Následující reflexe vychází z několikatýdenní zkušenosti dobrovolného pomáhání uprchlíkům na pražském hlavním nádraží. Dochází k závěru, že právě dobrovolnická práce skýtá naději v době, kdy jsou v Evropě na vzestupu xenofobní tendence.
„Kdy jste se vydal na cestu?“ ptám se jednoho z migrantů na pražském hlavním nádraží. Když začne svou odpověď slovy „před šesti lety“, tak mi počítání na léta přijde tak neuvěřitelné, že se pro jistotu zeptám ještě dvakrát. Už mi dochází, že jsem mladíka ve věku mého syna považovala za svého vrstevníka. Jako členka skupiny dobrovolníků, která pomáhá uprchlíkům na hlavním nádraží, se s podobnými situacemi teď setkávám docela pravidelně.
Co si nechcete představovat
Ona neuvěřitelnost se týká nejen krajin vzdálených, ale i poměrů místních. Když třeba lidé vyprávějí o podmínkách v detenčních centrech, v nichž žili několik měsíců zavření a museli prosit klíčníka, aby je pustil na záchod. A když se dozvíte, že za podobné zacházení zaplatili 242 korun za den (rodina tedy zhruba tisícovku), protočí se vám panenky a pochopíte, že limity vaší představivosti jsou dané tím, že jsou věci, které si prostě představovat ani nechcete. A už vůbec se vám nechce věřit, že se dějí tak trochu i vaším jménem.
Když se čím dál víc ukazovalo, že na hlavním nádraží z vlastního času a peněz suplujeme něco, co by měly zajišťovat instituce oficiální, byla to otrava, ale nakonec jde přece především o uprchlíky – a pomalost a byrokratičnost úřadů je něco, co jsme si zvykli považovat takřka za přírodní realitu. Když ovšem zjistíte, že v určitých směrech jsou některé instituce naopak dostatečně rychlé, aby si na nebožácích založily výnosný obchod, začnete mít pocit, že se nacházíte v soukolí, pro které by název organizovaný zločin byl jen lehkou nadsázkou.
Oficiální místa zaujala stanovisko, které by se zhruba dalo vyjádřit větou „Když budeme dostatečně sprostí, nebudou sem chtít“, a pominula dobrý zvyk, že při masových katastrofách bývá rozumné domluvit se na obranné strategii se sousedem. V kontrastu s tím mezi občany vzrůstá počet lidí, kteří jati soucitem i studem za svou vládu, pomáhají na nádraží, vozí věci do sbírek, přispívají penězi, nabízejí ubytování či odvoz.
Jednou se ke mně na nádraží nenápadně přitočila jemná, štíhlá paní a šeptem se zeptala, jestli jsme ti, kteří tu pomáhají. Přikývla jsem, paní ke mně natáhla ruku se zmačkanou pětisetkorunovou bankovkou a špitla: „To je pro ně.“ A zmizela v davu. Působila dojmem, že si vůbec není jistá, jestli nepáchá nějaký zločin, ale zároveň věděla, že nemůže jen nečinně přihlížet.
Dbát o vlastní lidskost
Když jsme začínali s iniciativou Hlavák – pobíhali jsme splašeně po nádraží a „sháněli“ nešťastníky, kteří se nás báli –, rostly ve mně stovky pochybností, jestli jsme opravdu nerozehráli hru, jejímiž klienty jsou spíše naše ega než potřební. Jak přibývalo vděčných pohledů a těch, které jsme reálně pomohli vyexpedovat do bezpečí (Českou republiku mezi bezpečné státy pro uprchlíky bohužel nepočítám), tyto obavy postupně mizely a zároveň rostla radost z komunity, která se kolem pomoci běžencům vytvořila a stále vytváří. Jde o volné společenství lidí, kteří – ať už jsou jejich názory jakékoli – věří, že budouli dbát o vlastní lidskost, budou žít v lidském světě.
Mám ráda atmosféru, když se lidé pustí do společného projektu prostě proto, že mu věří. Je to něco, co lidi spojuje i nad rámec osobních shod a neshod, co obrací pozornost k něčemu společnému a tím umožňuje obracet se k řešení problémů přímo, aniž bychom pohřbívali samotný účel našeho konání pod absurdní houštinou různých vedlejších potřeb a osobních strategií. Houštinou, na niž narážíme ve sféře ekonomické i sociální, ve školství i ve zdravotnictví, ve vztazích mezi národy i s nejbližšími. Účelem nejsme jenom my, ale my ve světě, v němž se nám bude dobře žít.
Při setkání s těmi, kteří nechali všechno za sebou a vydali se na cestu, na níž se nemohou spolehnout už na nic jiného než na lásku boží a soucit okolního světa, mě vždy znovu skoro zaskočí dojetí nad tím, že to snad přece jenom nějak jde. Že i přes všechnu nenávist světa, která v posledních deseti letech významně vzrostla, se ještě najdou lidé, kteří jdou a pomohou, protože zkrátka nemohou jinak. Nakonec možná trochu paradoxně na hlavním nádraží prožívám i hezké chvíle a radost z lidského společenství a odcházím odtud s pocitem, že svět je založen nejen na strachu, ale i na naději.
Autorka je překladatelka a básnířka.