Ve Spojených státech probíhá v posledních týdnech celospolečenská diskuse o vhodnosti používání konfederační vlajky. Ta je pro mnohé symbolem segregace a ponižování Afroameričanů.
„Cítil jsem všechno, jen ne radost z pádu nepřítele, který tak dlouho a udatně bojoval a který tolik trpěl pro své přesvědčení, i když to podle mého bylo jedno z nejhorších přesvědčení, pro které kdy kdo pozvedl zbraně, a pro které existovala ta nejmenší záminka. Nicméně nezpochybňuji upřímnost drtivé většiny těch, kteří stáli na bojišti proti nám,“ shrnul na sklonku americké občanské války svůj názor na Konfederaci generál Unie Ulysses Simpson Grant. Jeho rozpolcenost jako by předznamenávala dnešní bouřlivé debaty o symbolice konfederační vlajky.
Konfederační vlajka (respektive konfederační bitevní prapor) má zvláštní historii. V kontextu armády Spojených států paradoxně fungovala jako symbol smíru mezi Jihem a Severem. Bodem obratu se stala španělskoamerická válka v roce 1898, jejíž stmelující efekt komentoval tehdejší prezident William McKinley slovy: „Když stojíme všichni na jedné straně, jsme neporazitelní.“ V armádě se zdůrazňoval aspekt hrdinství předků, kteří vlajku nesli a kteří nutně nebojovali z přesvědčení o správnosti otrokářství, ale jednoduše za své domovské státy. Naopak sociopolitický kontext a symbolika vlajky se dostaly do ústraní. Konfederační bojový prapor se stal v armádě Spojených států tak rozšířený, že byl například první vztyčenou americkou vlajkou na dobyté Okinawě během druhé světové války.
Výhodné nevolnictví
Mimo armádu však konfederační vlajka nikdy zcela neztratila svůj původní význam symbolu zrady, otrokářství a porážky. Ne že by se mnozí nesnažili její význam posunout. Jedním ze způsobů, jak se zastánci konfederační vlajky snaží prapor očistit od kontroverze, je tvrzení, že v americké občanské válce nešlo primárně o zachování či zrušení otrokářství, ale o hájení pravomocí jednotlivých států proti sílící federální centralizované vládě. Na první pohled jde jen o zavádějící tvrzení, které se snaží schovat ošemetné otrokářství za honosný pojem „práva států“ – zachování otroctví je pak pouze nepěkným případem konkrétní aplikace autonomie států. Při bližším přezkoumání se ale ukazuje, že je toto tvrzení čistě lživé.
Jedním ze základních impulsů k odtržení jižanských států, a tedy k občanské válce, bylo právě využití autonomie severními státy. Mnohé z nich se totiž odmítly podvolit zákonu o uprchlých otrocích (který měl zavazovat i neotrokářské státy k navracení uprchlých otroků jejich pánům) a některé z nich dokonce zakazovaly přepravu otroků přes své území. Ostatně důvod pro odtržení je jasně vepsaný v deklaracích jižanských států o opuštění Unie. Když se jako první odtrhla Jižní Karolína, tvrdila, že severní státy zvolily prezidenta, který „chová k otrokářství nepřátelské názory“. Texas při odtržení od Unie deklaroval, že „nevolnictví africké rasy je oboustranně výhodné, je bohatě podložené a ospravedlněné zkušenostmi lidstva a je zjevenou vůlí Všemohoucího Stvořitele“. Alexander Stephens, viceprezident Konfederace, charakterizoval rozdíl mezi svou a unijní ústavou tak, že ta konfederační má základ „ve veliké pravdě, že černý muž není roven bílému muži, že otroctví a podřízenost jiné rase je jeho přirozený a normální stav“.
Lepší andělé
Tím ale propojení symbolu konfederační vlajky s útlakem Afroameričanů nekončí. Jako svůj symbol si vlajku zvolili Dixiekraté, jižanský odštěpek od Demokratické strany, který se v roce 1948 vymezil proti pozvolnému sbližování Demokratů s hnutími za občanská práva. Na počátku šedesátých let pak byla vztyčena konfederační vlajka u jihokarolínského kongresu. Měla vysílat jasný vzkaz místním Afroameričanům, aby si příliš nevyskakovali.
Dnes se – mezitím čerstvě svěšená – vlajka u jihokarolínského kongresu stala hromosvodem pro celou debatu o konfederačních symbolech.
Hlavním požadavkem odpůrců vlajky s kontroverzní historií je, aby zmizela z vládních budov a pozemků. Jak federální, tak místní vlády by přece neměly hrdě vyvěšovat symboly, které velkou část populace daného státu nejen nereprezentují, ale dokonce ponižují. Tyto názory se setkaly s hlasitým odporem. Někteří mylně tvrdí, že požadavky na odstranění vlajky z pozemků vládních institucí jsou v rozporu s ústavně chráněnou svobodou projevu. V americkém kontextu silné ochrany svobody slova je každopádně nepředstavitelné, že by konfederační vlajka mohla být postavena mimo zákon (jako například vlajka nacistického Německa v Evropě).
Při posledních snahách o odvrácení blížícího se rozpolcení a občanské války prosil Abraham Lincoln ve své inaugurační řeči v roce 1861, aby mladý národ uposlechl „lepší anděly své přirozenosti“. Ozvuky tohoto apelu jsou relevantní pro vášnivou debatu ohledně symboliky konfederační vlajky. Nikdo nemůže popřít, že americký Jih má mít vlajku, kterou by mohl hrdě vyvěsit. Právě proto by si ale zasloužil takovou, která není potřísněna krví otroků a segregovaných Afroameričanů. Tedy takovou, která se bude obracet k oněm „lepším andělům“ jižanského ducha a kterou se ctí ponesou i místní Afroameričané. Jak řekl americký komik Larry Wilmore: „Měla by Jižní Karolína svěsit konfederační vlajku? Žijeme ve svobodné zemi… A proto bychom měli odstranit vlajku, která tvrdí opak.“
Autor je publicista.