Svlékání kůže

Oblast „písničkářství“ se stále rozšiřuje – na­jednou do této žánrové množiny mohou být řazeny dříve nemyslitelné stylové prvky, přístupy a umělci. Příkladem je současný britsko­ghanský vokalista a hudebník Obaro Ejimiwe, který od roku 2010 tvoří pod jménem Ghostpoet a letos vydal své třetí album Shedding Skin. Ghostpoetova tvorba čerpá z elektroniky, ale stejně tak z folku. Základem je zpravidla určitá rytmická smyčka, ale také zpola mluvený, zpola zpívaný text. Ve výsledku má blízko k tanečním experimentům ­Aphexe Twina, k prvním albům Trickyho i k písničkářství Badly Drawn Boye.

Právě na Ghostpoetovi lze demonstrovat, jak specifická a obtížně uchopitelná je kategorie takzvaného nového folku. Toto žánrové vymezení problematizuje jak struktura, tak i geneze skladeb, které by je měly naplňovat. Přestože zmíněná nálepka označuje nové podoby písničkářské formy, sami tvůrci se k folkové tradici příliš nehlásí a ve svých kompozicích a zvuku odkazují spíše ke kontextu elektronické a černé hudby než k rocko­vé, natož folkové kultuře. Stále početnější skupina nových písničkářů – například Grouper, Laurel Halo, Julie Holter nebo Jamie XX – navíc spíše vytváří paralelní svět, než že by se snažili reformovat či dekonstruovat paměť nebo tradici nějakého žánru. Rétorika změny a s ní spojené ambice se vytratily. Hudebníci namísto toho reflektují svět, ve kterém žijí a jehož kontury nezřídka vyvstávají z jejich tvorby v podobě jakéhosi potemnělého bludiště. Jistá melancholičnost se předpokládá už skoro automaticky, stejně jako mísení žánrových postupů. Složitost až nepochopitelnost současnosti lze nahlížet pouze skrze širší a abstraktnější rámce, než jakým je forma klasického písňového textu.

Deprese nad sušenkami

Pokud bychom rozložili jakéhokoli Ghost­poetovo album na jednotlivé zvukové a žánrové elementy, nejspíše bychom zjistili, že vše, na čem staví, už hudební popkultura zná. Koneckonců nemusíme nic pracně analyzovat – slyší to každý, kdo se v současné populární hudbě aspoň trochu orientuje. Je zde dubstep, rapový přednes, triphopový rytmus, špinavé kytarové sólo jakoby vytažené z indie scény devadesátých let, potemnělá atmosféra barového písničkářství. Důležitější než původ zmíněných „stavebních kamenů“ je ovšem jejich propojení. Ghostpoetovi se z nich totiž docela úspěšně daří vytvářet nový celek. Jednotlivé, poměrně jednoduché, někdy až kýčovité výrazové prostředky přicházejí o svou žánrovou identitu a stávají se součástí soukromého vesmíru, jehož „folkovost“ spočívá především v niternosti a intimitě výpovědi.

Trip hop zde přestává být trip hopem a stává se součástí nové estetické strategie. Podobně se to má se zastřeným, nicméně naléhavým hlasovým projevem umělce. Ghostpoet trochu zpívá, trochu rapuje a občas jako by jen tak vyprávěl nad čajem a sušenkami. Anebo jsou na to jeho témata příliš depresivní? Těžko říct – nakonec se vždycky projeví dobré vychování a ohledy na posluchače. Zpěv zatím přejde do rapu a do něj zase vstoupí suchá promluva. Důsledkem tohoto prolínání je, že se hranice jednotlivých výrazových kategorií vzájemně nulují – ovšem beze stopy jakéhokoli neladu nebo dokonce násilnosti. Ve výsledku nelze tvrdit, že by Ghostpoet nezpíval, nerapoval nebo nerecitoval. Jeho konzistentní projev je kompromisem všech těchto hlasových disciplín.

Tři alba

Za posledních pět let Ghostpoet vydal tři alba. Ten, kdo by je poslouchal jako kulisu, by nejspíš řekl, že zní všechna úplně stejně. Přesto není těžké jedno od druhého rozeznat a dokonce určit, z jakého období je ta která skladba. Spojuje je potemnělá „kouřová“ atmosféra. Hudba přitom působí jako součást scény, z níž se ozývá promluva ztracené lidské existence. Jednotlivé nahrávky se pak liší podle toho, jaké hudební kulisy tento fikční prostor vyplní.

Debutové album Peanut Butter Blues & Me­­lancholy Jam (2011) klaustrofobní pocit ani tak nezhudebňuje, jako přímo vytváří. Svého posluchače vtahuje do stísněného pole, v němž od jednotlivých zvukových podnětů těžko získává odstup. Produkce tohoto alba má charakter explicitního nátlaku. Následující deska Some Say I So I Say Light (2013) pak velice efektivně rozšířila perspektivu. Posluchač už nemusí vnímat pouze hlavní téma skladby a může se zaměřit na motivy, které ze zvukového mixu vystupují až v dalších plánech jako aranže. Každý si pak může vybrat, zda se bude s umělcem emocionálně ztotožňovat, anebo naopak s chladnou hlavou prozkoumávat strukturu celého, nyní mnohem rozsáhlejšího zvukového prostoru.

Vývoj Ghostpoetovy tvorby lze vnímat také na úrovni práce s jednotlivými prvky. Debut většinou těžil z efektu různých studiových deformací a vracejících se motivů. Zvukový design alba byl poměrně hrubý, jakoby poznamenaný probíhajícím experimentem. Druhá deska pak působila jako organický systém, který se stále mění, aniž by došel své konečnosti. Letošní nahrávka Shedding Skin je oproti tomu mnohem hladší a uspořádanější. Svou roli sehrálo zřejmě i to, že skladby byly nahrány se skupinou. Zdá se, že teď už britský hudebník nenašlapuje do tmy a do prázdna. Svou estetiku už Ghostpoet zformoval a nyní ji s novým sebevědomím staví na odiv.

Čím dál lidštější

Můžeme si rovněž povšimnout, že Ghost­poetův projev je stále živelnější, a zároveň, že hudebník stále více užívá akustické nástroje. Rytmus prvního alba evokoval laptopovou estetiku, působil jako účelový podklad. Beaty na letošní desce Shedding Skin oproti tomu nesou stopy „lidské práce“. Pro posluchače tak zvuk nahrávky může být hmatatelnější, fyzičtější a možná také v jistém smyslu osobnější. Jako by Ghostpoet vyzýval ke spojení tradičního a nového písničkářství – jako by se rozhodl demonstrovat, že elektronický a písničkový hudební svět spolu mohou bez problémů komunikovat.

Podobně lze interpretovat také mnohdy konvenční struktury skladeb. Nereflektují touhu přilnout k tradičnímu způsobu psaní písní jakožto symbolu niterného sdělování? Pozitivní ovšem je, že tyto tendence zůstávají spíše na úrovni gest a nepřesouvají Ghostpoeta z jednoho tvůrčího tábora do druhého. K něčemu takovému zřejmě dojde až na dalších albech. Tomu, že tento britský umělec tvoří stále uhlazenější a kompozičně čitelnější hudbu, ostatně odpovídají také stoupající prodeje jeho nahrávek. Letošní kolekce Shedding Skin už téměř prorazila do mainstreamu – v britské hitparádě se dostala až na dvaapadesáté místo.

Autor je hudební publicista.