Smrt nejvyššího soudce Antonina Scalii může znamenat zásadní změnu pořádků americké politiky. Nejvyšší soud má totiž ve Spojených státech řadu politicky významných pravomocí.
V sobotu 13. února v brzkých ranních hodinách otřásla americkou politickou scénou zpráva o úmrtí soudce Nejvyššího soudu Antonina Scalii. O tom, že příští americký prezident bude pravděpodobně jmenovat možná dokonce čtyři nové nejvyšší soudce, si insideři šuškali už nějakou dobu. Scaliova smrt z důležitého, ale přesto pro většinu voličů okrajového tématu rázem udělala jedno ze stěžejních témat letošních voleb. Scaliův nástupce či nástupkyně totiž může definitivně završit přechod klíčové instituce Nejvyššího soudu z rukou konzervativců pod nadvládu liberálů.
Vtělení moderního konzervatismu
Antonin Scalia se narodil italským imigrantům v roce 1936 v New Jersey. Traduje se o něm, že jakožto hluboce věřící katolík po Druhém vatikánském koncilu přestal navštěvovat katolický kostel v blízkosti svého bydliště. V něm se totiž po koncilu začaly sloužit mše v angličtině. Scalia se svou početnou rodinou každou neděli dojížděl přes deset kilometrů na mši v latině. U rodinného stolu se prý jednou pomodlil slovy: „Jsme hlupáci, pro Krista. Musíme se modlit za odvahu ustát opovržení tohoto sofistikovaného světa.“ Jeho přístup ke katolictví dost možná nepřímo ovlivnil i jeho vztah k americké ústavě. Tu vykládal s rigidní, až krutou tvrdohlavostí, často bez ohledu na to, že by to pro něj i jeho politické souputníky mohlo přinést nepohodlné výsledky.
Scalia byl na Nejvyšší soud, jenž je ze své podstaty konzervativní institucí, jmenován Ronaldem Reaganem v roce 1986. Po atypickém liberálním období Nejvyššího soudu především pod dohledem Vrchního nejvyššího soudce Earla Warrena se během druhého Reaganova období v této instituci opět konsolidovala jasná konzervativní většina. Scaliu tak lze považovat za symbol nástupu americké nové pravice k soudní moci. „Chceteli porozumět tomu, jak se Donald Trump stal duší Republikánské strany, vysvětlení nehledejte dál než u Antonina Scalii. Scalia je id, ego i superego moderního (amerického) konzervatismu,“ vysvětluje newyorský politolog Corey Robin. V závislosti na výsledku příštích prezidentských voleb by se však brzy kyvadlo Nejvyššího soudu mohlo již brzy naklonit zpět k liberální straně.
Mezitím před soudem stojí celá řada velmi důležitých rozhodnutí, která mohou vzhledem k rozložení současných soudců jednoduše skončit patem. V případě rovnosti hlasů pro a proti pak platí rozhodnutí nižšího soudu. Mezi rozhodnutími, jež oslabený soud může ovlivnit, je osud Obamova exekutivního kroku, který měl uchránit asi pět milionů přistěhovalců bez dokladů. V případě, že by rozhodnutí bylo na nižším soudu, by došlo ke zneplatnění Obamova kroku. Ženám v jurisdikci Odvolacího soudu pátého okrsku, tedy v Louisianě, Texasu a Mississippi, by mohla situace u Nejvyššího soudu zase prakticky znemožnit potraty. V závislosti na konzervativnosti soudců v daném okrsku by se mohl zkomplikovat přístup k antikoncepci v rámci zdravotní reformy Obamacare.
Nejsvrchovanější moc v zemi?
Snad proto republikánští zastupitelé neotáleli. Kategorické výroky o tom, co by mělo následovat, začaly zaznívat už pár desítek minut po potvrzení Scaliovy smrti. „Americký lid by měl mít vliv na výběry příštího nejvyššího soudce. Proto by toto volné místo nemělo být zaplněno, dokud nebudeme mít nového prezidenta,“ nechal se slyšet lídr senátní republikánské většiny Mitch McConnell. Právě Senát totiž musí schválit jakéhokoli prezidentova kandidáta na tento post. Obama však okamžitě svým politickým oponentům odpověděl, že hodlá dostát své ústavní povinnosti a nominovat nového soudce.
Viceprezident Joe Biden prozradil, že Bílý dům zamýšlí nominovat někoho, kdo v minulosti měl podporu senátních republikánů, kteří musí prezidentovu nominaci schválit. Jako pravděpodobný kandidát se rýsuje Sri Srinivasan, kterého Senát v roce 2013 jednohlasně potvrdil jako soudce u Odvolacího soudu pro Washington D. C. Centristická nominace by se mohla Obamovi, potažmo demokratům vyplatit. Pravděpodobnost, že republikáni dokážou zdržovat až do voleb, není velká. Ostatně jen jednou v historii USA trvalo potvrzení Nejvyššího soudce déle, než by tomu bylo v případě, kdy by ho hned první den v úřadě nominoval příští prezident. Obstrukce, které by podobné zdržování vyžadovalo, jsou u řadových Američanů v pramalé oblibě. Zcela určitě by neprospěly šancím republikánského kandidáta na prezidenta.
Politicky problematický však není jen potenciální kandidát na zaplnění Scaliova místa, ale i samotná instituce Nejvyššího soudu. Kritiky amerického Nejvyššího soudu najdete napříč politickým spektrem. Povětšinou jsou toho názoru, že jde o nedemokratickou instituci s obrovskými pravomocemi. Přitom při vyhlášení nezávislosti tak zamýšlen nebyl – podle zachovaných dokumentů byl otci zakladateli chápán jako nejslabší složka státní moci. Postupem času se však velká část agendy exekutivy a legislativy přesunula právě k Nejvyššímu soudu a dnes jej řada Američanů vnímá jako nejsvrchovanější moc v zemi. Představa reformy amerického politického systému je nicméně v současné polarizované atmosféře naprosto nereálná. V následujících měsících se dozvíme, jestli budou v nejbližších letech sledovat konání Nejvyššího soudu s děsem v očích spíše konzervativci, nebo i nadále liberálové.
Autor je publicista.