Ozbrojené milice složené z oregonských farmářů obsadily zhruba na měsíc úřední budovu v přírodní rezervaci. Při zákroku FBI přišel o život jeden z okupujících, vůdce skupiny a několik dalších členů byli zatčeni. Svou radikální akcí chtěli rančeři upozornit na nedávný případ jejich kolegů odsouzených za žhářství, ale také na údajný státní útlak související s odebíráním jejich půdy.
Na začátku letošního ledna se v městečku Burns v jihovýchodním Oregonu sešla skupina asi tří set protestujících, kteří chtěli vyjádřit nesouhlas s odsouzením Dwighta Hammonda a jeho syna Stevena k pěti letům vězení za založení několika požárů, které spálily kus federální půdy. Po skončení pokojného protestu se odpojila část účastníků a obsadila necelých sto kilometrů vzdálené sídlo místní přírodní rezervace. V úterý 26. ledna pak policie zakročila proti okupantům budovy, kteří byli zrovna na cestě na setkání s místními obyvateli ve městě John Day, a osm z nich skončilo ve vazbě. Jeden z nejcharismatičtějších členů skupiny, LaVoy Finicum, byl během zásahu zastřelen a okamžitě se pro sympatizanty stal mučedníkem. Většina zbývajících protestujících se poté vzdala policii, přesto několik okupantů v době psaní článku v obsazené budově zůstává.
Nepřiměřený trest
V jádru původních protestů spočívá podle místních obyvatel nespravedlivý povinný minimální trest pro Hammondovy. Ti tvrdí, že požáry v letech 2001 a 2006 zakládali v jednom případě s úmyslem chránit vlastní pozemek před invazivním rostlinným druhem, v druhém za účelem žďáru, aby mohli území využít pro pastvu svého skotu. Obžaloba tvrdí, že v jednom případě chtěli zakrýt ilegální lov srny, v druhém nedbali blízkosti požárníků a požárem údajně ohrozili jejich životy.
Ať už to bylo jakkoliv, nikdo o život nepřišel, ale požár sežehl 120 akrů federální půdy. Kvůli tomu stanuli Hammondovi před soudem a podle povinně minimálních trestů stanovených zákonem s děsivým názvem AntiTerrorism And Effective Death Penalty Act si měli odsedět alespoň pět let. To ale přišlo neadekvátní soudci, který posuzoval jejich případ. S odkazem na osmý článek americké ústavy, který má bránit nepřiměřeným a krutým trestům, odsoudil Stevena k roku ve vězení a jeho otce k třem měsícům. Federální zástupce se však odvolal a vyšší soud rozhodl, že si oba muži, kteří si mezitím své snížené tresty odpykali, musí odsedět zbytek pětiletého trestu.
Teprve v ten moment začaly protesty v Burnsu; proti sníženým trestům se původně nikdo nebouřil. Podle reportéra listu The Guardian Jasona Wilsona se většina místních obyvatel shoduje na tom, že trest je nepřiměřeně krutý, obzvláště v kontextu zdravotního stavu Dwighta Hammonda, který by se pravděpodobně nemusel dožít jeho konce. K protestům se postupně připojili aktivisté z jiných amerických států a jejich význam se tak značně posunul.
Utlačování mormonů
Hlavním hybatelem posunu je Ammon Bundy, syn Clivena Bundyho, který se proslavil před dvěma lety obdobným způsobem, když se pustil do konfliktu s federální vládou ohledně poplatků za užívání jí vlastněné půdy pro pastvu svého stáda. Pro americkou pravici se Cliven stal hrdinou, jelikož svůj souboj s vládou ustál – dodnes nezaplatil ani cent z toho, co podle ní na poplatcích dluží. Právě otcův triumf byl zřejmě jednou z motivací jeho syna Ammona, aby přetransformoval protest v Burnsu v okupaci budovy přírodní rezervace v Malheur.
Přilehlý pozemek okolo budovy v Malheur přímo sousedí s pozemky Hammondů. Zároveň ale nejde opomenout fakt, že výběr je poměrně nekonfliktní: stavení je přes zimu povětšinou prázdné a v době obsazení v něm nikdo nebyl. Tento fakt jde ruku v ruce s důrazem Bundyho na to, že konání skupiny bylo veskrze nenásilné, jakkoliv to vzhledem ke zbraním v rukou jeho druhů může působit absurdně. Zároveň v současnosti není kvůli nedostatku informací od policie jasné, jak tomu bylo při zatčení Bundyho skupiny a zastřelení LaVoye Finicuma. V rozporu s původními přehnanými zprávami, dle kterých budovu obsadilo až 150 ozbrojenců, se ukázalo, že záboru se účastnilo kolem třiceti lidí.
Nezanedbatelnou okolností je, že Bundyové i značná část ostatních okupantů jsou vyznáním mormoni. Ti mají v historii Spojených států velmi pohnutý poměr s federální vládou a zbytkem obyvatelstva, obzvláště pak v kontextu vztahu k půdě. Mormoni jednak věří, že jsou původními obyvateli Nového kontinentu, jednak byli v minulosti utiskováni. V dnešní době je i ve Spojených státech poměrně neznámým faktem, že v polovině 19. století byli soustavně vytlačováni z území, kde bydleli. Nejprve byli vyhnáni ze státu Missouri, kde pro ně byla dokonce zřízena rezervace. Teprve po trojici menších válek se usadili ve státě Utah a přilehlém okolí. Nicméně například v Missouri byl až v roce 1975 zrušen zákon, podle kterého nebylo zabití mormona ilegální.
U fundamentalisticky smýšlejících mormonů není neobvyklé, že kromě textů od zakladatele svého náboženství Josepha Smithe vnímají jako svatý text také původní ústavu Spojených států, přičemž výklady aplikované současnou vládou jsou brány jako její pošlapání.
Nepravděpodobní spojenci
Nastalé situaci rozhodně nepomáhá nedávná ekonomická historie. Jihovýchodní Oregon nezaznamenal během posledních třiceti let takřka žádný ekonomický růst. Jakkoliv mají místní obyvatelé přinejmenším rozporuplné pocity z toho, že si skupina okolo Ammona Bundyho protesty přivlastnila, jejich důvěra v současný establishment není velká. Oproti záměru původních protestujících, kteří se bouřili proti drsnému trestu pro Hammondovy, však příchod Bundyho a jeho suity přesunul těžiště k širšímu problému tahanic o půdu a práv na její užívání mezi rančery a federální vládou.
Z komplexnosti celé situace se může snadno zamotat hlava. Přesto bylo smutné sledovat, jak značná část americké levice volá po tom, aby federální policie proti okupantům razantně zakročila. Často s odůvodněním, že kdyby se o něco podobného pokusili příslušníci jakékoli z amerických menšin, byli by pravděpodobně dávno po smrti. To je dost možná pravda, zároveň to ale nic nemění na tom, že by na americké represivní složky měl být spíš vyvíjen tlak, aby obecně zmírnily brutalitu bez ohledu na barvu kůže.
Americká levice propásla příležitost rozpoznat v okupantech v Malheur nepravděpodobné spojence v boji proti nenáviděným minimálním mandatorním trestům a nastartovat dialog i přes obrovskou propast politických přesvědčení. Pokud se ukáže, že LaVoy Finicum byl skutečně zastřelen ve chvíli, kdy se vzdával policii, jak tvrdí Bundyové (nutno podotknout, že by to bylo v rozporu s Finicumovými prohlášeními, že raději zemře, než by se vzdal), přidá se ještě společný jmenovatel v podobě policejní brutality.
Autor je publicista.