V projevu ze Sjezdu spisovatelů se náš redaktor vrátil k proběhlé polemice o angažované poezii. Angažovanost už zdaleka není tak explozivní téma jako v debatách v Tvaru a Ádvojce před třemi a více lety, ale stále má významný potenciál sdělit nám něco o světě, v němž žijeme.
Ve svém projevu bych se rád ještě jednou vrátil k traumatickému sporu o angažovanosti, který ukázal na neuralgický bod české literatury. Tento spor nebyl přínosný ani tak v tom, jak jednotliví diskutující definovali, co to vlastně angažovaná literatura je, jestli ji potřebujeme, nebo ji máme odmítnout, ale spíš v tom, jakým způsobem obnažil rozložení sil na českém literárním poli, jak se zformovalo po roce 1989, a jak se mu podařilo těmito pozicemi zacloumat.
Konec dějin skončil
V devadesátých letech se v literatuře – podobně jako v sociální, ekonomické i politické sféře – zformoval soubor hodnotových stanovisek, jejichž základem byla často pouhá negace předlistopadové ideologie. Kladl komunistický režim společenské nároky na spisovatele? Ano, proto je musíme odmítnout. Potíral předlistopadový literární establishment subjektivní lyriku a považoval ji za reakční? Samozřejmě, začněme s ní tedy naplno. V jedinečném dějinném momentě, v momentě střídání vyčpělého a ztroskotaného socialistického zřízení za klausovské tržní hospodářství tak zde nebyl téměř nikdo, kdo by tuto zcela unikátní zkušenost převedl do literárního díla. Bylo co dohánět a napravovat, nebyl čas věnovat se přítomnosti.
Historickospolečenské trauma z let 1948––1989 bylo samozřejmě potřeba terapeuticky zpracovat a část spisovatelů se toho s chutí chopila. Společenská kritika se ovšem v tvorbě navracející se do komunistické minulosti realizovala takřka výhradně. Často sice velmi schematicky, ale to se nám mladším, kteří jsme socialistickou realitu zažili pouze v oparu raného mládí, snadno kritizuje. Psychoanalýza nás ovšem učí, že úspěšná terapie po jistém čase přechází z fáze odmítání do fáze smíření. Smíření neznamená, že prožité trauma bagatelizujeme, ale že se s ním vyrovnáme, abychom se naplno věnovali současnosti, případně do našeho každodenního života navrátili horizont budoucnosti.
Fukuyamovský konec dějin, přestože už dnes může působit jako vyčpělé klišé, s nímž myšlenkové ovzduší období transformace automaticky spojujeme, nás nejspíš o možnost smíření s minulostí na dlouhou dobu připravil. Naše dějiny kvůli němu přišly o perspektivu budoucnosti. Zdálo se, že už není o co bojovat, ale musíme jenom počkat, až se z nás stanou liberálnědemokratičtí Zápaďané. Pokud nebylo kam kráčet, protože jsme jen nesměle následovali vyšlapanou stezku, aniž bychom tento náš pohyb hlouběji analyzovali – a tenkrát po ní nadšeně nekráčeli snad jen ti, kteří měli se západní demokracií osobní zkušenosti, jako filosof Ivan Sviták nebo věční outsideři typu Egona Bondyho –, museli jsme svoji identitu utvářet tím, že jsme dělali pořádek v minulosti.
Zadní vagóny českých dějin
Literární napravování starých křivd se však postupem času samo proměnilo v ideologický nástroj. Na tuto myšlenku mě navedl jihokorejský postapokalyptický snímek Snowpiercer. Po obvodu Země, která má za sebou blíže nespecifikovanou ekologickou katastrofu, se v něm stále dokola a po téže trase prohání robustní vlak prorážející ledové krusty a jeho posádku tvoří poslední žijící lidé. Společenská hierarchie v tomto vlaku v nadsázce kopíruje tu dnešní – v přední části žijí v relativním blahobytu privilegovaní jedinci a v zadní se veze zotročená chudina.
Americký literární vědec Aaron Bady se ve svém eseji věnovaném tomuto filmu pozastavuje nad tím, jakou konkrétní roli tato chudina v mikrospolečenství vlaku vlastně hraje. Privilegovaná třída by si totiž určitě vystačila i bez ní. Dochází k závěru, že deklasované jedince vládnoucí třída využívá především ideologicky. Lidé v přední části vlaku díky nim nemusejí moc přemýšlet nad tím, že bezvýchodně krouží kolem planety. Starají se především o to, aby byla dodržována platná pravidla, a veškerou svou aktivitu vynakládají na udržování statu quo. Jenom tak totiž můžou zajistit, aby se společensky nepropadli na chvost jedoucího vlaku, případně aby se společenské uspořádání žádným způsobem nezměnilo. Jenom to, že o existenci těchto chudáků vědí, i když se s nimi v běžném životě nikdy nepotkají, jim přináší uspokojení. Ještě pořád by na tom totiž mohli být hůř. Jenom se podívejte na ty vzadu. Tito zubožení a zbyteční lidé tak paradoxně činí životy příslušníků pomyslných středních tříd snesitelnějšími.
Velmi podobnou ideologickou funkci mají i dějiny komunistického Československa. Literatura, která se v některých případech ještě dnes věnuje temným i zcela všedním epizodám ze života komunistického režimu, sehrává – ať už vědomě či nikoli – přesně tuto roli obhájkyně současnosti. Mezi řádky říká: „Ano, ani dnes ještě není vše ideální, ale přece byste nechtěli zase do zadních vagónů českých dějin?“
Budoucnost už byla?
Na poli české poezie se ideologická negace uskutečňovala trochu jinak – cíleným odchodem z politického a společenského života a snahou o potlačení společenské funkce literatury. Jak už ale v třicátých letech formuloval literární teoretik Jan Mukařovský, společenská funkce je v literárním díle přítomná vždy – byť nezáměrně. Poezie se stala záznamem „zázračných“ epifanií, snahou o kontakt se vznešenem, případně festivalem jazykových ozvláštnění, jak ji definoval ruský teoretik formalismu Viktor Šklovskij. Tím ale také dokonale zapadla do fukuyamovského mýtu, protože říkala: „Prohlubujte své subjektivní prožívání, rozšiřujte jazykový rejstřík dneška, analyzujte své psychické pochody, protože budoucnost už byla.“
Přítomnost bylo potřeba kultivovat, nikoli zpochybňovat či kritizovat. Tato programová apolitičnost je výrazem uspokojení a konformismu, protože říká, že není potřeba za nic bojovat, ale jen donekonečna objevovat.
Zatímco sociologicky laděná část české kritiky mohla s koncem nultých let nového tisíciletí próze vytýkat, že není pro dnešního čtenáře společensky přínosná, případně se ptát, co o naší současnosti říká, v poezii tato kritika razila pojem „angažovanosti“. Radikálně tak zvýraznila problém, do nějž se česká poezie sama uzavřela – vzájemné soupeření subjektivních mikrosvětů, v nichž autoři analyzovali psychologické pohnutky svých myslí, smyslové prožívání vnějšího světa, milostné a rodinné vztahy, sexualitu, svou tělesnost a tak dále. Nemám nic proti apolitické a subjektivní lyrice. Alespoň do chvíle, než se z ní stane dominantní konstanta na literárním poli, kterou poměřujeme, co je a co už není dobrá poezie.
Aktivita, apel, propaganda
Od samého začátku jsem spor o angažovanou poezii z velké části považoval za generační souboj o pozice na literárním poli. Mladší generace autorů (ale nejen ona) chtěla dokázat, že i její východiska básnické tvorby jsou legitimní. Toto moje přesvědčení umocnily reakce etablovaných spisovatelů a kritiků na adresu konceptuální literatury, která básnický status quo nabourávala přibližně ve stejnou dobu a z trochu jiných pozic.
Přestože celá debata o angažované poezii od začátku vyvolávala nepřátelské reakce, dnes, jen o několik málo let později, je měřítko angažovanosti běžnou výbavou literární kritiky a spisovatelé se k němu čím dál častěji hrdě hlásí. Touha čtenářů, kritiků i tvůrců po silnějším společenském přesahu tedy skutečně existovala – stačilo ji jen vyslovit.
Jenomže každé umělecké dílo vždy již nějaký společenský obsah komunikuje, jen historická anomálie posametové literatury se nás snažila přesvědčit o opaku. To z něj ale ještě nedělá angažované dílo. Tak jsem také vždy chápal výroky typu „Každá dobrá báseň je angažovaná!“ či „Každý spisovatel, hodný tohoto označení, se přece angažuje!“. Angažovanost se stala výrazem jakéhosi elementárního zájmu o společenské dění. Pojem angažovanosti pak nástrojem, který má uvést do rovnováhy literární scénu pokřivenou porevoluční literaturou. Teprve tehdy, když byl pojem angažovanosti dokonale vyprázdněn, dokázal ho český literární provoz vstřebat. Co víc, zcela vágní a nicneříkající chápání angažovanosti sehrává důležitou roli v mocenských zápasech na literární scéně. Pokusil se spisovatel nějakým způsobem vyjádřit k současnosti? Tedy je angažovaný a my bychom mu měli za jeho upřímnou snahu zatleskat a poděkovat.
Ne, každá dobrá báseň není angažovaná, ale některá angažovaná díla můžou být i dobrým uměním. Pokusím se to vysvětlit. Angažovaná literatura podle mě záměrně potlačuje svou estetickou funkci a zdůrazňuje funkci společenskou a apelativní. Angažovaný umělec chce především působit na publikum a vybudit ho k politické aktivitě. Proto si také myslím, že dobrá angažovaná literatura je zcela výjimečná, protože nechce být primárně dobrým uměním, chce ve čtenáři především vyvolat afekt a často se uchyluje k efektní myšlenkové zkratce. Její přímočarost estetický jemnocit spíš uráží, protože se kultivovanému čtenáři nelíbí, když s ním někdo manipuluje, citově ho vydírá, případně mu po lopatě říká, co si má myslet. Angažovaný umělec je často také členem politické strany, iniciativy či hnutí a produkuje díla propagující její názory a postoje – krátce řečeno, dělá propagandu. Předpokládám, že nic z toho dnešní spisovatelé, kritici a teoretici nemají na mysli, když mluví o angažované tvorbě.
Zatímco česká literatura řešila, zda má angažovaná tvorba vůbec právo na život, výtvarná scéna se přela o to, jestli má angažované umění jakožto reprezentace a svým způsobem i ilustrace politických tezí, nějaký smysl. Takové dílo může v nejlepším případě zapůsobit na recipienta a přimět ho, aby k němu zaujal nějaký politický postoj. Samo o sobě ale politickým činem není. Ve shodě s participativním obratem pak někteří čeští výtvarníci dospěli k závěru, že pokud chce umění být skutečně angažované, musí se do politického dění přímo zapojit. Už ne efektní objekty kritizující kapitalismus, ale bannery, plakáty, alegorické vozy a další propriety, které spoluvytvářejí vizuální obraz demonstrací.
Pokud bychom toto pojetí aplikovali na literaturu, měla by se angažovaná literatura analogicky podílet vlastními prostředky na politickém dění. Psaní pamfletů, vytváření sloganů, mobilizačních hesel a pokřiků. Takovou funkci poezie sehrála například během takzvaného arabského jara, kdy protestující dav deklamoval slogany typu „Lid si přeje pád tohoto režimu!“, báseň Tyranům světa tuniského básníka Abu AlQasim AlShabiho nebo verše egyptského básníka Ahmeda Fouada Negma. Pro příklady ale nemusíme chodit do arabského světa, stačí si vzpomenout na situacionistická hesla z pařížského května ‘68 „Buďme realisté, žádejme nemožné“ nebo „Pod chodníkem je pláž“, která podněcují politickou imaginaci dodnes, přestože by jindy mohla klidně posloužit jako slogany v reklamě na důchodové připojištění. Až jejich revoluční kontext je naplnil politickým obsahem.
Tento exkurs jsem nepodstoupil proto, abych vás seznámil s tím, co od literatury očekávám. Chtěl jsem popsat, co pod pojmem angažovaná literatura chápu a proč nesouhlasím s tím, jak s ním dnešní literární provoz nakládá. Ačkoli jsem nikdy nebyl stoupencem angažované poezie, jsem rád za to, co spor o ní v české literatuře způsobil. Z angažovanosti se stalo módní slovo. Spisovatelé tak v mých očích definitivně odmítli spáchat společenskou sebevraždu a zmizet v zapomnění. Společnost, v níž žijí, jim přestala být lhostejná, a snad proto přestane být i současná literatura lhostejná společnosti. Dnešní změny na literární scéně nejsou vykročením směrem k angažované literatuře, ale k tomu, co za normálních okolností literatura vždy dělá.
Literaturu, a umění obecně, totiž chápu jako jedinečný způsob, jakým společnost může sama sebe analyzovat a získávat třeba i v groteskní hyperbole zpětnou vazbu o svém fungování. Autonomie uměleckého díla, nebo zjednodušeně svoboda uměleckého projevu – chceteli –, jíž se někteří spisovatelé dnes tak rádi zaklínají, původně nevznikla proto, aby si spisovatel mohl psát, co chce, a nikdo mu do toho moc nemluvil, ale proto, aby umělec mohl jakkoli radikálním způsobem vyslovit nepříjemné „pravdy“, zviditelnit neviditelné jevy, pojmenovat dosud nepojmenované tendence, aniž by ho za to někdo hnal před soud. V tomto smyslu skutečně talent zavazuje, a nechceli být spisovatel pouhým krajinkářem ve světě bez alternativ, abych parafrázoval Margaret Thatcherovou, musí mít odvahu vyslovit názory, které ho můžou vystrnadit na společenský okraj.
V prvním vydání internacionální revue Disk z roku 1923 ve své typografické básni Jindřich Štyrský píše, že posláním umělce je navrhnout novou zeměkouli. Přestože je jeho avantgardní entuziasmus nakažlivý, jeho utopický, revoluční požadavek k nám dnes už nepromlouvá. A to především proto, že jsme ztratili z dohledu horizont budoucnosti. Pro začátek by tak možná stačilo pokusit se alespoň pochopit, na jaké zeměkouli to vlastně žijeme.
Projev zazněl na Sjezdu spisovatelů 5. června 2015.