Režisérka Miřenka Čechová a dramaturg Petr Boháč se při ztvárnění tématu uprchlictví soustředí na jeho tělesnou stránku – únik před něčím a někam je pojat jako běh. Nebrání jim ale toto zaměření vystihnout podstatu problému?
Inscenace Sniper’s Lake (Jezero odstřelovačů) představuje vyvrcholení volné trilogie souboru Spitfire Company. Stejně jako v předcházejících představeních (One Step Before The Fall, Jeden krok od pádu, 2012, vypovídá o předem prohraném, avšak o to intenzivnějším souboji s Parkinsonovou chorobou; Animal Exitus, 2014, je konfrontací s traumaty z blížící se smrti) také ve Sniper’s Lake je klíčové lidské nitro, jeho hnutí a boj o vlastní důstojnost. Tématem uprchlictví se ale tato část trilogie nejvíce otevírá okolnímu světu.
Odstřelovač v hledišti
Přebíhání jeviště. Strach, agrese, nebezpečí. Rudá na scéně, světelné pruhy. Stupňující se tempo útěku. Od samého začátku je patrné, že na tanečníky klade choreografie mimořádné fyzické nároky. Ani samotná pozice diváka však není úplně jednoduchá – poměrně brzy se dostaví pocit „již viděného“, zvlášť pokud máte stále v paměti jeden z vrcholů festivalu Tanec Praha 2012, představení Sideways Rain (Déšť ze strany, 2010) od Guilherma Botelha. Vlastně to ale ani tolik nevadí – mnoho již bylo uvedeno a odtančeno, není od věci použít to, co se osvědčilo. Znovu nalezený koncept jakéhosi nekonečného pásu však v případě Sniper’s Lake není příliš rozvíjen, jen využit. Navzdory odvážnému záměru přenést na jeviště aktuální a důležité téma inscenace originalitou zpracování příliš nesrší, což od uskupení, které má za sebou představení typu 13. měsíc / Requiem za Bruna Schulze (2012), překvapí i zamrzí.
Oproti oběma předešlým dílům trilogie je tento také zdaleka nejformálnější. Jako by v několika chvílích, kdy padala rozhodnutí o tom, kudy a jakým způsobem v inscenaci dál, byla zvolena ne úplně ideální cesta. Průběh rozhovorů s uprchlíky, které byly součástí přípravy vystoupení, divák pouze tuší, a je tak plně odkázán na pohybový jazyk jednotlivých tanečníků, jejichž „vzkazy“ však příliš dobře nekomunikují s hledištěm. Výsledek připomíná přehlídku možností, výrazové prostředky stékají a ulpívají, ale neproniknou už dovnitř. Použitý a důvěrně známý slovník Spitfire Company není často příliš srozumitelný, případně přímo působí jako vata. V kontrastu s tím jsou tu však několikrát voleny velmi narativní prostředky: kdyby hloupější náhodou nezachytili paralelu mezi střelbou snajpra z hlediště a stále přítomnými, avšak „neviditelnými“ hrozbami a riziky v podobě společenské exkluze a vyhoštění, je jim následně doslova vysvětlena v monologu jedné z tanečnic.
Čas vrátit se zpět?
Pořád je tu alespoň ono nosné téma. Sniper’s Lake je velkolepým přáním zobrazit utrpení lidí, avšak tvůrci jako by rezignovali na cíl vypovědět také něco o jeho příčinách či jako by se zdráhali ukázat na někoho konkrétního prstem. A tak jsme jako diváci konfrontováni pouze s výtažkem toho, co zažívají lidé bušící na hradby „pevnosti Evropa“, aniž by nám bylo dovoleno vystoupit z pozice my versus oni. Jakkoli jsou výkony performerů světlým místem inscenace, z předváděné extrémní fyzické náročnosti se stává pouhá podívaná. „Zabezpečení“ Evropané zažijí pocit chvilkového pohoršení nad osudy běženců u břehů Itálie a spokojenost nad vlastní schopností empatie.
Pro Spitfire Company po všem, co má za sebou, možná nastal čas vrátit se o kousek zpátky, pořádně se rozhlédnout a vyjít do dalších let trochu jiným směrem. Soubor dosáhl určité úrovně zručnosti, díky níž je schopen konkurovat zahraničním souborům, v honbě za touto metou ale trochu ztrácí vlastní tvář. A to je obrovská škoda.
Autor je buněčný biolog.
Petr Boháč: Sniper’s Lake. Dramaturgie a scéna Petr Boháč. Kostýmy Petra Vlachynská. Hudba Sivan Eldar. Choreografie a režie Miřenka Čechová, interpretace Cécile Da Costa, Markéta Vacovská, Jiří Bartovanec, Amy Margaret Pender, Katja Henriksen Schia, Miřenka Čechová. Premiéra 26. 3. 2015, psáno z pražské premiéry 7. 4. 2015.