Vyprávění o honu na lišku

Islandská krajina se neustále proměňuje, je v pohybu; tato zjizvená země mezi ohněm a ledem vytváří v izolaci svůj vlastní svět se specifickými pravidly. Život tu podstupuje náročnou selekci ve všech svých formách a navzdory měnícímu se prostředí udržuje podivuhodnou rovnováhu, která je však ze své podstaty mimořádně citlivá vůči nečekaným zásahům zvenčí. Každé vychýlení je tu otázkou pokračování či ukončení existence a této dynamice se musí kromě přírody přizpůsobit také malá místní lidská populace. Lidé se stávají samostatnými ostrovy v opuštěném souostroví, spojeni mělčinami a rozděleni hlubokými příkopy. Málokde lze ještě dnes pozorovat takové prostoupení krajiny do člověka, málokde si tolik uvědomíme svou samotu. Ohrožovat zemi a život kolem znamená na Islandu ohrožovat sám sebe.

Islandské vypravěčství

Právě na tomto pozadí se odehrává Skugga Baldur (Syn stínu), sólová inscenace Terezy Hofové ve Studiu Hrdinů, jež vznikla pod vedením kmenové režisérky divadla Kamily Polívkové. Příběh pastora Baldura, dívky Abby, trpící Downovým syndromem, Fridrika, jenž se na Island vrací po letech strávených na pevninské Evropě, tajemné lišky a okolní krajiny je jedním z výsledků interakce mezi Hofovou a islandskou uměleckou scénou, na níž se herečka v posledních letech pohybuje.

Skugga Baldur vychází ze stejnojmenného románu (2003) islandského autora Sjóna, vlastním jménem Sigurjóna Birgira Sigurđssona. Je průnikem mrazivého pohádkového příběhu, inspirovaného tradicí islandského vypravěčství a obdobně chladné reality světa (nejen) ostrovní společnosti 19. století. Základní dějová linka je poměrně jednoduchá, ale o to lépe funguje v rozličných formách narace, s nimiž se v průběhu inscenace pracuje. Představuje totiž živnou půdu pro nejrůznější proměny znázorňovaného světa a bytostí v příběhu přítomných i pro mnohovrstevnatost poselství, které lze interpretovat vícero způsoby. Vypravěčství Terezy Hofové má daleko k poklidnému večeru strávenému nad knihou. Dopady jeho expresivity jsou mimořádně intenzivní, v divákovi vyvolává množství otázek, které dávají vzniknout jakémusi paralelnímu vnitřnímu představení. Tyto roviny se doplňují a mísí s videem, obrazy a dobře vybraným zvukovým doprovodem.

Tragická pohádka

Předváděný hon na lišku má pravděpodobně symbolizovat samotný přírodní řád či úsilí člověka dohnat nevyhnutelné důsledky vlastních činů, a ačkoli se od počátku jeví jako předem prohraný, musí být přesto vykonán. Snad kvůli vyrovnání s minulostí i s (pře)činy, kterých se člověk na životním prostředí či na svých bližních dopouští, je tu příběh přírody vyprávěn paralelně s lidským příběhem, z něhož vychází a jehož nadstavbu tvoří. Na jejich rozhraní získává pohádka tragický nádech a vyprávění je tak věcné a chladné, jako by v něm ani nebylo místo pro nějaké silnější lidské emoce. Ty jsou v divákovi vyvolávány postupně a dále stupňovány zejména prostřednictvím vizualizací. Od sugestivního vyprávění představení přechází k obrazům, které jsou zčásti tvořeny záběry z digitální kamery, s níž Hofová v průběhu představení pracuje. Výhodou takového postupu je jednak jistý prvek náhody, umožňující vytvořit velmi zajímavá obrazová aranžmá, jednak jeho bezprostřednost. Nevýhodou je zase samotná manipulace herečky s kamerou, která vede v představení k těžkopádným prolukám, či fakt, že se tato technika po chvíli omrzí. Naproti tomu projekce představují mimořádně silný zážitek. Dobře funguje i spojení inscenace s prostorem divadla.

Skugga Baldur je ten typ představení, které neuzavře rozsvícení světel v sále – jako by tu konec ani koncem nebyl, je spíše jen čímsi na způsob nočního probuzení mezi dvěma sny. Domů si s sebou divák bere kus světa a prochází se jím minimálně několik dalších dní.

Autor je buněčný biolog.