Není na světě země, v níž by byl život ekologického aktivisty ve větším ohrožení, než je Honduras. Vraždy honduraských obhájců práv domorodého obyvatelstva souvisejí s vojenským převratem, k němuž došlo v roce 2009 a jejž tehdy podpořila i Hillary Clintonová.
Na začátku března byla zavražděna honduraská aktivistka Berta Cáceresová. Ani ne dva týdny nato potkal stejný osud jejího kolegu Nelsona Garciu. Oba byli zastřeleni čtyřmi výstřely. Jakkoli policie minimálně v případě Cáceresové tvrdí, že se pravděpodobně stala obětí loupežného přepadení, pozůstalí se domnívají, že vražda byla politicky motivována.
Proti přehradám a korporacím
Berta Cáceresová vedla Národní výbor lidových a domorodých organizací Hondurasu, který od roku 2006 protestoval proti výstavbě čtyř přehrad na řece Gualcarque. Ty by podle aktivistů značně znesnadnily přístup místních obyvatel z kmene Lenca k vodě, potravinám a lékům a znemožnily jim jejich tradiční styl života. Vyvíjeli proto tlak mimo jiné na Agenturu Spojených států pro mezinárodní rozvoj (USAID), která byla zřízena na začátku šedesátých let s cílem zabránit šíření komunismu – hlavně podporováním ekonomického rozvoje, ale mnohdy v součinnosti se CIA také o dost pochybnějšími způsoby. Aktivisté žádali, aby Agentura odvolala podporu pro stavební projekt přehrad. Mezinárodní banky FMO and FinnFund pod nátlakem aktivistů přestaly po vraždě Berty Cáceresové výstavbu podporovat.
„Mnohé domorodé kmeny zde trpí absencí jasného vlastnického práva na své území a zábory půdy ze stran vlivných firem,“ uvádí studie neziskové organizace Global Witness. Podle této organizace je Honduras v posledních letech zdaleka nejnebezpečnějším místem pro ekologické aktivisty: mezi lety 2010 a 2014 jich zde bylo zavražděno přes sto.
Situace v zemi se razantně zhoršila po armádním převratu v roce 2009. Greg Grandin, který dění v Hondurasu dlouhodobě sleduje, pro časopis The Nation situaci popsal následovně: „Svržení prezidenta Manuela Zelayi vyústilo v totální útok na tyto zásadové lidi – v mučení, vraždy, militarizaci venkova, represivní zákony (jako například absolutní zákaz postkoitální antikoncepce), vzestup polovojenských bezpečnostních sborů a masivní výprodej půdy nadnárodním plenitelům.“
K převratu vydal pokyn honduraský nejvyšší soud. Ústava země totiž v té době nepovolovala prezidentovi více než jedno volební období. Po jeho odsloužení nesměl ani kandidovat na viceprezidenta. Takovéto omezení je v jihoamerických zemích poměrně obvyklé. Už méně obvyklé je, že zatímco běžné úpravy ústavy jdou odhlasovat dvoutřetinovou většinou v místním kongresu, samotná snaha o změnu pravidla omezujícího prezidentovo volební období byla považována za protiústavní.
Zelaya tvrdil, že ústava z roku 1982 nepřímo drží sedmdesát procent obyvatel země v chudobě. Chtěl proto vyhlásit nezávazné referendum s cílem získat podporu pro potřebné změny. Ústavní soud a velká část kongresu (včetně politiků z jeho vlastní Liberální strany Hondurasu) spatřovaly už v tomto referendu porušení ústavy a nechaly Zelayu vyhostit ze země. Řadě stejných politiků však protiústavnost změny volebních pravidel dlouho nevadila. Ústavní soud totiž následně část limitující prezidentovo volební období z listiny prostě vyškrtl.
Vojenský puč
Dění v Hondurasu vrhá ovšem také nepříznivé světlo na kandidátku na amerického prezidenta Hillary Clintonovou. Ta v době honduraského převratu zastávala pozici ministryně zahraničních věcí v administrativě Baracka Obamy. Zatímco Spojené národy, Evropská unie i samotný prezident Obama dění v Hondurasu odsoudili jako armádní převrat, americké Ministerstvo zahraničních věcí pod vedením Clintonové tak učinit odmítlo. Podle emailů zveřejněných v rámci vyšetřování zabezpečení soukromých emailových serverů, které Clintonová využívala, když zastávala úřad ministryně zahraničních věcí, bývalá první dáma v zákulisí aktivně pracovala na tom, aby se svržený prezident Zelaya nevrátil k moci.
Clintonová se k tomu ostatně sama přiznává v první verzi své autobiografie Těžká rozhodnutí (2014, česky 2015), zaznamenávající její působení na ministerstvu. Z paperbackového dotisku už tato pasáž zmizela. Období po převratu Clintonová popisuje takto: „V následujících dnech jsem mluvila se svými protějšky z celé polokoule, včetně mexického ministra Espinosy. Vymýšleli jsme strategii, jak v Hondurasu nastolit pořádek a jak co nejrychleji a zákonně uspořádat svobodné a spravedlivé volby, díky kterým by otázka Zelayiova návratu byla bezpředmětná.“
Berta Cáceresová vměšování Spojených států do místních záležitostí kritizovala. Po její smrti dcera Olivia Zúniga Cáceresová v prohlášení pro pořad Democracy Now!, zjevně rovněž namířeném proti USAID, uvedla: „Zahájili jsme bitvu na mezinárodní úrovni. Naším cílem je dosáhnout toho, aby rozvojové agentury přestaly financovat ty nadnárodní korporace, které přicházejí drancovat, vyhlazovat náš lid a prolévat naši krev na naší půdě.“ Pokud však lze důvěřovat průzkumům v právě probíhajících amerických primárkách, nemají před sebou honduraští aktivisté v tomto ohledu zrovna světlou budoucnost.
Autor je publicista.