Samospráva losovaných

V roce 2004 zemská vláda v Britské Kolumbii vyslyšela hlas veřejnosti, který volal po změně většinového volebního zákona britského střihu. Rozhodla se však změnu provést poněkud neortodoxně. Nový zákon měl sestavit sbor 149 vylosovaných občanů a vytvořený text měl pak být schválen referendem. Podle tehdejšího premiéra Gordona Campbella byli totiž zákonodárci v konfliktu zájmů. „Nakonec se politici stejně snaží prosadit volební zákon, který by jim nejvíce hrál do karet,“ vyjádřil se nepříliš lichotivými slovy ke svým kolegům Campbell.

Rozhodnutí ze začátku vzbudilo mezi politiky a v médiích poprask. Mnozí nevěřili, že by náhodně vylosovaný sbor dokázal vytvořit v rozumné době kvalitní text, který by nakonec schválila kvalifikovaná většina šedesáti procent občanů. Obavy byly jistě posíleny i tím, že volební zákon je brán jako vysoce expertní záležitost, do jejíchž tajů jen stěží proniknou vylosovaní laici. Nakonec však občanský konvent dokázal za intenzivní spolupráce s odborníky a politology vytvořit text, který zohlednil jak poptávku veřejnosti po volebním systému umožňujícím pluralitnější zastoupení v zákonodárném sboru, tak nutnost mít stabilní a výkonný systém. Zákon nakonec referendem prošel.

Na částečně losovaný konvent se spolehli i Irové či Islanďané při úpravě svých ústav v průběhu poslední hospodářské krize, která oba ostrovy silně zasáhla. Ani zde se nakonec nenaplnily obavy, že by konventy vypracovaly nekvalitní úpravy. Na začátku našeho století se tak do demokracie vrátil způsob volby, který stál u jejího zrodu: volba losem.

Vznešená historie losu

Dnes je pro většinu lidí volba zastupitelů losem jen poněkud bizarním prvkem athénských a starořeckých demokracií. Ačkoli je nezpochybnitelné, že se losování nejvíce vy­­užívalo právě v athénské demokracii, tento způsob volby má stejně dlouhou a bohatou tradici teoretické konceptualizace a praktického využití jako určení zastupitelů hlasováním, které je v našich demokraciích dominantní. Druhý dech nabrala volba losem v italských městských státech, kde byla široce využívána k obsazování administrativních, exekutivních, zákonodárných i soudních funkcí. Stačí připomenout, že systém volby benátských dóžat částečně založený právě na losování platil více než pět století až do zániku Benátské republiky v roce 1797 či že jeden z nejdůvtipnějších a nejrozsáhlejších systémů volby losem fungoval v humanistické a renesanční Florencii.

Volba losem má i bohatou intelektuální historii. Jedno z nejhlubších pojednání o určení losem pochází od Tomáše Akvinského a tento způsob volby je samozřejmě rozebírán i v pracích největších antických filosofů Platóna a Aristotela. O určení losem jako nezbytném prvku republikánských a demokratických zřízení se zcela běžně uvažovalo až do americké a francouzské revoluce, které naopak posvětily rozšířené a exkluzivní využití hlasování. „Pro většinu období je charakteristická přítomnost různých způsobů výběru zastupitelů,“ poukazuje profesor historických věd Yves Sintomer, dle kterého je dominantní a exkluzivní postavení voleb spíše historickou anomálií než pravidelností.

Pro kombinaci voleb a určení losem se vyslovují také dva významní filosofové osvícenství – Charles Louis Montesquieu a Jean­Jacques Rousseau. Oba částečně přebírají argumentaci vyslovenou Aristotelem, podle níž je volba losem demokratickým prvkem a volba hlasováním prvkem spíše oligarchickým. V šesté knize Politiky Aristoteles vysvětluje, že hlavní ambicí demokracie je účast svobodných občanů na moci bez ohledu na jejich sociální původ. Aristoteles píše: „Z těchto předpokladů a z této zásady pak vyplývají tyto demokratické zvláštnosti: všechny úřady se volí ze všech občanů; všichni vládnou nad každým jednotlivcem a střídavě zase každý jednotlivec vládne nad všemi; úřady se obsazují losem, a to buď všechny, nebo jen ty, které nevyžadují zkušenosti a odborné znalosti.“

V Aristotelově argumentaci má hlavní váhu to, že losování zabraňuje utvoření pevné hranice mezi úzkou vrstvou vládnoucích a širokou masou ovládaných, a naopak je systémem střídavé moci. Jak ukazuje ve své studii Contre les élections (Proti volbám, 2014) nizozemský historik David van Reybrouck, toto tvrzení platí především pro antické demokracie a některé italské městské státy, kde se losoval velký počet placených funkcí.

U všech zmiňovaných autorů se projevuje přesvědčení, že demokracie postavená jen na volbě hlasováním má za následek vytvoření úzké vrstvy vládnoucích (politiků), již si uzurpují právo mluvit jménem lidu. Koneckonců již před Velkou francouzskou revolucí abbé Sieyés upozorňoval, že v demokra­ciích založených na hlasování lid nebude mít jinou možnost projevu než prostřednictvím specifické skupiny volených. Jeho proroctví se beze zbytku naplnilo. V mnohých demokraciích dnes musí mít vrcholní představitelé politicky specifický habitus, kulturní a sociální kapitál, aby se vůbec mohli dostat k moci, což je ospravedlňováno tím, že politici musí být přece vzdělanější než jejich voliči, lebonovsky vykreslovaní jako masy v područí iracionálních vášní. Často se však příslušnost k elitě neprojevuje větší kompetencí, ale naopak omezením názorů na to, co je přijatelné pro vysokou společenskou třídu, a zároveň není neobvyklé, že návrhy občanů jsou vládnoucími politiky odmítány s tím, že právě oni mají mandát lidu.

Mezi populismem a losem

Proč určení losem zmizelo na konci 18. a začátku 19. století z radaru politické teorie a praxe? Tento náhlý úkaz vysvětluje historik politických systémů Bernard Manin ve své klíčové studii The Principles of Representative Government (Principy reprezentativního vládnutí, 1997) dvěma způsoby. Dle Manina mezi hlavními činiteli americké a francouzské revoluce převážilo mínění, že republika musí být volenou aristokracií politiků pocházejících z elitních vrstev společnosti a současně že v demokracii musí být konání zastupitelů legitimováno vyjádřením – byť velice nepřímého – souhlasu skrze hlasování. Určení losem se nestalo ani součástí programu emancipačních a socialistických hnutí, jež se naopak zaměřila na rozšíření volebního korpusu o muže bez ohledu na majetek a posléze o ženy a mládež od osmnácti let. Otázky určení losem a samosprávy losovaných se však zcela nevytratily. Ba naopak, po postupném krachu masových fordistických demokracií, kde početné politické strany, odbory či zájmové spolky tlumily rozdíly mezi vládnoucími a ovládanými, stojí třída politických elit znovu před dilematem, jak obhájit svou existenci i základní nerovnost.

Levicové strany pro účely této obhajoby vyvinuly tři druhy strategií. První z nich je typická především pro sociálně demokratické a sociálně liberální strany a kopíruje vývoj načrtnutý Colinem Crouchem v teorii postdemokracie: strany se v nových podmínkách programově přibližují středu a zároveň se stávají čím dál více marketingovým a mediál­ním fenoménem a pouhým prostředkem organizace volebních kampaní. Politická scéna se tak legitimizuje jako specifická forma trhu, kde si volič­spotřebitel, který již není ukotvený ve stranických či jiných ideologiích (ba naopak je stále těkavější a nerozhodnější a čím dál víc touží po novinkách), vybírá mezi jednotlivými programy a v rámci konkrétních kandidátních listin. Proti tomuto způsobu politiky, který se stal na levici dominantním díky takzvané třetí cestě, se nemalá část alternativní a radikální levice vymezila kladením důrazu na různé formy autoorganizace a přímé demokracie, jež by doplnily a kontrolovaly působení volených zástupců: může se jednat o alterglobalizační participativní rozpočty z brazilského Porto Alegre, sociálně demokratické primárky či e­demokracie, jež jsou charakteristické například pro pirátské strany. Třetí přístup čerpá inspiraci z Latinské Ameriky: jedná se o teorie populismu filosofa Ernesta Laclaua a politoložky Chantal Mouffe, jež našly naplnění v celé řadě progresivních režimů v Jižní a Střední Americe. Všechny tyto přístupy mají velice specifický vztah k ústřednímu strukturálnímu oddělení vládnoucích a ovládaných, které je v postdemokratickém módu objektivizováno. Politické elity se snaží hájit svou odborností či posvěcením ze strany dalších elit a volič si může mezi nimi vybírat podobně, jako může „přepínat“ mezi jednotlivými politickými programy. V posledních letech však tento model stojí na stále vratších nohách: na jedné straně téměř polovina voličů v Evropě již nechodí pravidelně k volbám, na straně druhé vznikají silná hnutí zpochybňující kastu politiků, na které se postdemokratické síly snaží reagovat částečnou obměnou politického personálu. Ale ani tato obměna nevede k překonání polarity mezi vládnoucími a ovládanými, protože nový politický personál je čerpán jen z jiných částí elit.

Další dva přístupy se snaží polaritu znejistit či zastřít. Polarita vládnoucích a ovládaných – či lépe elity a lidu – se stává hlavním mobilizačním prvkem populistických hnutí. Populis­tické síly slibují, že až budou u vlády, budou se chovat tak, jak chce lid. To je však pouhá iluze: lid je fakticky ideologický konstrukt, z něhož je vyloučen (jako nepřítel lidu, vlastizrádce, americký špion či putinovský fašista) kdokoli, kdo s ním nesouhlasí, a to zcela nezávisle na tom, zda patří k elitám či nikoliv.

V případě přímé demokracie je naopak postulováno, že každý je současně vládcem i ovládaným – participuje přece na institucích přímé demokracie a na zpětné kontrole volených zástupců. V praxi však instituce přímé demokracie reprodukují nerovnost v sociálním a kulturním kapitálu, příliš se nezajímají o materiální podmínky participace a některé její instrumenty, jako například referendum, jsou náchylné k bonapartistickému zneužití. Dalším slabým bodem je organizace přímé demokracie na vyšším územním celku. A slib, že primárky zpestří sociologickou skladbu kandidátů a volených, se zatím v Evropě nenaplnil.

Losovaná samospráva

Jak uvádí historik Paul Demont, v demokraciích, jejichž součástí byla volba losem, se vytvořila slabá, kolegiální moc, na níž se podílelo velké množství lidí. „Hlavním rysem demokracií se silným zastoupením volby losem je, že nikdo, ani jednotlivec, ani skupina jednotlivců, nemůže uchvátit moc, a už vůbec ne ve jménu lidu.“ Někteří teoretikové současné demokracie losem, jako třeba David van Reybrouck, se domnívají, že takovou samosprávu mohou využívat jen společnosti, ve kterých se významná většina obyvatel stává jednou či vícekrát členy losovaného orgánu. V rámci demokratického zřízení musí tedy vzniknout dostatečně vysoký počet losovaných funkcí, aby se naplnila ona aristotelská legitimita střídavé moci – vlády každého nad každým. S tímto přístupem, silně inspirovaným athénskou mocenskou architekturou, však nesouhlasí Yves Sintomer, podle něhož legitimita losovaného sboru spočívá v jeho sociologicky koncipované reprezentativitě. Ani v tomto případě nevzniká žádná politická elita, ovšem být vylosován představuje v životě spíše výjimku než situaci, se kterou je třeba počítat.

Vedle toho však panuje shoda, že losované funkce by měly být placené, aby je mohli zastávat i členové nižších a středních vrstev, losovaný sbor by měl mít dostatečné prostředky na zaplacení konzultací expertů, parametry losovaných by měly být striktní ohledně střetů zájmů a kumulace mandátů, ovšem nesmějí být příliš restriktivní. Negativní příklad losování konečně najdeme ve dvou státech, v USA a ve Francii. V obou zemích je složení soudních porot losováno nikoliv z evidence obyvatel, ale ze seznamů voličů, čímž je soustavně podhodnocována přítomnost etnických menšin, členů nižších vrstev a žen. Těmto skupinám je tak znemožňován rovný přístup k občanské správě soudní moci.

Tohoto úskalí volebních listin si byli vědomi radní v Grenoblu, kde v březnu letošního roku zastupitelstvo podpořilo vznik sedmi Nezávislých rad občanů, jejichž čtyřicet členů bude losováno. V Grenoblu se navíc do občanské samosprávy zapojí i obyvatelé, kteří nemají na jeho území trvalý pobyt. Členové Nezávislých rad, jež by v blízké budoucnosti měly hospodařit i s částmi komunálního rozpočtu, se budou losovat ze seznamu dobrovolníků a ze seznamu vytvořeného samotnou Radou a náklady na účast na zasedání mají být propláceny, aby z mechanismu nebyli vyloučeni členové nižších vrstev.

Průběžná demokracie

Rozhodnutí radních v Grenoblu, kde byly losované rady občanů podpořeny vládnoucím rudo­zeleno­občanským blokem a primátorem, souzní se zájmem části francouzské levice o volbu losem. Ve francouzském politickém prostředí vzniká celá řada návrhů na reformu fungování demokratického systému, jež zahrnují tento způsob obsazení politických funkcí. Asi největší rozruch vyvolal jeden programový bod kandidátky na prezidentku v barvách francouzských socialistů Ségolène Royal, která mínila vytvořit „vylosované občanské poroty“, jež měly kontrolovat, zda politici dodržují své předvolební sliby.

Prakticky všechny návrhy, které jsou v současnosti ve hře, počítají s tím, že shromáždění volená losem by měla být jistým projevem „hlasu lidu“, který by měl kontrolovat politickou vůli volených zastupitelů. Této redukci se však brání Dominique Rousseau, autor nedávné studie Radicaliser la democratie (Radikalizovat demokracii, 2015). Rousseau vysvětluje, že nejdůležitějším prvkem demokracie se silnou losovanou samosprávou je oddělit exekutivní a legislativní sbory volené hlasováním od lidu, který skrze tyto sbory vykonává svoji moc.

Proto Rousseau navrhuje vytvořit na místní i státní úrovni občanské konventy, jejichž účelem by bylo především řešit eventuální konflikty a vymezovat legislativní rámce zásadních témat společenské diskuse. Losované občanské konventy by tak měly být hlavními orgány deliberativní demokracie. Tato vize je do jisté míry podpořena i řadou pozorování průběhu debaty ve sborech, jež byly losované. Ukazovala se větší ochota diskutovat, vyslechnout druhé, vzít v potaz více hledisek a měnit názory než například při mediál­ních debatách. Tyto příklady potvrzují, že v losovaných sborech se nezhmotňuje nějaký metafyzický hlas lidu či blok neprostupných preferencí kvantitativních sociologických výzkumů, ale elementární schopnost diskutovat, přehodnotit své názory a přesvědčení a přijmout rozhodnutí.

Někteří teoretikové „stochokracií“ si myslí, že losované konventy mohou sloužit jako nové způsoby veřejné diskuse, která by byla alternativou jak k současné teatralizované formě politické debaty, v níž se směšují fakta a dojmy, polopravdy a vyslovené lži, manipulace i ověřené informace, tak k možným pokusům vytvořit nová fóra, která nepočítají s fyzickou přítomností účastníků. Nakolik tato fóra mohou být slepými uličkami, ukazují každodenně debaty, jež jsou vedeny v prakticky každém koutě internetu.

Je překvapivé, jak snadno se emancipační síly vzdaly aristotelovské zásady střídavé vlády každého nad každým a i v současnosti podléhají iluzi získání moci progresivními populismy či tvorbou nových volebních bloků. Nejedná se přece o to zavrhnout ostatní způsoby výkonu demokracie, od volby hlasováním až po přímou demokracii a referendum, ale doplnit je prostředkem, jehož potenciál zůstává nedoceněný. Současně si však nesmíme myslet, že by losovaná shromáždění byla moudřejší nebo intelektuálně omezenější než ta zvolená hlasováním nebo že by byla levicovější či pravicovější, že by zastávala progresivnější či spíše reakcionářská stanoviska. To bude nakonec záležet na tom, kdo má ve společnosti hegemonii, a současně na schopnosti jednotlivých bloků argumentovat ve svůj prospěch. Zastáncům losu se spíše jedná o prolomení mocenského monopolu, který v současnosti drží politické a jim blízké elity, a o vytvoření orgánů, které by mohly řešit aktuální společenské konflikty. Několik málo zkušeností z posledního desetiletí ukazuje, že by volba losem mohla být nadějnou metodou deliberativní demokracie 21. století.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.