Těch textů si opravdu vážím

Vystudoval jste techniku. Ve středoevropské literatuře je řada studentů techniky, inženýrů, matematiků, zeměměřičů. Jsou vám tyto postavy něčím blízké?

U lidí, kteří se úplně či jen částečně odvrátili od techniky či matematiky a přiklonili se k umění, kteří vedle svého inženýrského či vědeckého povolání ještě psali, je vždy třeba sledovat, do jaké míry se opravdu dokážou odpoutat od realistického vidění světa. Američan Robert M. Pirsig se ve své kultovní knize Zen a umění údržby motocyklu z osmdesátých let pokusil rozvolnit, či dokonce osvětlit zdánlivý rozpor mezi humanistickým a technickým postojem člověka, nebo chcete­li, mezi racionálním chápáním světa a osvobozující intuicí.

Mě technika svazovala, nedokázal jsem se tam nějakým tvůrčím způsobem prosazovat, po osmi letech práce jako matematik­analytik jsem odešel z výpočetního střediska ČEZ a začal se věnovat jazykům, v prvé řadě němčině. Později jsem se pustil do překládání literatury, po čemž jsem mimochodem toužil už při studiích na ČVUT. Vyměnil jsem nekonečné vysedávání nad prognostickými programy výroby a spotřeby energie za vysedávání nad nádhernými literárními texty Thomase Bernharda, Roberta Walsera, W. G. Sebalda nebo Arno Schmidta, a bylo mi líp. Pokud se člověk může se svou prací identifikovat, nehledí na její obtížnost, a navíc z ní má i radost.

U Bernharda, Walsera, Winklera nebo Schmidta se objevuje stav pomatení, vyšinutí, šílenství, nemoc jako základní stav života. Literatura jako by pak měla terapeutickou funkci. Platí to i pro překládání?

U Bernharda jsou zmínky o vyšinuté době či vykolejených jedincích, on sám se trápil jen stavem světa, hloupostí lidí – a později svou nevyléčitelnou sarkoidózou. Arno Schmidt byl spíš sečtělý a vzdělaný samotář s neuvěřitelnou pamětí a vyhraněně kritickým postojem k poválečnému dění v Německu, který psaním a přehnanými dávkami kávy (nejen jí) vyháněl své srdce do kosmických obrátek, až nevydrželo, ale blázen rozhodně nebyl a depresím nepropadal. Empatický švýcarský Stürmi Robert Walser se koncem dvacátých let také vyčerpal prací, takže dožil v ústavu v appenzellském Herisau, kde měl klid, a už se psaní dál nevěnoval. S tou terapeutikou bych byl opatrný, zčásti to tak občas může působit (a jistě tomu tak bylo u Josefa Winklera, který se vypsával ze svého mladického traumatu zneuznávaného syna, z rozporuplných pocitů útlaku katolické církve na vsi a probouzející se homosexuální orientace), ale psaní je spíš neuvěřitelně těžký úděl či poslání a je věcí vnitřní síly, kam až se odvážíte ve svém myšlenkovém světě zajít.

U překladatelů je pozice přece jen trochu jiná, ti nesedí ráno jako autoři nad prázdným listem papíru, nýbrž nad rozevřenou stránkou už existujícího textu. Vyšinutých překladatelů je asi málo, ale těch posedlých prací bych několik jmenovat mohl. Nicméně i překladatel má jistě důvod si zoufat, důvody mohou být různé, od pocitů vlastní nemohoucnosti až k pocitům marnosti nad nevydařeným originálem. A tady opět platí: nenechat se zviklat obtížností situace, do níž se při určité důslednosti a vlastní odpovědnosti dostanete, a vytrvat. Terapeuticky může pak nanejvýš působit pohled na hotovu knihu. Anebo si zoufáte ještě víc, přijde na to.

Právě vydaná prvotina W. G. Sebalda Pocity. Závratě předznamenává řadu motivů a témat, které známe z jeho pozdějších textů. Je zde naopak něco, co se v dalších Sebaldových dílech už neopakuje?

Myslím, že zde už je celý Sebald, vytvořil si hned svůj osobitý styl, témata se pak opakují ve všech dalších prózách, jak říkáte: pochmurný řetězec katastrof v dějinách, melancholický pohled na svět ovládaný planetou Saturn (v jehož znamení se narodil), prchavost vzpomínek a jejich nepominutelná úloha v lidském životě, všeobecný postupující rozklad, zánik a odumírání (na každé nové formě už leží stín zániku), detailní rozkrývání ničivého lidského konání během mnoha staletí, nepoučitelnost lidstva; dále koincidenční poetika a stopy nekonečné (duševní) bolesti v dějinách; tragika odvrhovaných vzpomínek, odsouzených k věčnému bloudění. Putování ho zajímalo a bavilo (Saturnovy prstence), svou prózu vytvářel podobně, jako se v Allgäu pletou z náhodných zbytků koberce – modrá, hnědá, bílá –, vytvářel vždycky takový barevný uzlík, který mu ještě scházel nebo se mu právě hodil, a vybíral je ze své sbírky pozoruhodností, kterých měl na stovky. K čemu už se nikdy tak podrobně nevrátil, je jeho dětství v podhůří Alp.

Jaká je Sebaldova role či pozice v německy psané literatuře? Často se ve vztahu dokumentárnosti a fikce nebo básnickým charakterem prózy porovnává s Bernhardem. Čím by se například lišila bernhardovská a sebaldovská melancholie?

Bernhard měl na Sebalda vliv, to jistě, měli stejný názor na úpadek (ve společnosti, architektuře). Ale srovnával bych ho spíš s Brucem Chatwinem, který byl věčně na cestách a byl výborný storyteller směšující fakta s fikcí. Některé popisy přírody připomínají Roberta Walsera, s Bernhardovou „melancholií“ bych to nesrovnával, protože žádná taková neexistovala, Bernhard byl z dětství silně citově poznamenaný, ale melancholický rozhodně nebyl. Sebald ho měl velmi rád a občas napodoboval jeho krouživý styl. Pak snad ještě Thomas Hardy se svým smutkem a tragickými konci. V německy psané literatuře je Sebald ojedinělý zjev, ne každému ovšem jeho styl vyhovuje, někteří čtenáři nemají tu trpělivost pohroužit se do tak dlouhých líčení občas odlehlých témat, která ale nejsou rozvláčná, naopak v sobě mají velkou poutavost.

Nakolik je to, co píše, germanistická próza profesora evropské literatury a nakolik autobiografie melancholika?

„Autobiografie melancholika“ je snad až příliš zkrácené, zhuštěné vyjádření. Autobiograficky psal velmi opatrně, stažen do pozadí, vůči vypravěči měl vždy odstup, jazyk působí bezčasově, jakoby z přelomu 19. a 20. století, vychází z bavorského podhůří Allgäu a snaží se čtenáře zklidnit, aby se mohl soustředit, próza je silně prostoupena fikcí. Jako u Chatwina, kdy se reálně žijící postavy v textu zčásti vůbec nepoznávaly. Melancholika provázívají vidiny, zjevení, klamné představy… Žánrově to je nejspíš literárněhistorický esej s poetickými prvky, jako profesor si myslel, že autor nemůže psát z ničeho, vždycky musí mít kostru, o niž se může opřít (jako truhlář o svá prkna), nesnášel představu čistě invenčního přístupu, proto kupil nekonečné množství archivních materiálů, několik let prováděl rešerše, probíral se archivy, protože ho fascinovala fakta. Ale šlo mu o to zpracovat je metaforicky.

Sebald ve svém debutu doslova vstupuje do Stendhalových a Kafkových stop. Co z tohoto „vepsání“ vzejde?

To má hlubší souvislost, vždycky měl na mysli celkové vyznění svých próz ve smyslu více či méně tragických dějů v minulosti, po nichž se už jen ohlížíme a nemůžeme je napravit (Kleeův Angelus Novus v Benjaminově interpretaci). Jsou to ty stopy bolesti, mnohdy k nerozeznání zaváté, ale postupným přibližováním se ta či ona okolnost odhalí, osvětlí. Proč zrovna Stendhal, nevím, nazval to Podivuhodné faktum lásky. Beyleův život byl rozhodně dramatický, Kafku měl podrobně přečteného, nijak se v něm nezhlížel, ale jeho bloudící lovec Gracchus ho samozřejmě silně oslovoval, snad ve smyslu: Co to znamená být někde, kam nepatříme (Vystěhovalci), ztraceni a bez duše…? Ostatně Sebald si vybíral postavy, často přímo literární, jejichž osudy pak metaforicky rozvíjel, a vycházel ze své předešlé bohaté literárně vědecké práce.

Z čeho pramení sebaldovské „závratě“ a nevolnosti? Jakou podobu mají tentokrát katastrofy a selhání? Považoval byste Sebalda za apokalyptického autora?

To má víc příčin: o Florencii se říká, že přemírou svých památek a uměleckých skvostů působí skutečné závratě, a to v negativním smyslu – všechny ty významy a poselství z minulosti vytvářejí v hlavě vír a zmatení smyslů. Podobně mohly na Sebalda působit Verona a Benátky. Melancholici nezřídka trpí různými představami, ve spojení s hlubší depresí pak přímo fyzickou nevolností, jsou zádumčiví a trudnomyslní. Sebald depresemi trpěl, ale vždy ho to zase přešlo – domněnka, že snad spáchal sebevraždu, není správná, pravděpodobně šlo o infarkt (srdeční slabostí trpěl po dědečkovi), když jel v autě s dcerou (té se nic nestalo).

Když Sebald popisuje katastrofy v dějinách, není to výraz pesimismu. Podává zprávu o tom, jak snadno na to všechno zapomínáme. Že se lidstvo v budoucnosti nevyhne dalším katastrofám, všichni víme, nespojoval bych to s pesimistickým výhledem, s apokalypsou pak už vůbec ne. Spíš jde o konstatování opakujícího se zrodu a zániku, na troskách starého vzniká mnoho nového. Také se nezabývá samotným selháním, v první řadě mu šlo o to upozornit, jak s blednoucí pamětí mizejí vzpomínky, které mají vlastně stejnou důležitost jako to, co se děje právě teď. Je to povzdech nad tím, co zaniká. Zřejmě to osobně velmi těžce prožíval, odtud ty deprese a trudnomyslnost. Byl až zoufalý, jak z paměti mizí věci a události, které pro nás měly kdysi důležitost, zdálo se mu, že když mrtví odcházejí, děje se veliká nespravedlnost.