Žít v lidském světě

O iniciativě Hlavák a pomoci uprchlíkům

Následující reflexe vychází z několikatýdenní zkušenosti dobrovolného pomáhání uprchlíkům na pražském hlavním nádraží. Dochází k závěru, že právě dobrovolnická práce skýtá naději v době, kdy jsou v Evropě na vzestupu xenofobní tendence.

„Kdy jste se vydal na cestu?“ ptám se jednoho z migrantů na pražském hlavním nádraží. Když začne svou odpověď slovy „před šesti lety“, tak mi počítání na léta přijde tak ne­­uvěřitelné, že se pro jistotu zeptám ještě dvakrát. Už mi dochází, že jsem mladíka ve věku mého syna považovala za svého vrstevníka. Jako členka skupiny dobrovolníků, která pomáhá uprchlíkům na hlavním nádraží, se s podobnými situacemi teď setkávám docela pravidelně.

 

Co si nechcete představovat

Ona neuvěřitelnost se týká nejen krajin vzdálených, ale i poměrů místních. Když třeba lidé vyprávějí o podmínkách v detenčních centrech, v nichž žili několik měsíců zavření a museli prosit klíčníka, aby je pustil na záchod. A když se dozvíte, že za podobné zacházení zaplatili 242 korun za den (rodina tedy zhruba tisícovku), protočí se vám panenky a pochopíte, že limity vaší představivosti jsou dané tím, že jsou věci, které si prostě představovat ani nechcete. A už vůbec se vám nechce věřit, že se dějí tak trochu i vaším jménem.

Když se čím dál víc ukazovalo, že na hlavním nádraží z vlastního času a peněz suplujeme něco, co by měly zajišťovat instituce oficiální, byla to otrava, ale nakonec jde přece především o uprchlíky – a pomalost a byrokratičnost úřadů je něco, co jsme si zvykli považovat takřka za přírodní realitu. Když ovšem zjistíte, že v určitých směrech jsou některé instituce naopak dostatečně rychlé, aby si na nebožácích založily výnosný obchod, začnete mít pocit, že se nacházíte v soukolí, pro které by název organizovaný zločin byl jen lehkou nadsázkou.

Oficiální místa zaujala stanovisko, které by se zhruba dalo vyjádřit větou „Když budeme dostatečně sprostí, nebudou sem chtít“, a pominula dobrý zvyk, že při masových katastrofách bývá rozumné domluvit se na obranné strategii se sousedem. V kontrastu s tím mezi občany vzrůstá počet lidí, kteří jati soucitem i studem za svou vládu, pomáhají na nádraží, vozí věci do sbírek, přispívají penězi, nabízejí ubytování či odvoz.

Jednou se ke mně na nádraží nenápadně přitočila jemná, štíhlá paní a šeptem se zeptala, jestli jsme ti, kteří tu pomáhají. Přikývla jsem, paní ke mně natáhla ruku se zmačkanou pětisetkorunovou bankovkou a špitla: „To je pro ně.“ A zmizela v davu. Působila dojmem, že si vůbec není jistá, jestli nepáchá nějaký zločin, ale zároveň věděla, že nemůže jen nečinně přihlížet.

 

Dbát o vlastní lidskost

Když jsme začínali s iniciativou Hlavák – pobíhali jsme splašeně po nádraží a „sháněli“ nešťastníky, kteří se nás báli –, rostly ve mně stovky pochybností, jestli jsme opravdu nerozehráli hru, jejímiž klienty jsou spíše naše ega než potřební. Jak přibývalo vděčných pohledů a těch, které jsme reálně pomohli vyexpedovat do bezpečí (Českou republiku mezi bezpečné státy pro uprchlíky bohužel nepočítám), tyto obavy postupně mizely a zároveň rostla radost z komunity, která se kolem pomoci běžencům vytvořila a stále vytváří. Jde o volné společenství lidí, kteří – ať už jsou jejich názory jakékoli – věří, že budou­li dbát o vlastní lidskost, budou žít v lidském světě.

Mám ráda atmosféru, když se lidé pustí do společného projektu prostě proto, že mu věří. Je to něco, co lidi spojuje i nad rámec osobních shod a neshod, co obrací pozornost k něčemu společnému a tím umožňuje obracet se k řešení problémů přímo, aniž bychom pohřbívali samotný účel našeho konání pod absurdní houštinou různých vedlejších potřeb a osobních strategií. Houštinou, na niž narážíme ve sféře ekonomické i sociální, ve školství i ve zdravotnictví, ve vztazích mezi národy i s nejbližšími. Účelem nejsme jenom my, ale my ve světě, v němž se nám bude dobře žít.

Při setkání s těmi, kteří nechali všechno za sebou a vydali se na cestu, na níž se nemohou spolehnout už na nic jiného než na lásku boží a soucit okolního světa, mě vždy znovu skoro zaskočí dojetí nad tím, že to snad přece jenom nějak jde. Že i přes všechnu nenávist světa, která v posledních deseti letech významně vzrostla, se ještě najdou lidé, kteří jdou a pomohou, protože zkrátka nemohou jinak. Nakonec možná trochu paradoxně na hlavním nádraží prožívám i hezké chvíle a radost z lidského společenství a odcházím odtud s pocitem, že svět je založen nejen na strachu, ale i na naději.

Autorka je překladatelka a básnířka.