Objekty charitativního dobra

Proč namísto pojmu postižení či odchylka někdy používáte slovo jinakost?

Dekonstruovat zažité terminologie a diskur­sivní praktiky je důležité. Už jenom proto, že to narušuje mustry uvažování a otevírá to nové možnosti sociální imaginace. Pojmy užívané v českém kontextu, jako například zdravotní postižení, konzervují společenský systém. Tělesné, mentální a intelektuální odlišnosti jsou jimi znevažovány, potvrzují totiž, že takzvané postižení je odchylka od zdravého normálu. Nahrazení pojmů zdravotní postižení či hendikep pojmem jinakost nám také umožňuje zbavit se představy ahistoričnosti a akontextuality. Tělesná či mentální jinakost byla a je v závislosti na kulturních, historických a sociopolitických kontextech interpretována velmi odlišně, a tudíž i velmi různě vstupuje do žitých zkušeností jednotlivců i kolektivu. Naopak pro znázornění toho, jak je vtělená jinakost interpretována, ošetřována, léčena a normalizována většinou a administrativně zasazována do systému státního dohledu, používáme pojmy nezpůsobilost a postižení. Je zřejmé, že obě označení odkazují ke společenským mechanismům vylučování a stigmatizace, které postihují všechny, jejichž tělesnost a intelekt neodpovídají domněle univerzálně platným a zdánlivě přirozeným parametrům normality.

Budují jednotlivci se zdravotním hendikepem či nenormativní sexualitou vlastní identitu spíše na přináležitosti ke komunitě, nebo se naopak snaží být na minoritní skupině nezávislí?

Postoje lidí ze jmenovaných skupin se velmi liší. Osobně si myslím, že není nutné vidět tak silnou dělicí čáru mezi oběma postoji. Volby identifikace jsou vždy spjaty s konkrétní situa­­cí a diskursivními či materiálními možnostmi jednotlivců.

V současnosti pracuji na dvou ­projektech a oba jsou spojeny s koncepty jinakosti a po­­stižení – jde v nich o osoby s HIV a o formo­vání politiky a diskursů postižení v post­socialistickém kontextu. Ukazuje se, že identity jsou velmi dobrou odrazovou plochou pro sledování forem společenských hierarchií a také toho, jaká „zminoritnění“ či „zmarginalizování“ jsou v konkrétním historickém momentu představitelná. Například jak je možné, že se největší demonstrace lidí s postižením u nás – proti politice škrtů v roce 2010 – konala pod heslem „Stát musí chránit své nejslabší“? Co to vypovídá o limitech představitelného politického horizontu v neoliberální společnosti?

Koncept identity je sám o sobě velmi problematický. Jako projekt sebevymezení a sebeobjevení identita rozhodně nenabízí cestu ze sítě společenských konfliktů a mocenských nerovností. Například: je coming out, který bývá vnímán jako okamžik osvobození, skutečně momentem vymanění se z moci heteronormativní normy? Je přece stále vázán ke konkrétním a normativním pozicím typu gay, lesba či bisexuál. Ale podobnou kritickou reflexi je potřeba uplatňovat i vůči prekérnějším projektům identity, jaké označují charakteristiky jako transsexuál, postižená nebo třeba „kriploušská lesba“. I proto se v teoretických pojednáních o identitách mluví spíše o subjektových pozicích, identifikacích či disidentifikacích. Jde o to identity neromantizovat, ale naopak je vidět ve vztahu k mocenským konfliktům a normativním režimům. V těchto mocenských sítích je totiž třeba přežít.

Identita je z definice velmi často založena na aktech exkluze, vymezování se vůči druhému, a tak blokuje cesty k vytváření politických koalic a politik vzájemné podpory. Například hnutí takzvaných postižených v USA je vystavěno na explicitním přiznání si toho, že mezi jednotlivci s různými tělesnými zkušenostmi neexistuje žádná přirozená podobnost, že neexistuje žádná přirozená platforma pro vizi jejich homogenní identity. To, co tuto rozmanitou skupinou spojuje, je pouze politizovaná zkušenost znevážení jejich života, stigmatu nezpůsobilosti a společenského vyloučení. A i tato zkušenost je vždy dále ovlivněna genderem, sexualitou, rasou, sociálním statusem či prostředím.

V Česku řada lidí nesouhlasí s projevy kolektivní identity typu „my déemóčka“, tedy my s dětskou mozkovou obrnou. Naopak mezi neslyšícími existuje iniciativa, podle níž se Neslyšící mají psát s velkým N, pokud používají znakový jazyk, a žijí tím pádem ve specifické kultuře. Z čeho vyplývají tyto rozdíly?

Je potřeba říct, že ne všichni lidé s dětskou mozkovou obrnou se vymezují proti pojmům odkazujícím k postižení. Někteří se naopak snaží změnit význam původně zraňujících pojmů jako „mrzák“, „kriplouš“ a podobně. Neslyšící jsou zase vystaveni enormnímu tlaku ze strany terapeutů, aby podstoupili operativní rekonstrukci sluchu pomocí koch­leár­ních implantátů. I českým Facebookem ne­­dávno proletěla videa zachycující reakce lidí, kteří poprvé právě díky kochleárním implantátům „uslyší“. Video je velmi ilustrativní ukázkou zraňující perspektivy normality a normy senzorického vnímání světa. Když se nad těmito záznamy a rádoby empatickými komentáři diváků zamyslíme, ukážou nám vlastně velmi zřetelně místa ideologického konfliktu: neslyšení je tragédie, která znamená, že váš život za nic nestojí, a neslyšící nepotřebují od společnosti nic jiného, než aby byli uzdraveni a mohli se tak stát součástí šťastné normality… Radost, kterou jakožto zdraví slyšící sdílíme a kterou se necháváme dojímat, pak není nic jiného než akt násilí, jímž se povyšujeme nad neslyšící a popíráme hodnotu znakového jazyka a kultury, která je založená na jiném modu komunikace a vyjadřování.

Většina neslyšících dětí se rodí do slyšících rodin, které jsou pod tlakem lékařů a jejich doporučení k operaci. Znakový jazyk není stále uznán za jazyk úřední a vzdělávání neslyšících je do velké míry segregované. Participace neslyšících na veřejném dění a akcích je ztěžována tím, že tlumočnické služby nejsou nabízeny automaticky. Z toho je zřejmé, že vybudování komunity Neslyšících je velmi složité.

V poslední době se v Česku hovoří o národní identitě ve spojitosti s údajným ohrožením muslimy a uprchlíky. Co o tom soudíte?

Současný nárůst české xenofobie a nacionálního rasismu jenom potvrzuje to, že projekt identity v sobě vždy zahrnuje možnost – a snad i nutnost – napojení na nějaké silnější normativní diskursy. Opakovaně se ukazuje, že hranice mezi národní identitou a nacionalismem je fluidní. Kde vlastně leží průsečíky a spojnice mezi politikou otevřenou jinakosti a rasou? V diskusích o uprchlících přece znamená pojem „kulturní odlišnost“ pouze méně explicitní odkaz na rasu a rasové odlišnosti. Uprchlíci jsou podobně jako takzvaně postižení lidé stavěni do pozice obětí osudu a objektů charitativního dobra. To je samozřejmě ponižující.

Na druhé straně platí, co už bylo řečeno: politické koalice mezi marginalizovanými skupinami nevznikají ani na základě společné zkušenosti útlaku nijak snadno. Například ti, kdo jsou vystaveni dlouhodobé zkušenosti sociální a ekonomické prekarity, nedostatečné podpory a společenského odmítnutí, mohou vnímat příchod uprchlíků a podporu, kterou jim stát věnuje, jako potvrzení definitivnosti vlastní krizové situace. Z tohoto pohledu je pak možné porozumět i odmítavým stanoviskům vůči uprchlíkům, jaká v posledních týdnech vyjadřovali na sociálních sítích někteří lidé s postižením.