu, jehož pojetí hraničí s performancí, zpěvák navíc pouští za zhasnutého světla pošramocenou desetiminutovou nahrávku deště. Snad si tím introvertní hudebník připomíná rodné město, respektive počasí, na něž si v něm uvykl. Pomáhá mu to nejspíš překonat ostych z návštěvníků.

Autor je publicista.