Závrať

I.

Do nového bytu jsem se nastěhoval v sobotu po poledni, pamatuji si to docela přesně. Ostatně byl to pro mě památný den. Z domu – bývalého Hotelu Sol, jednoho z nejnechutnějších v Praze – jsem nebyl právě nadšený, ale cena byla dobrá a já už nutně potřeboval vypadnout od své matky.

Dvacáté patro. To je ta výška, kde už začínají létat dravci, to jest, jestli se říká (alespoň tuším) „zařídit si hnízdečko“, u mě to platilo doslova. Byt neměl ani balkon, jen dva malé pokoje s tenkými stěnami, ale byl můj. V koupelně jste se ani neotočili a záchod byl tak malý, že jsem musel vyvinout speciální choreografii, díky níž jsem se na něj dostával. Nad postel jsem si pověsil kopii jednoho Špálova obrazu a poprvé si zakouřil u okna. Ano, byt byl můj.

Uléhal jsem s pocitem hřejivého zadostiučinění, radosti ze sebe sama. Konečně jsem si mohl zařídit své bydlo podle sebe. Konečně jsem se nemusel bát, že mi matčini kocouři překoušou kabel od notebooku a pro­chčijou košile. Konečně. Konečně jsem měl to, o čem jsem snil celý dosavadní život. Incipit vita nova! zvolal jsem s Mistrem.

Ano, smějte se mi, co všechno se mnou udělal zatrolený kumbál v bohnickém paneláku! Ta malá jistotka v cizím a nedůtklivém světě. Smějte se mi a já vás nebudu nesnášet. Budu jen donekonečna tvrdit, že jste to vy, kdo je tu k smíchu. Jelikož právě malé jistoty jsou ty nejkrásnější. Vlastně ty jediné, ve které má smysl doufat.

///

V matčině bytě jsem u okna nikdy kouřit nesměl. Samozřejmě jsem to dělal, ale ilegálně. Jako malý fakan jsem vždycky co chvíli koukal na kukačky a hlídal, jestli je čistej vzduch. Párkrát mě chytila a pohádali jsme se. Byla to paráda, dát si najednou cigárko nerušeně a navíc s takovým výhledem. Po levé ruce Praha jak na dlani, vpravo výhled na Milešovku a občas i do Krušnejch. Okolo hlavy mi kroužili ptáci a bylo mi skvěle.

Týdny ubíhaly a já chodil do práce a navečer se vracel do svého bohnického věžáku. Vyrostl jsem na Vinohradech, tudíž jsem sídlišti vždycky opovrhoval, ale naštěstí jsem tu moc času netrávil. Největšímu opruzu sídliště, to jest stepování na zastávkách s protivnými bábami, které mladého člověka potměšile sjíždějí očima se směsicí závisti a podezíravosti, jsem se díky autu blaženě vyhnul. Týdny ubíhaly, můj život vznášel se již druhým měsícem na rozkošnické vlně svobody…

Až přišel 7. duben. Ano, i tento den, jinak pramálo významný, si pamatuji naprosto přesně, ačkoli jsem na tohle hlavu nikdy neměl. Snad se mi v hlavě příchodem do vlastního bytu spustila jakási automatická kronika, snad, a to pravděpodobněji, byl prostě zážitek, o kterém vám budu vyprávět, natolik pozoruhodný, že nešlo jinak.

Byla studená noc, jaké nás ještě začátkem jara občas osvěží, a já nemohl spát. Nepomáhala ani ukolébavka v podobě trapných vtipů Felixe Holzmanna. Tomu říkám krizový stav, a tak jsem kapituloval, vstal a šel si k oknu zapálit… Kouřím si, kouřím… a najednou – zděšeně odskočím. Co to bylo? zakřičí ve mně můj vnitřní posera, ale hlas nedolétne až k ústům a já zůstanu civět s otevřenou hubou do noci. Kolem mého okna se pleskavě prohnalo cosi velkého a neforemného. Na ptáka příliš velkého a vůbec nějak divně stavěného. Přízrak, stín? Jako malý jsem se pátek co pátek připosrával z Věřte, nevěřte, ale to mě naštěstí zdárně opustilo. (Nebo jsem si to alespoň myslel.)

Přibouchl jsem okno a šel si do ledničky pro něco k pití. Rád piju, co přijde pod ruku, ale v ledničce jsem jako naschvál neměl nic jiného než domácí vaječný koňak od své matky. Vaří mi ho od mých desíti let podle receptu z pohádky Hurvínek a drak, i přesto, že jí od roku 1994 říkám, že ho nemám rád. Už už jsem chtěl ledničku zlostně přibouchnout, ale pak jsem si na něco vzpomněl. Kolega v práci často vypráví o svých dcerách a nedávno jsme řešili, co teď tak běžně pijou tyhle pražský patnáctky. Vyprávěl mi o drinku jménem pampeliška, který vznikne smícháním vaječňáku s pomerančovým džusem. Vzdychl jsem a hrábl po lahvi.

Stydím se to říkat, ale dost mi to chutnalo. I přesto, že jedna sklenka obsahovala denní produkci cukrovaru. Snad to bylo mým psychickým stavem – prostě tím, jak moc jsem byl podělanej, což mě katapultovalo zpět do věku mého dětství. A co víc – díky pampelišce jsem po hodině konečně usnul.

///

Od té doby jsem v bytě nekouřil. Věřte, nevěřte, sjížděl jsem co hodinu dvacet pater, jen abych nemusel otevřít okno. A to jsem kouřil čím dál víc. Mimoto jsem na sobě začal pozorovat mírný třas, kdykoli jsem zvedal hlavu k nebi. Přistihl jsem se při tom, že v bytě stahuji žaluzie i za krásných, plných dnů, kterých teď s vypuknuvším květnem přicházelo víc a víc. – Pozvolna se ze mě stával paranoidní neurotik, až jsem se rozhodl, že je třeba tomu vystavit stopku. A tak jsem si sám na­­ordinoval terapii. Stanovil jsem: každý večer zhlédnout jeden díl Věřte, nevěřte, poté stát patnáct minut u otevřeného okna. Pro začátek dost kruté, že? Zvlášť za mého nynějšího stavu. Ale usoudil jsem, že když už, je třeba do toho skočit po hlavě.

A tak jsem se tedy vzchopil k heroickému boji se sebou samým. Spustil jsem libovolný díl z nelegálně staženého seznamu avíček. A už to jelo.

Kromě toho, že jsem si uvědomil, jak debilní ten seriál vlastně je, jsem usoudil, že nejvíc mě na něm vlastně vždycky děsil samotný moderátor. Ten pochybný Dracula, nadabovaný strašidelným hlasem Jiřího Plachého. ­Aargh! Vypnul jsem to v půlce a zašátral svou neurotickou rukou po máčkách. Nebyl to snadný boj, snad několik minut jsem stál u okna a zhluboka oddechoval. Jen za tu dobu jsem vykouřil tři cigára. Pak jsem zaklel, sáhl po klice a jediným prudkým pohybem okno otevřel. Heuréka! Teď už mě nic nezastaví! Cítil jsem se jako hrdina, málo, jako Titán! Udatný Mars zářící jasně na obloze byl proti mně hadr.

Platón tvrdí, že jedním z nedílných atributů božství je věčnost. To mé trvalo asi čtvrt minuty… Nejdřív jsem si nebyl jistý, ale… ano! Čůrnul jsem si do kalhot. Proboha! Ani ne dvacet metrů ode mě se nechal větrem unášet můj přízrak. Jestli existuje megashark, tohle je docela určitě megavampire! Stál jsem strnulý, čas se pro mě zastavil a až po hodné chvíli jsem si uvědomil, že asi nebude nejlepší čumět do blba s Batmanem před okny. Chystal jsem se přibouchnout okno, ale vtom už to samozřejmě začalo. Stvůra vykrojila ladný oblouk a… Bože! Změnila kurs přímo mým směrem. Zpozorovala mě snad? Vydal jsem hyenní skřek do noci. Okřídlené monstrum rostlo před mými zraky a já se snažil spasit útěkem. Přízrak vletěl dovnitř, srazil ze zdi Špálu a převrátil stůl. Skočil jsem za pohovku a loučil se se životem.

Ale světe, div se, nic se nedělo. Bylo ticho, jenom na stěně tloukly kukačky… Až se pojednou ozvalo bodré: Dobrý večer vinšuji.

Moje oči vykoukly zpoza pohovky jako ze zákopu. Uprostřed pokoje stál můj okřídlený přízrak a… a vůbec to nebyl přízrak, ale… člověk!

Myslím, že jsme sousedi. Všiml jsem si vás už před pár týdny a hned jste mi byl sympatický. Býváte můj jediný noční soudruh, pravil dobrácky zralý čtyřicátník.

Nebyl jsem mocen slova. Otevíral jsem hubu naprázdno po vzoru kapříků čekajících ve smrtelných kádích na svou vánoční rodinku. Dobrá, tedy soused. Sousedské přivítání nového obyvatele patřívalo ve starých dobách k bezmála rituálním obřadům. Tento člověk mě ale nepřivítal po slovanském způsobu chlebem a solí, nýbrž stál přede mnou nahý a nepřinášel nic. Nezmohl jsem se než na: K – k – kdo proboha jste?

Váš soused, už jsem vám to říkal, pravil nahý muž opět s úsměvem, jako by vysvětloval násobilku obzvlášť debilnímu žákovi.

Nic jsem neříkal. Neohrabaně jsem ukazoval střídavě na olbřímí křídla vyrůstající z jeho nahých zad – otevřené okno – jeho penis uprostřed mého pokoje – a tak vůbec. Chlap povzbudivě přikyvoval.

Nu, řekl jsem si, že vás přijdu pozdravit. Létávám tu často, hlavně v noci. Za prvé, protože už na mě volali policii, za druhé… no, to vám ještě řeknu. Můžu se posadit?

Co mi zbývalo? Z okna jsem ho vyhodit nemohl (a i kdyby, jen by zatřepal křídly a měl bych ho tu zas). Vybídl jsem ho do křesla. Šel jsem pro skleničky. Sousedovi jsem nabídl whisky – odmítl s tím, že ještě musí doletět domů –, sobě pampelišku.

Pojďme rovnou k věci, řekl nahý člověk. Jmenuji se Olaf. Od mládí trpím těžkými závratěmi. Musím říct, že strach z pádu je vlastně má nejstarší vzpomínka z dětství. Provází mě životem jako těžká krosna, kterou vám někdo přikurtoval k lopatkám. Ano, a ta vás stahuje do propasti, která se pod vámi nepřestajně otvírá! Ano, a přitom – a to je to! – jsem nikdy nebydlel níž než v patnáctém patře!

Vaše otázka proč je nasnadě (na nic jsem se neptal). Původem všeho je zvláštní vzrušivé chvění, které, trpě závratěmi, pociťuji při přebývání ve výškách. Ono vědomí, že můj jediný bezpečný kout ve světě, mé útočiště, můj útulek, leží v té výšce, kde létají orli! Že se tam kinklá ve větru, jako by seděl na hřebíku. Připadám si ustavičně jako člověk balancující na špici stožáru! Má propast mě děsí, ale snad ještě víc vábí, způsobuje dráždivé mrazení po celém těle. Často chodím k oknu a vykláním se co nejvíc. Sice pak chvíli zvracím na záchodě, ale to nevadí. S mou ženou souložíme zásadně na terase, však to ještě poznáte.

Nemůžu se dočkat, mihlo mi hlavou. Jak vrtkavá je tahle Fortuna! O Fortuna velut luna statu variabilis. Ještě před několika týdny byl jsem zcela šťasten. A teď? Do mého pokoje vletěl oknem nahý maniak, který se chce očividně kamarádit. Marně jsem se snažil vymys­let horší kombinaci. Přemohl jsem se alespoň k ornamentálnímu úsměvu.

No a nakonec jsem přišel na nejrafinovanější způsob dráždění svých smyslů. Létávám okolo domu a vzdávám poctu Boreovi i jeho bratrům, pokračoval a pro ilustraci zatřepal křídly. Za letu se občas podělám strachy, ale slastně mě přitom mrazí. Každopádně vám doporučuji, abyste si dával pozor, až se někdy budete vracet domů pozdě k ránu, chi hi…

Co k tomu říct? Šel jsem otevřít druhou lahev vaječného koňaku od své matky.

II.

Hodně vody uplynulo v Red River! Pampelišce jsem po čase vymyslel důstojnější název. Rád koukám na hokej, a tak jsem si bezděky vzpomněl na berserkra Kronwalla, kterak ve svém žlutém dresu Tre kronor vždycky ničí naši slavnou reprezentaci. A hned jsem věděl, že to je ono. K tomu jsem přičetl americkou výslovnost, jakou ho okrašlují američtí komentátoři, kteří nikdy neslyšeli o tom, že ve světě existují kromě angličtiny i jiné jazyky. A tak vznikl „Kronuuól“.

Věřte, nevěřte (už se toho nezbavím), ale s Olafem jsem se vlastně skamarádil. Když jsem nad ránem nemohl spát, chodíval jsem k oknu a pozoroval ho, jak krouží okolo paneláku. Střídavě se ztrácel a objevoval, já kouřil a bylo to lepší než se dívat na televizi. Ostatně (omlouvám se, nesnáším pohádky stejně jako vy) vypadal docela stejně jako v té pohádce o létajícím ševci. Občas jsem viděl, jak se od letícího stínu cosi neforemného odlepilo a padalo jako dar z nebes na chodník před domem. To bych v pohádce rozhodně neviděl. Ale o tom psát nechci. Olaf bil křídly do odpařující se noci, já kouřil a dým z mé cigarety stoupal vzhůru k ptákům a Olafovi vítat nový den.

Po čase to mého souseda přece jen přestalo bavit, a když se snášel ke své terase, už z dálky na mě volal: Dnes bude krásně. Slunce září ze všech sil, zvlášť letíš­li mu vstříc! Pak ladně dosedl (měl už v tom značnou praxi) a pozval mě k sobě na mangovou šťávu.

Několikrát mi nabídl, abych let podnikl s ním. To jsem přece jen s díky odmítl. Což nic nemění na tom, že mě jeho vyprávění o „dráždění smyslů“ a „špici stožáru“ dost zaujalo. Výšek jsem se nikdy nebál, ale ve dvacátém patře dost fouká, a kdo to nezažil, neví, o čem je řeč. Byly dny, kdy jsem kvůli průvanu nemohl otevřít dveře do chodby, natožpak okno. Vítr je sakra strašidelná věc. A když se vám do toho zasteskne, začnete láteřit na svůj úděl starého mládence a představujete si až příliš živě teplost a hebkost ženského těla, tenhle nepřestajný vítr vám rozfoukává splín do všech koutů bytu, do každého záhybu pohovky i za skříně. Neschováte se před ním. Je to jako vyrazit si do džungle za monzunových dešťů a udělat si nad hlavou stříšku z novin. Je pak smutno takhle vysoko nad zemí, daleko od lidí, když se vaše duše kinklá ve větru…

Tak jsem si poplakal! Ale dosti depkaření. Co nespravila má vesměs veselá přirozenost, dodělal kronuól.

///

Ačkoli nedal Olaf na svá křidélka dopustit, nebránil se experimentům. Po vzoru Harryho Pottera si zkoušel zbudovat létací koště, zůstalo ale jen ve fázi prototypu. Jet pack na nukleární pohon nedočkal se než skic na Olafově stole (naštěstí).

Z Olafovy terasy se někdy po večerech ozývala podivná serenáda. Hekání smíšené s poněkud strašidelným chrochtáním. Ano, Olaf nelhal. Skutečně se svou družkou souložili na terase. Ztřeštěný muž tam v klíně své manželky utápěl směsici vášně a strachu z pádu. Vlastně tak trochu padal. Nebylo lze tu tesknou baladu na mé panické srdce neposlouchat, jakkoli odpudivá byla.

Jednou v sobotu jsme seděli na Olafově terase. Petra, jeho manželka, vykládala na stůl mangovou šťávu a sušenky. Byla to kupodivu velmi hezká žena – bruneta s výrazně ženskými boky a pořádnýma prsama. A tak to má být. Myslím, že i Olaf zpozoroval můj pohled sjíždějící Petru a zahlásil: Poslouchej, Lego­lasi (tak se sice nejmenuji, ale pro naše účely zde to nechme být)! Co že ty vlastně žiješ tak sám? Takovej fešák.

Jestli něco nejsem, tak fešák. Mám uši skoro tak velké jako Olafova křídla a nos, kterým by se dala krájet zelenina. Ale nikdy jsem si pro to nezoufal. Zvykl jsem si na to. Co jiného s tím má taky člověk dělat? Kupovat si drahé hadry, ověšovat se zlatými prsteny jako ostatní mého druhu? Chodit ke kadeřníkovi… a vůbec – mýt si vlasy? Ale! Sám sobě bych se musel vysmát, že jsem Hagrid, co ze sebe dělá Beckhama.

Ani už nevím, co jsem mu tehdy odpověděl, ale určitě jsem to jako vždycky zahrál do autu. Mluvili jsme ještě o všem možném, až jsme se dostali zpět k ženám a plynule i k terasovým orgiím.

Ale víš ty, co to je? Co to je, když se smísí strach se sexem? – Chtěl jsem mu namítnout, že jsem měl sex sotva třikrát v životě, ale nedal se zastavit. – Proto v koncentrácích tolik ženskejch otěhotnělo. A proto já, vždycky když už… když už se to blíží, kouknu se přímo dolů těch dvacet pater… a ten výsledek, chlapče… to je něco fenomenálního! Ohňostroj! Ruský kolo rozkoše!

Valil jsem oči a sliny se mi valily z huby při podrobnostech, které mi líčil. Skončil, až když se k nám připojila jeho manželka. Nemyslím, že by se před ní styděl; ale mám neodbytný pocit, že to, co svěřoval mně, by prostě nikomu jinému neřekl – ani jí. – Jó, tak to tenkrát bylo. Addio del passato, ó lala!

Rozloučili jsme se k večeru. S Olafem jsme se poplácali po zádech, Petře jsem políbil ruku a nemohl jsem se zdržet, abych se jí přitom nepodíval do výstřihu. Všimla si toho. Všechny ženy si toho vždycky všimnou, i když si myslíme, že jsme nenápadnější než filmový Vinnetou na svých legendárních výzvědách. Tahle figura tvoří významný podíl mužské idiocie.

Od Olafa ke mně to trvalo asi minutu. Když jsem otvíral dveře svého bytu, slyšel už jsem z terasy povědomé zvuky.

///

Víš, tady na zemi vypadají stíhačky tak nějak zvláštně směšně. Nepatřičně. Jako chrobák vzhůru nohama. Ale tam nahoře, tam jsou králi nebes. A přece jsou jen ubohým padělkem pravého rozpnutí křídel. Piloti si připadají, že se vznášejí nad mraky, haha! Až si někdo z nich přišije křídla na záda, tak zjistí, co je to pravý let. Je to jako kafe a cikorka, sex a porno. Prostě náhražka. – Vždycky, když mluvil o létání, zabarvoval se Olafův hlas zvláštním teskným povlakem a zněl jako zpoza zdi – jako když v opeře zpívá tenor za scénou.

Procházeli jsme mezi zaparkovanými letouny a míjeli všechny ty spitfiry, hurikány a messerschmitty a mně se líbily. Upamatovával jsem se na staré dokumenty z války, které vždycky běžely ráno o víkendu v televizi. Takhle na zemi se zdají stíhačky podivně velké, obrovské, ne jako v Pearl Harboru nebo v počítačové hře, kde třepotají křidélky okolo bombardérů jako obtížný hmyz. Obrovské, a přece (v tom jsem Olafovi dával za pravdu) nějak zvláštně bezbranné, i když jsou obsypané kulomety jako hejno sršňů.

Ale líbily se mi. Zato Olaf neskrýval své pohrdání, a když jsme opouštěli expozici a hangár se za námi zavíral, ještě se westernově otočil a nonšalantně si odplivl.

///

Nejradši bych skončil u tohoto Olafova světáckého gesta. Ale žel, takhle to v životě nechodí. Hannibal ani Scipio nedožili na piedestalech s věnci na hlavách. Kdyby tušili, jak jednou dopadnou, nejspíš by si u Zamy podali ruku, šli se opít a potom za děvkami. Nejradši bych už nic nepsal. Ale je to naše zvrácená posedlost jít vždycky dál, jen co to jde… Dotáhnout všechno do konce, do konce! Jsme fascinováni konci, přitahují nás k sobě magneticky jako hezký holky. Jednou nás k sobě konec přitáhne a bude to náš konec. Ale to je asi za dlouho.

Jednou v září jsem nad ránem vyhlédl z okna. Za paneláky se táhla bílá stuha par stoupajících z údolí Vltavy. Olaf nebyl na obzoru, pleskot křídel jsem taky neslyšel. Zarazil jsem se. To se nestalo… no, vlastně nikdy! A tak jsem pohlédl dolů a spatřil to, čeho jsem se bál a co už i vy jistě tušíte.

Ano, na chodníku před domem leželo pokroucené cosi s křídly. Těžko říct, co se stalo. Snad došlo k srážce s jinými obyvateli nebes, snad Olafa zmohl mikrospánek, jako se to stává příliš zkušeným řidičům.

Lidové noviny psaly: Blázen prohrál souboj s gravitací. To, zda byl Olaf blázen, a kdo je to vlastně blázen, nechme stranou. Je to pojem prostředních, šedých lidí, a už proto se mi hnusí. – Ale prohrál Olaf? Neřekl bych. Je pořád lepší být Ikarem, který padne, než slepicí, která se bojí vzlétnout (a ještě se vymlouvá, že už to nejde)… Krásné, že? To jsem vymyslel sám. Je pořád lepší být českým fotbalovým reprezentantem – jakkoli ponižující to někdy je – než sedět v řídkých trenkách u televize, jsa samozvaným expertem s gambrinusem co elektronickou tužkou.

Představuji si, jak padal, konečně magicky přitažen zemí, po věky zbloudilý magnet… konečně přitažen zemí, jež ho celý život dráždivě vábila. Padal, padal, kroužil jako ruleta, která přišla o svá křídla. Padal a já vím, že ho přitom slastně mrazilo. – A to je tak nějak to, oč tu běží, nebo ne?

///

Olafova křídla jsem pečlivě očistil a vyčesal a dodnes visí na stěně mého bytu hned vedle Špálovy mazanice. Vím, že až si jednoho dne dodám odvahy, vyrazím do povětří místo Olafa, abych vzdal poctu Boreovi i jeho památce.

Můj život běží dál tak, jak běžel, než jsem Olafa potkal. Nic moc se neděje a čím dál tím zřetelněji si začínám uvědomovat, že setkání s mým podivným sousedem bylo vlastně nejzajímavější událostí mého života. Často se mi po něm zasteskne. A když se dívám z okna, i mne jímá jakási závrať, byť jsem na ně nikdy netrpěl.

(2014–2015)